Abraham a Sancta Clara

, rakouský kazatel. Jeho moralizující a satirická kázání patří k vrcholům barokní rétoriky.

Ottův slovník naučný: Abraham a Sancta Clara

Abráhám a Sancta Clara (*1644 – †1709), vídeňský dvorní kazatel, byl nejpopulárnějším něm. kazatelem katolickým své doby a zván daleko široko, aby pohostinsky kázal. Ve svém postavení zachoval si neohroženou povahu, tak že ostře káral převrácenosti i nejvyšších kruhů, ba i dvora vídeňského samého. Proti šlechtě hájil ubohé sedláky, kněžím vytýkal nepravdomluvnost vůči vznešeným osobám, tepal podplatnost a nesvědomitost úřadnictva, líčil mor a nebezpečí od Turků hrozící jako přísné tresty boží za nepravosti křesťanů a napomínal ku zlepšení mravů. Zvláštnosti Abráhámova slohu vzaly původ svůj ve snaze vzbuditi všemožně pozornost a napjetí posluchače, proto zhusta užívá obratův, otázek a překvapení, volívá humoristický tón, pohybující se ve všech způsobech žertu, od pouhých slovních hříček, kupení synonym, snášení nejrozličnějších věcí ze všech oborů vědomostí až k výši satiry, v prostředcích málo vybíravé, k nízkosti klesající. Nelze upříti, že Abráhám stal se obětí této své slávy a tohoto vkusu vídeňského, stal se virtuosem a neušel kletbě virtuosů, jednostrannému vyvinutí manýry. Jako spisovatel pokračoval Abráhám ve své činnosti kazatelské knihami mravokárnými a povznášejícími. Po moru r. 1679 líčí ve svém Merks Wien! marnost všeho pozemského před smrtí, která nedbá na ctnost ani na slávu; ve spise Loesch Wien! napomíná k modlitbám k uhašení plamenů v očistci; Auf auf, ihr Christen! (1683) hlásá pokání a poučuje zároveň o dějinách a mravech nepřítele tureckého; Gack, gack, gack, gack à Ga einer seltsamen Hennen vypravuje o zázracích poutnického místa Taxy v Bavorsku, ve kterém byl dříve kázal; nejobjemnější jeho dílo jest Judas der Erzschelm (1686 – 1695), satiricko-poučný román, vlastně, jak při způsobě Abráhámově nemohlo jinak býti, řada kázání, navlečená na niť životopisu Jidášova se širokým rozváděním nejrozmanitějších věcí, ku kterým text dal podnět. Abráhám má své předchůdce v kazatelích hlavně dřívějších století. Za jeho doby stálo jinde kazatelství již na jiném stupni; podobnými kapucinádami, jakými on častoval dvůr vídeňský a nejvznešenější společnost, působili kazatelé jinde jen na nejnižší vrstvy lidu. V Rakousku ovšem ještě mnohem později působil Abráhám mocně; žil v památce lidu, a krátce před r. 1848 začali vydávati sebrané spisy jeho. Abráhám, vlastně Hans Ulrich Megerlin (Megerle), nar. v Kreenheinstetten v Mösbachu z rodiny robotnické, chodil do školy latinské v tomto městě, pak k jesuitům v Ingolstadtě, dále na benediktinské gymnasium a universitu v Salcpurku; r. 1662 vstoupil do řádu augustiánů-bosákův a sotva vysvěcen byv, poslán za kazatele do Taxy v Bavorsku; odtud byl povolán do Vídně (1668), kdež zůstal kromě pobytu v Štyrském Hradci (1682 – 89) až do své smrti (1. prosince 1709). Spisy jeho vyšly v Pasově a Lindavě 1835 – 50 (21 svazek). Srv. Karajan A. a S. C. Wien 1867. Scherer, Vorträge und Aufsätze 147 – 192. Ks.

Související hesla