Adaptace

, přizpůsobení, úprava; 1. biologie a) přizpůsobení se organismu současným podmínkám měnícího se prostředí; důležitý faktor v evoluci organismů. Vývojová adaptace je podmíněna změnou genotypu v rámci biologického druhu; b) morfologické či etologické změny organismu, jež vznikají jako odpověď na určité podmínky prostředí. Např. různý tvar zastíněných nebo osluněných listů buku lesního (Fagus sylvatica) či potravní specializace mandelinky bramborové (Leptinotarsa decemlineata), která se původně živila zelenými částmi všech lilkovitých rostlin, ale po rozšíření ploch pěstovaných brambor se specializuje téměř jen na ně (viz též abaptace); 2. fyziologie a) změna fyziologických funkcí vyvolaná dlouhodobou změnou faktorů vnějšího prostředí (teploty, potravy, vody, délky dne ap.); b) pokles aktivity smyslového receptoru při déletrvajícím podnětu konstantní velikosti, např. adaptace zrakového vnímání na ostré světlo či přítmí; 3. literatura a) jazyková, kompoziční nebo věcná úprava textu za účelem rozšiřování okruhu působnosti literárního díla (adaptace klasických děl pro mládež nebo adaptace děl starší literatury); b) úprava díla jednoho uměleckého druhu nebo žánru na jiný (adaptace literárního díla pro provedení na scéně, pro film či televizi); 4. psychologie proces přizpůsobování psychických funkcí a chování jedince životním podmínkám v prostředí. Viz též aklimatizace; 5. sociální antropologie označení případů, kdy se skupina (etnikum) přizpůsobuje změněným podmínkám, aniž se (na rozdíl od asimilace) zásadně mění její podstata a způsob života (kultura, sociální vztahy, jazyk). Viz též akulturace; 6. sociální psychologie, sociologie proces přizpůsobení se jedince nebo skupiny nové situaci, resp. novému prostředí. Viz též agregát sociální, aprobace; 7. stavebnictví přizpůsobení stavby novému účelu při zachování podstaty objektu.

Ottův slovník naučný: Adaptace

Adaptace (v jazykozpytě) je způsob, jakým podlé výkladu A. Ludwigova vznikly flektované tvary v indoevrop. jazycích. Ludwig vyložil, že védy, které jsou nejstarší a v ohledu morfologickém i syntaktickém nejstarobylejší památkou jazyků indoevropských, mají býti základem pro zkoumání vzniku a vývoje tvarů i jejich funkcí v našich jazycích. Při výkladě véd ukázal na pestrost významů týchž tvarů, ukázal, že týž tvar nemá jediného určitého významu a při rozboru že ustupuje z obvodu flektovaných tvarů a přechází do obvodu kmenů. Každý tvar byl původně kmenem, ale když přibývalo různých vztahů koordinace i subordinace, nastávala i potřeba tyto vztahy vyjádřiti, nastávala potřeba, aby slova měla určitější funkci než dříve, kteréž potřebě se hotová již slova (t. j. bývalé kmeny) přizpůsobila čili adaptovala. Pádové přípony měly původně jen význam demonstrativní a staly se příponami kmenotvornými. Slova jimi tvořená neměla určité funkce pádové, té teprve časem nabývala; při tomto processu však vidíme ještě neurčitost, dativ splývá s lokálem, táž přípona (-ám) značí lok., instr. sing., nom., akk. dual., gen. plur. Některé tvary uvízly na tomto stupni, jiným dostalo se časem funkce zcela určité (na př. Přípona -sja značí jen gen. sg.). Tím staly se bývalé kmenotvorné přípony příponami pádovými. Verbum finitum bylo dříve tvarem infinitivním, pozdější osobné přípony neznačily dříve určité osoby (-é značí ve védách 1. a 3. os. sg., sé 1. a 2. a pod.), tohoto úkolu dostalo se jim až později. Ludwig není se svými náhledy docela osamocen, ve výkladu pádových přípon shodují se s ním namnoze i G. Curtius, A. Bergaigne, A. Sayce, nicméně veškera skoro kritika ozvala se proti jeho adaptační theorii, až na malé výjimky (Th. Benfey). Při rozboru sluší rozeznávati theorii samu a její provedení. Ludwigovo opírání se o hláskové změny nijak nedokázané dalo odpůrcům jeho do rukou vydatnou zbraň. Ludwig totiž dokazoval příbuznost mnoha přípon tím, že je odvozoval z původně jediné odvolávaje se na předhistorické změny t–s, s–r, t–n a j., v čemž měl předchůdce Th. Benfeye a L. Meyera. Ale hláskových těchto změn nedokázal, ač odporují všem výsledkům srovnávacího jazykozpytu. Jinak mají se věci s theorií samou. Dnes je jisto, že tvary se differencují, že differencované tvary nabývají různého významu, jehož dříve neměly, významu určitějšího, jisto je, že není přesné hranice mezi kmenotvorbou a slovotvorbou, jisto, že paradigmata neutvořila se rázem a všechna současně, že tvořila se nenáhle a namnoze analogií, že staré tvary se adaptují vzrůstajícím potřebám řeči. Adaptační theorie nelze beze všeho zavrhnouti; ovšem nynější směr málo se stará o předhistorickou dobu jazykův a o vznik tvarů, tak že adaptační theorie právě jako jiná musí čekati na svou budoucnost. – Literatura: A. Ludwig, Über die Entstehung der a-Deklination (Sitzungsber. d. kais. Akad. Wien 1867), Der Infinitiv im Veda 1871, Agglutination oder Adaption? Eine sprachwiss. Streitfrage. 1873. –O posudcích viz D. Pezzi, Glotologia aria recentissima 1876. B. Delbrück, Einleitung in das Sprachstudium. 1880. Kř.

Adaptace ve stavební a inženýrské činnosti, ve příslušné činnosti řemeslnické, uměleckořemeslnické a průmyslové má význam ten, který zákonodárstvím jednotlivých zemí určen jest ve stavebních řádech. Tak na př. ve stavebním řádě pro království České znamená: »ona přizpůsobení starých staveb novým základním myšlénkám, vzniklým z požadavků konstrukce, hygiény, ohnivzdornosti nebo komfortu, která v § 25. stavebního řádu zahrnuta jsou pod názvem přestavba, podstatné opravy anebo změny«. Ve smyslu inženýrské činnosti znamená adaptace tolik, co přetvoření předmětu nějakého ve formě beze změny účelu, nebo přetvoření vzhledem k látce, formě i účelu, jako na př. adaptace řetězového mostu na příhradový, neb kamenného mostu na příhradový; adaptace obchodní lodi na válečnou obrněnou; ve smyslu řemeslnickém a řemeslnickouměl. na př. přetvoření skříně na uschování knih ve skříni k jinému účelu; ve smyslu

Související hesla