Afrodíté

, řecká bohyně smyslné lásky a krásy, ale též přírodních sil a jara. Její kult se dostal do Řecka z Předního východu (podobnost s Ištarou a Astaré) přes Kypr. V mytologii většinou považována za dceru Dia a títánky Dióny, podle lidové verze se zrodila u břehů ostrova Kypru z mořské pěny po dopadu genitálií vykleštěného Úrana do moře. Manželka Héfaistova, jehož klamala s Areém, s nímž měla syna Eróta. Rozšířeny mýty o jejích četných milostných spojeních s dalšími bohy i smrtelníky (Adónis). U Římanů ztotožněna s Venuší; téma Afrodíté často umělecky zpracováno.

Ottův slovník naučný: Afrodíté

Afrodité (lat. Venus), řecká bohyně lásky i krásy, jejížto původně řecká podstať sply nula s příměsky původu cizího, ukazujícími k semitské bohyni Astartě v dosti urovnanou směs, v níž ne vždy snadno rozeznati, co semitského původem a co řeckého. K řeckému původu bohyně ukazuje stará (homérská) pověst, dle níž Afrodité jest dcerou Zeva a Dióny (odkudž zove se Diónaia a též Dióné), kdežto dle pověsti pozdější (hésiodské), zakládající se bezpochyby na nesprávné etymologii jména Afroditina (o čemž viz čl. P. Stengla: Die Sagen von der Geburt der Athene und Aphrodite; Jahrb. f. class. Philol., svazek 131., str. 77. nn.), vynořila se z pěny mořské (s čímž v souvislosti jsou některá její epitheta, jako Afrogenés, Afrogeneia, Anadyomené a dle výkladů starších samo jméno Afrodité), odnesena mořem nejprv k ostrovu Kythéře, odkudž zanesl ji pak jemný vánek zefyru po hebké pěně šumného moře na ostrov Kypros (příjmí Kyprogeneia a j.), kdež vystoupila na zemi, luzným zjevem svým budíc obdiv všeho božstva. V řecké soustavě bohův jest Afrodité jakousi kosmickou bohyní lásky, ježto proniká všechny tři obory přírodní, nebe, zemi i moře. Má proto příjmí Urania (odpovídající obdobnému epithetu Astartinu a mythicky vykládané původem jejím z Urana), i jest tvůrkyní, udržovatelkou i řiditelkou všehomíra a tím též bohyní osudu (proto zvána »nejstarší z Moir«), ano i bohyní smrti. V životě přírody zbožněnou tou láskou přirozeně jest ona plodistvá síla, jíž podmíněno jest veškero vznikání i obrozování v šírém oboru přírodním. Shodují se pak s touto ideou bohyně, již básníci i filosofové staří se zvláštní zálibou rozvádějí, též vztahy Afroditiny k mythům některým, jež významem svým dojista v souvislosti jsou se životem přírody (srov. báji o Adónidovi), jakož i mythická společnost Hór, jež nacházíme v družině veliké bohyně lásky, tak jako i bůh Dionysos v mythu i kultu někdy sdružen s ní bývá. (O sdružení tomto srv.: Engel, Kypros II., str. 206., 654 nn.) Významně dí mythus, že hned po jejím vynoření se z moře tráva pučela pod nohama jejíma v místě, kde poprvé byla vystoupila na zemi. A tak zůstala i na dále bohyní kvítí (Antheia), sadův i zahrad (Afrodité en képois, v zahradách), bohyní vesny, oné doby roční, kdy příroda hlavně plodistvou kypí silou. Přirozeně pak bohyně plodnosti přírodní působí zejména též vlahou; vzývána proto zhusta na místech vlhkých, bujný vzrůst květeny podporujících (srv. pojmenování: Afrodité en helei, t. j. v bažině; en kalamois, v rákosí). S blahodárným tímto významem bohyně souvisí pak též, že Afrodité pokládána za bohyni zdaru i štěstí vůbec. – Než daleko rozšířenější jest v mythu působení Afrodity jakožto bohyně lásky pohlavní. Neodolatelné moci její podléhají všichni tvorové živoucí, bohové stejně jako lidé. Toto pak působení její, o němž básníci nadšené pějí hymny a na němž založena celá řada mythických příběhů milostných, z nichž vyznívá tu závratná slasť lásky, tu hluboký její bol, nejmocněji jevívá se z jara, kdy veškerým tvorstvem milostná touha chvěje, a kdy bohyně sama, jsouc ověnčena kvítím vesny a