Adiabatická teplota v Zemi

, teplota, jejíž růst s hloubkou odpovídá adiabatickému gradientu. Při jejím určování se vychází z předpokladu, že v převážné části spodního pláště a vnějšího jádra Země je přenos tepla vedením zanedbatelný, takže tyto oblasti jsou v adiabatickém stavu. Podle současných představ je rozhraní mezi svrchním a spodním pláštěm v hloubce 670 km způsobeno fázovým přechodem v olivínu (Mg Fe)2SiO4. Při tlaku 0,24 Mbar (24 GPa), který odpovídá hloubce rozhraní, dochází k přechodu za teploty 1 900 K. Vyjde-li se z této hodnoty a použije-li se adiabatický růst teploty s hloubkou (adiabatický gradient teploty v Zemi) o velikosti 0,3 K•km–1, adiabatická teplota nad rozhraním s jádrem dosáhne 2 600 K. Teplota na rozhraní mezi vnějším a vnitřním jádrem, odhadovaná z teploty tání železa při tlaku 3,3 Mbar (330 GPa), je o něco nižší než 5 000 K; adiabatická teplota u povrchu jádra je zhruba 4 000 K. Tyto hodnoty naznačují, že v přechodové vrstvě D˝ mezi jádrem a pláštěm (viz též stavba Země) se teplota může měnit až o 1 400 K. Tato vrstva není v adiabatickém stavu, neboť zde dochází k významnému toku tepla z jádra do pláště.