Adónis

, původně foinícko-syrské božstvo převzaté do řeckého náboženství. Mladý bůh, který umírá a vstává z mrtvých; symbol vegetačního cyklu. Podle řeckých bájí na lovu zabit kancem; jeho milenka Afrodíté si vyprosila od Persefony, aby se mohl každoročně na půl roku vrátit na zem. Jeho kultu se účastnily zejména ženy.

Ottův slovník naučný: Adónis

Adónis V mythologii jméno v jazycích semitských značící vl. »pá◁ (právě jako slovo Baal), a nejběžnější název mythické bytosti, jež měla též četná jména jiná. – Původ Adónidův rozmanitě se udává, v tom však souhlasí zprávy jednotlivé, že rod jeho pochodí z Malé Asie, kdež také hledati sluší východiště kultu Adónidova. Mythus o Adóniidovi zní v podstatě takto: Rodiče Adóniidovi byli assyrský (správně syrský) král Theias a dcera jeho Smyrna (nebo Myrrha). Bohyně Afrodité totiž hněvajíc se na Smyrnu vzbudila v ní lásku ku vlastnímu otci, s nímž ona bez vědomí jeho a pomocí lstivých prostředkův hříšně obcovala; když pak Theias po čase šalbu její odkryl, bohové, aby ji uchránili hněvu otcova, proměnili ji ve strom myrrhový, jenž desátého měsíce pukl a porodil Adónida, který (dle vypravování Ovidiova) pak odchován byl nymfami. Afrodité, sličností Adónidovou okouzlená, děcko v bedně ukryté svěřila Persefoně, která však stejnou zahořevši k němu láskou z podsvětí ho vydati již nechtěla. I rozhodl Zeus, aby Adónis každoročně po čtyři měsíce meškal u Persefony, po druhou třetinu roku u Afrodity a ostatek roku aby trávil, kde chce. A. pak rozhodl se zůstati po celé dvě třetiny roku u Afrodity. Byl oddán lovu a útlým jsa ještě jinochem roztrhán byl kdysi na honbě kancem, následkem prý hněvu Artemidina, a to (dle pozdějších udání) na kyperské hoře Idalii nebo na Libanóně, kdež každoročně o smuteční slavnosti Adónidské říčka Adónis blíže města Bybla rudě prý se zbarvovala. I proměnila pak Afrodité (dle Ovidiova poetického líčení) krev mrtvého miláčka svého v anemonu, anebo (jak básník Bión dí) růže vykvetly z krve jeho a anemony ze slz bohyně. Avšak i po smrti ještě dovoleno Adóniidovi na přímluvu Afroditinu, tráviti čásť roku u milované bohyně. Taký jest mythus, jenž patrně souvisí s rovněž semitským mythem o Tammůzovi (kterého milovala Istar-Astarte), a jenž upomínaje na podobné báje řecké o Hyakinthovi, Linovi, Narkissovi, na frygický mythus o Attiovi, egyptský mythus o Maneroovi, ani v bajesloví jiných národů není bez obdob. Co se pak kultu Adónidova dotýče, byly starým střediskem jeho semitské kraje předoasijské, hlavně pobřeží moře Středozemního, odkudž přes ostrov Kypros, důležitou to stanici v šíření se kultu Adónidova i Afroditina, záhy přišel do Řecka, kdež vedlé místních názorů přirozeně se rozšířil a utvořil (zajisté ne bez vlivu básníků, z nichž zmiňuje se o něm již Hésiodos). Ale i v jiných zemích, jako zejména v Egyptě (kdež ostatně již uctění boha Osirida podobného bylo významu), kult Adónidův valného došel rozšíření, ano proklestil sobě cestu i do Říma. Adóniidovi byly na různých místech zasvěceny chrámy, a to dílem společné jemu i Afroditě (s jejímžto kultem uctění Adónida takořka nerozlučně spojeno bývá), dílem též zvláštní. Hlavním pak projevem kultu toho byla slavnost každoročně konaná na počest Adóniidovi a zvaná u Řeků »Adóniæ. Slavnost tato, jež místy v čas letního slunovratu, místy pak v čas jarní rovnodennosti byla konána, zvl. na některých místech, jako v Alexandrii za doby Ptolemaiovců, vyznamenávala se okázalou nádherou i zevním leskem. Trvala po dva dny, a tu obyčejně dne prvního slavena památka Adónis -idova zmizení, druhého pak dne oslavován s plesem jeho návrat, ač místy pořad obou slavnostních dnů býval opačný (tak na jisto v Alexandrii). Adónií zvláště ženy se účastnívaly v průvodě nosíce obraz Adónidův i Afroditin, jakož i koše a střepiny s rostlinami rychle klíčícími a opět vadnoucími (t. zv. »zahrady Adónidovy«), symbol to Adónida zemřelého v prvém květu mládí, a prozpěvujíce při tom truchlozpěvy na počest Adóniidovi (t. ř. Adónidia, Adóniasmoi). Obraz Adónidův, jenž prvního dne slavnostně pochován, druhého dne opětně s velikou slávou veřejně vystaven i nošen. – Význam mythu o Aidovi jest zřejmý: Sličný pacholík, milovaný Afroditou, bohyní to plodné moci přírody, jenž záhy opustí tento svět, aby později k novému se probudil životu, jest sám život přírody, jenž na podzim odumře, aby z jara znova oživl a veškeru bujnou krásu svou nově rozvinul. Srv. Greve: De Adonide, Roscher: Ausführl. Lexikon der griech. u. röm. Mythologie. Dnl.

Související hesla