provázena po cestě lichotnou zvěří, v milostném roztoužení vyhledává miláčků svých. Choť její jest bůh Héfaistos (ač jindy chotí tohoto jmenuje se Charis neb Aglaia, tedy božství Afroditě podstatou příbuzné), více však miluje boha Area (kterýžto někdy též manželem jejím se zove), o jehožto ztrestání žárlivým Héfaistem vypravuje známý rozmarný mythus. (O významu tohoto spojení Area s Afroditou, přerůzně vykládaném, srv. spis Tümpelův: Ares und Aphrodite. Lipsko 1880.) Ostatně i jiní bohové, jako Hermés, jmenují se milenci jejími. Blaze pak smrtelníku tomu, jenž oblažen láskou její, jako kyperský Kinyras, sličný Faethón nebo Adónis, též trójský Anchisés i jiní; blaze i potomstvu jejich, jakož poznal hlavně Aineias, syn její a Anchisův. Afrodité má též příjmení Aineias, jakožto ochránkyně Aineiova na mořských jeho cestách; avšak zdá se, že epitheton to původně označuje ji jakožto bohyni mořskou vůbec. Rozumí se též, že nerozdílným druhem jejím jest Erós, jakýsi mužský její korrelát (jejž někteří i synem jejím nazývali;, a podobně též jiné bytosti milostné, jako zejména Peithó (též za dceru Afroditinu pokládaná; též u Horatia sdruženy jsou Suadela Venusque) a j. Afroditě, jakožto bohyni lásky, zasvěceny jsou různé symboly plodnosti i milostnosti, jako růže, myrta, jablko i lípa (jejímžto lýkem vázány věnce), pak holubi, vrabci, dále kozel, beran, zajíc a jiná zvířata povahy zamilované. – S tím souvisí též význam její jakožto bohyně sňatku i manželství, a tudíž také života rodinného a zakládajícího se na něm života pospolitého. Takto vzývána vedlé jiných bohyň manželského života ženského s případnými přijmeny, jako Geneteira (podobně u Římanů Venus Genetrix), Kurotrofos a j. (srovn. též: Héra). – Kladouc pak takto první základ ke sdružování lidstva v obce pospolité, páskou vespolné spřízněnosti ve svorné shodě udržované, ctěna v Athénách od dob prý Théseových jakožto Pandémos (t. j. bohyně spojených démů či dědin attických), na jejížto místo později, a to hlavně éthickou filosofií řeckou, se stejnou platností dosazena Afrodité Urania, jakožto bohyně milosti čisté, dcera nebe, když totiž příjmí Pandémos časem zvrhlo se v název bohyně lásky obecně smyslné (u Římanů Venus Vulgivaga), jíž Solón založil zvláštní chrám upraviv zároveň zákonem poměry prostituce. Neboť Afrodité jest též bohyní hetér a bohyní prostituce, ve kteréžto funkci její vliv semitský (foinický) zvláště jest znatelným, jako zejména na ostrově Kypru. Afrodité, příjmím Hetaira, měla zvláštní své chrámy, a to nejen v Athénách, ale i na mnohých místech jiných. Jinde, jako v kyperském Pafu, v Korinthu a na sicilské hoře Eryku, instituce hierodul, t. j. sborů dívek službě bohyně oddaných, sloužila prostituci, pod ochranu bohyně se utíkající. (O některých hnusných zjevech spojených s jejím kultem viz: Welcker, Griech. Götterlehre, II. 712. nn.) – Afrodité, bohyně lásky, jest ovšem též bohyní krásy. Řada vybraných epithet svědčí o kráse bohyně, jež stkvějíc se sličností ideální, básníky vždy s nadšením velebenou, a záříc spolu nádherou roucha, třpytem skvostův a půvabem kvítí, jest z bohyň nejspanilejší, jakož Paris rozsudkem svým potvrdil. V čarovném pase jejím tají se neodolatelná kouzla milostná, a Charity (Milostky) bývají v jejím průvodě, s těmito, pak s laškovnými Hórami, s Harmonií i Hébou ve shromáždění bohů vábné provádí tance, bohům k obdivu i zábavě. Jest pak ovšem též dárkyní půvabu, jenž dobývá sobě srdci jakož učí příklad Parida, Faona i jiných šťastných vyvolenců jejích. – Jiným oborem působení jejího jest moře, v němž dle pověsti se zrodila. Jakožto bohyně mořská (odtud příjmí: Pontia, Pelagia a j., u Římanů Venus Marina) blíží se vlastnímu bohu