Abolice


1. zrušení, odvolání platnosti zákona;
2. zastavení soudního řízení udělením milosti.

Ottův slovník naučný: Abolice

Abolice (lat. abolitio). V právu římském vyskytuje se: 1. Abolitio generalis s. publica, která původně záležela v tom, že za příležitosti nějaké veřejné slavnosti a p. obžalovaným byla sňata pouta a opětné jich spoutání dovoleno jen k nové obžalobě. Zařízení to oživlo s některými změnami zase v době císařské. 2. Abolice ex lege, když soudce k žádosti obžalovaného prohlásil obžalobu za zrušenu, na př. za příčinou úmrtí žalobcova. 3. Abolice privata, když soud (nebo císař) povolil žalobci, aby od podané obžaloby směl ustoupiti. – V nynějším právu abolice (potlačení trestní obžaloby) záleží v tom, že vykonavatel práva milosti nařídí, aby řízení trestní pro nějaký trestný skutek se nekonalo, anebo – bylo-li se již počalo – aby bylo zastaveno. Dle rak. pr. přísluší abolice císaři, to však jen pokud jde o čin trestný, jejž náleží stíhati obžalobou veřejnou (§. 2.0dst. 4. ř. tr.). V Německu řád tr. z r. 1877 vyloučil abolicei naprosto přitěch činech tr., o kterých rozhodovati v první instanci náleží soudu říšskému (§. 484 a contr.), ostatně však ponechal v platnosti aboliční právo, kteréž vykonávali panovníci ve většině německých států, v posavadním, namnoze značně obmezeném rozsahu. Právo francouzské zná abolicei jen ve formě amnestie. V abolicei mnozí spatřují zbytek justice kabinetní a namítají zvláště, že obviněnému, když řízení již počaté bylo potlačeno, odnímá se tím možnost, aby očistil se z podezření na něj uvaleného. rch.

Související hesla