Abraham

, postava ze Starého zákona, knihy Genesis; židovský patriarcha. Poslechl Boží výzvu, opustil svou zemi a vydal se na neznámé cesty; uvěřil Božímu příslibu, stal se v pozdním věku otcem, a tak praotcem Izraele. Je pokládán za symbol činné víry. Historický základ tohoto příběhu bývá většinou kladen do 18. stol. před naším letopočtem.

Ottův slovník naučný: Abraham

Abráhám (hebr. Otec množství, národů či otec výše ?), původně Abrám (otec vznešený), arciotec, syn Thareův (bibl. Térach) z Úr (bezpochyby nynější Mugair) v Chaldei, odkud odebral se nejprve do Háránu (Carrhae) a později na rozkaz boží do Kanaanu s manželkou Sárou a bratrovcem Lótem. Obdržel od Boha zaslíbení, že se stane praotcem velkého národu, a že v něm požehnána budou všecka pokolení. (I. Mojž. 12.) Toto zaslíbení Abráhámovi třikráte opakované potvrdil Bůh přípovědí o narození syna v pokročilém věku Abráháma i Sáry. Jakožto odznak zvláštního vyvolení ustanovil Hospodin Abráhámovi a jeho potomkům obřízku. Abráhám vynikal mírumilovností, nezištností a hlavně nezlomnou důvěrou a věrou v Boha, jejíž skvělý důkaz hlavně podal, když ochoten byl k rozkazu božímu i syna Isáka na hoře Mória obětovati. (I. Mojž. 22, 2.) Touto věrou svou stal se »otcem všech věřících« (sv. Pavel k Řím. 4, 11) a vzorem všem potomkům. Skrze Isáka jest Abráhám praotcem Židů a Edomitů a skrze Ismáéla, syna z Hágáry, praotcem všech Arabů. Zemřel v 175. roce svého věku asi 2040 př. Kr. a pohřben jest podlé Sáry v Makpéle, jeskyni v Mambre blíže Hebrónu. Biblické vypravování o Abráhámu vešlo záhy v báječné tradice národů vých. i mnohých západních. Pověsti židovské pozdějšího původu vyprávějí hlavně události z mládí Abráhámova, kterak narodiv se mezi pohany, pěstoval astronomii a jí přišel k poznání pravého Boha, pro které musil z Chaldejska se vystěhovati. Dle jiné pověsti židovské rozbil Abráhám modly chaldejské, zapálil jejich chrám, za to uvržen do ohně a zázračně zachráněn. Arabské leg. o Abráhámovi (Ibráhímovi) vzaty z větší části z podání židovského, biblického i lidového a přizpůsobeny nauce islámské. Původu arab. jsou pouze některé přídavky, jak Abráhám stavěl Ka'bu, dal zemi kolem ní synu svému, jak každoročně putoval do Mekky, zůstavil šlépěje na černém kameni v chrámě a j. Sebrání povídek těch, povstalých ze Starého zákona, z koránu a ze spisů rabbínských, pořídil Tabarí. V leg. perských vyhlašován Abráhám za prvého a největšího proroka, ba často totožněn se Zoroastrem a Řekové měli jej za čtvrtého krále v Damašku. Rabbínové připisovali Abráhámovi kabbálistickou knihu »Jesíræ (Stvoření). U Slovanů jihových. byl Abráhám oblíbeným předmětem tradicí apokryfních, původu východního. Jeho »zjevení« a smrť vypsány ve staroruských (resp. starobulharských) rukopisech ze XIV. stol. V literaturách západoevropských spracován příběh o Abráhámovi hlavně ve středověkých hrách dramatických. Jrk. .

Související hesla