mořskému Poseidónovi, s nímž leckdy i v kultu jest sdružena. Vzývána proto s případnými příjmeny (jako Euploia, dárkyně šťastné plavby, Galénaia, tišitelka moře), hlavně ovšem v místech přímořských a přístavních, a bez pochyby po příkladě plavců původu semitského, vzývajících národní svou bohyni Astartu. Však netoliko plavci, jejichž podnikům bohyně žehnala, též rybáři bývali ctiteli jejími. Příslušnými symboly jejími jsou labuť, mušle, delfín a j. zvířata vodní, někdy též ryby (jež místy chovány dokonce ve zvláštních nádržkách poblíže chrámu jejího). – V jiné, hlavně u kmenů dórských, ale též jinde (jako na Kypru a Kythéře) běžné představě jest Afrodité bohyně ozbrojená i vítězná (příjmím Areia, Nikéforos a p.); v čemž sluší snad hledati stopu obdobného významu Astarty. Jakožto bohyně bojovná mívá Afrodité nezřídka v bojích účastenství činné; Gigantové při pouhém objevení se jejím v boji podléhají: hlavně však chráněncům svým poskytuje v zápasech s nepřátelskými reky i národy činné pomoci, jako na př. za války trójské. – Kultus bohyně Afrodity, jenž netoliko v krajinách Řeky obydlených, ale též mimo svět řecký velikého došel rozšíření (o čemž svědčí již veliký počet místních epithet jejích), u jednotlivých kmenů řeckých vykazoval leckteré různosti, a to hledě i ke stupni uctění jejího i ku převládajícímu v něm pojetí bohyně (o řeckých sídlech kultu jejího obšírný má výklad Gerhard, Griechische Mythologie $$. 361. nn.). Hlavními však sídly kultu jejího byly oba ostrovy Kythéra a Kypros, důležitá to střediska obchodních styků mezi kmeny semitskými i řeckými. jež mythus významně poznamenává za rodiště bohyně (zhusta slove též Kypris, Kypria, Kythereia a p.), na Kypru pak jmenovitě město Pafos (kdež Afrodité měla i věštírnu svou), pak Salamis, Amathus a j. (Srv. spis Enmannův: Kritische Versuche zur ältesten griech. Geschichte. I. Kypros und der Aphroditekultus, Petrohr. 1886.) Na západě pak ve příčině té obzvláště důležitou byla sicilská hora Eryx, jakožto stanice ve směru šíření kultu na západ (hlavně k Římanům); zde uctívána Afrodité příjmím Erykiné, jež pode jménem Venus Erycina ještě v dobách pozdních veliké požívala úcty u Římanův. V době pozdějšího hellénismu u veliké vážnosti byla též t. zv. syrská Afrodité (Lukianova Dea Syria), jako ve Smyrně a některých po. břežních městech řeckých. – Římané představu řecké Afrodity takořka zúplna přenesli na svou Venuši. – Afroditě konávala se na počest na všech místech uctění jejího zvláštní slavnost zvaná Afrodisia – O původu jména i základním významu bohyně Afrodity vysloveny náhledy nejrozmanitější, o čemž srv. čl. Kvíčalův v »Listech filolog.« 1874, str. 31. nn. Zde stůjtež toliko výklady nejnovější aneb aspoň nově opět zastávané. Roscher (ve spise Nektar und Ambrosia, str. 66. nn.) hájí názor, dle něhož Afrodité původně jest bohyní luny – výklad to, kterýž lze pokládati jen za hypothesu nedokázanou a kterému vadí takořka úplný nedostatek přímých vztahův Afrodity k měsíci; zajímavo ostatně jest, že také, co se týká Astarty, semitské obdoby Afrodity, Ed. Meyer v čl. »Astarte« v Roscherově slovníce mythologickém popírá, že by základním významem Astarty byl význam luny. Jinou opět hypothesu pronesl L. Schröder, jenž jméno Afrodité odvozuje se sanskr abhra »obla▽ a z kořene dî »letětį a bohyni samu řadí ve skupinu staroindických »Apsaras«, oblačných to panen, z nichž Afroditě nejvíce blíží se »Urvasí«. Srovnavacím tímto pokusem mythologickým podstata Afrodity i mythického jejího okolí ukazuje se ve zcela zvláštním světle, o čemž srv. spis sám: Griech. Götter und Heroen, erstes Heft, Berl. 1887. – Důležitější spisy i pojednání týkající se Afrodity, mimo již uvedené.

Afrodité v umění. Za nejstarších dob zobrazována byla Afrodité u Řeků způsobem dvojím: a) anikonicky, b) ikonicky. Co se prvého způsobu dotýká, ctěna byla Afrodité na př. v městě Pafu na ostrově Kypru v podobě kužele, a dosud ještě máme některé mince kyperské z dob císařů římských, na nichž představen chrám, v jehož vnitřku mezi sloupy viděti jest kuželovitý kámen obklopený kandelabry nebo pochodněmi. Avšak příklady symbolického tohoto zobrazování byly asi velmi řídké a již za nejstarších dob setkáváme se se skutečnými idóly Afroditinými. Ovšem typus, který bohyně na nejstarších výtvorech uměleckých má, není domácí, původní, nýbrž z ciziny přijatý. Mezi různými typy totiž, kterými v orientu představovali si mocnou bohyni přírody (Astartu, Istar atd.), nacházíme také typus ženy úplně obnažené, jež oběma rukama prsy si drží. snad ukazujíc tím na ně jako na symbol, zdroj výživy (Schliemann, Mykenae str. 15. a 149.). Tak byla bohyně zpodobována v Babylonii a Assyrii. Foinikové přenesli tento typus do Egypta, kde dostalo se mu přísnější stilisace a té změny, že bohyně představována zde s rukama volně dolů visícíma, jak shledáváme to na četných terrakottách chovaných v britském museu. Typus takto v Egyptě upravený přenesen byl odtud foinickými výrobky nazpět do Assyrie a shledáváme jej zde na př. na soškách ze slonové kosti zhotovených, pocházejících z Nimrudu a chovaných rovněž v britském museu. Tyrskými a sidónskými obchodníky byly oba dva svrchu dotčené typy bohyně do Řecka uvedeny a to ovšem nejprve do osad foinických a těch míst, do nichž Foinikové z příčin obchodních přicházeli. Foiniky rozšířil se kult Afroditin ze syrského pobřeží na Rhodos, Krétu, Kythéru, Kypros a do vlastního Řecka. V Řecku nalézáme starý typus, dle něhož představována byla bohyně držíc si oběma rukama prsy, na idólech Afroditiných ze zlatého plechu, nalezených ve třetím hrobě Schliemannově v Mykénách (Schliemann: Mykenae. č. 267 a 268, srov. též č. 212; na idólu č. 267 má Afrodité holuba na hlavě, na čís. 268 na hlavě a na obou ramenou). Týž typus shledáváme dále na pobřeží maloasijském v Tróji a v hrubých idólech mramorových, nalezených na ostrovech řeckých. Nejvíce takovýchto idólů nalezeno ovšem na Kypru. Nejstarší z nich mají starobabylónský typus: jsou to hrubé, nahé, terrakottové idóly, s kyčlemi mohutně vystupujícími, velikými kruhy v uších, s obliče-) jem ptačím, obě ruce jsou položeny na prsa (sem patří čís. 109 a 110 kyperské sbírky berlínského antiquaria; ). Vedlé toho nalézáme na Kypru již také druhý typus bohyně, v Egyptě upravený, vyznačující se tuhými formami těla a rukama obyčejně volně dolů visícíma. Druhý tento typus bohyně zastoupen jest též na četných terrakottách nalezených v Kameiru na Rhodu, v Efesu, Sardinii a j.

Nejčastější typus, jaký Afrodité v archaiském umění řeckém má, jest ten, že bohyně představována vážně kráčející v dlouhém rouchu, jež jednou rukou nadzvedá, aby jí v chůzi nepřekáželo, v druhé ruce buď na prsa položené nebo vpřed vztažené drží obyčejně květinu. Na hlavě má bohyně často kalathos. Tento typus Afroditin, prostý veškeré smyslnosti, kterou na pozdějších sochách často shledáváme, zachoval. se nám na přehojných hliněných a kamenných soškách a sochách bohyně, nalezených na Kypru a v Řecku, na mramorových torsech z Athén a Délu a j.

Vedlé typu představujícího Afroditu kráčející rozšířen byl již za starých dob typus bohyně sedící. S tímto typem shledáváme se již ve stol. VI., a sice vytvořil Kanachos v Sikyóně Afroditu sedící, s polem na hlavě (symbol kosmický), držící v jedné ruce jablko, ve druhé makovici jakožto symboly plodnosti a lásky. Rovněž sedíc představena byla Afrodité Morfó ve Spartě se závojem na hlavě a okovy na nohou.

Z umělců řeckých V. stol. vytvořili sochy Afroditiny Kalamis, Feidias a Alkamenés. Afrodité Kalamidova, příjmením Sósandra, stála u vchodu akropole athénské; bohyně oděna byla hustým rouchem a zahalena závojem, na rtech hrál jí zvláštní kradmý úsměv. Furtwängler soudí, že replika této sochy Kalamidovy zachovala se nám na reliefu publikovaném u Brauna, Vorschule der Kunst-Mythologie, tab. 79., představujícím Afroditu v iónském chitónu, přes nějž nese dórský chitón, pravicí nadzvedá si roucho, v levici drží květ granátový. Feidias vytvořil více soch Afrodity: jednu Afrodity nebeské z mramoru parského, jež stála ve chrámě Afroditině ve čtvrti Melité v Athénách, druhou taktéž Afrodity nebeské ze zlata a slonové kosti pro chrám bohyně v Élidě, zajímavou hlavně tím. že představena byla Afrodité stojící jednou nohou na želvě.

Alkamenés vytvořil dvě sochy Afroditiny: jedna stála ve chrámě této bohyně v Athénách ve čtvrti zvané Zahrady, druhou vytvořil v zápase s Agorakritem a zvítězil jí nad tímto umělcem. O druhé soše Alkamenově nevíme nic bližšího, o první zmiňuje se Lukian (Imagines 4. a 6.) s velikou chválou, nazývaje ji nejlepším výtvorem Alkamenovým a vytýkaje zejména krásu lící a obličeje z předu, krásný rhythmus zápěstí a zvláštní jemnost prstíků. Replika slavné této sochy Alkamenovy zachovala se nám dle velmi pravdě podobné domněnky Furtwänglerovy ve slavné soše Afroditině chované v Louvru. Socha tato vyniká neobyčejným půvabem a elegancí; bohyně oděna jest širokým, neobyčejně jemným a tak těsně přiléhajícím rouchem, že formy těla jím prozírají. Přes jemné toto roucho nese bohyně lehký plášť, jejž přes levou ruku má přehozený, a jehož jeden cíp pravicí přes pravé rámě stahuje, při čemž levé rámě poněkud sklání, tak že roucho s něho padá a levé ňadro úplně obnažuje. Výraz obličeje bohyně jest snivý a upomíná tak již na Praxitela, oči snivě pootevřeny: překrásná jsou malá ústa. V levici držela snad bohyně jablko; na soše samé jest levá ruka s jablkem restaurována. Socha tato jeví další stupeň rozvoje typu [Afrodité]-tina, že totiž bohyně představena zde ne úplně zahalená, jak shledali jsme za doby dřívější, nýbrž částečně obnažená, totiž s obnaženým levým ňadrem. Ve IV. stol. př. Kr. shledáváme další rozvoj typu Afroditina tím způsobem, že bohyně byla představována poloobnažená, později úplně obnažená. Typus Afrodity poloobnažené repraesentuje slavná socha bohyně, nalezená r. 1820 na ostrově Mélu (nynější Milo), odtud zvaná Afrodité Mélská, chovaná v Louvru. Motiv této sochy není posud rozluštěn; někteří archaeologové soudí, že bohyně držela v levici jablko, odvolávajíce se na to, že spolu se sochou nalezena byla ruka držící jablko, jež však, jak se zdá, k soše nepatří; jiní soudili, že socha jest částí sousoší představujícího Area a Afroditu, a tak restauroval také sochu nyní sochař Strassen; jiní opět, že bohyně držela oběma rukama štít Areův na znamení triumfu svého nad tímto bohem. Výraz obličeje bohyně prost jest veškeré roztouženosti a snivosti, jakou jeví přemnohé sochy Afroditiny, jest spíše vážný, důstojný, formy těla jsou neobyčejně plné, Afrodité představena zde ne jako dívka dospívající, nýbrž jako žena v plném rozkvětu své krásy. Podobný typus, jaký má Afrodité Mélská, shledáváme u Afrodity Arleské, též v Louvru chované, jež však jeví ve výrazu obličeje více sladkosti a sentimentálnosti než Afrodité Mélská: v levici držela bohyně snad zrcadlo. Typus bohyně poloobnažené repraesentují konečně Afrodité z Ostie, chovaná nyní v britském museu, jejíž motiv není dosud rozřešen, a Afrodité z Capue, chovaná v museu neapolském, jež pozvédajíc štít Areův s výrazem triumfálním jako v zrcadle v něm se zhlíží. Formy bohyně jsou příliš měkké, jmenovitě srovnáme-liji s Afroditou Mélskou. Typus Afrodity úplně obnažené stal se obyčejným od dob Praxitelových a Apellových. Praxitelem dostoupil vývoj typu Afroditina svého vrcholu. Geniální tento umělec zhotovil hlavně dvě slavné sochy Afroditiny, jednu zahalenou, druhou úplně obnaženou. Socha bohyně zahalené koupena byla Kójskými, sochu bohyně obnažené koupili Knidští a vystavěli pro ni zvláštní kapli. Socha Afrodity Knidské byla z nejslavnějších výtvorův umění řeckého, spisovatelé staří mluví o ní vždy s neobyčejným nadšením. Umělec představil bohyni v tom momentu, kdy vstoupajíc do lázně poslední roucho své odkládá levicí na hydrii vedle ní stojící, pravicí zakrývá si lůno. Výraz obličeje bohyně byl pln něhy a roztouženosti, jakou pouze dláto Praxitelovo dovedlo svým výtvorům vdechnouti. Nahota bohyně byla motivována tím, že Afrodité vstoupala do lázně. Motiv Afrodity Knidské shledáváme na hojných replikách sochy té; ovšem motiv ten bývá zde přečasto rozmanitým způsobem variován Nejblíže původnímu motivu stojí Afrodité vatikánská a Afrodité Braschi. Afrodité vatikánská jest ze všech replik nejdokonalejší, ačkoliv zhyzděna jest plechovým rouchem, kterým falešný stud středověku zpodní čásť těla bohyně přikryl. Bohyně zakrývá si pravicí, jejíž dolní čásť se nezachovala, lůno. levicí odkládá roucho na hydrii, hlava jest lehce nachýlena (srv Gazette des beaux arts, 1888, str. 89 – 104.; tamže také nejlepší reprodukce sochy vatikánské). Afrodité Braschi nazvána tak odtud, že původně chována byla v paláci Braschi v Římě, nyní v mnichovské glyptothéce. Také na této soše zakrývá si bohyně pravicí lůno, kdežto levicí zdánlivě pozvedá roucho z hydrie k prsům, což ovšem jest omyl vzniklý nesprávným po stavením sochy; Afrodité patrně také na této soše chce roucho odložiti, ne zvednouti. Zrak bohvně, prostý všeliké koketnosti, upírá se snivě a toužebně v dálku, jako by tam nějaký předmět pozoroval. Kolem krásných úst pohrává úsměv. Překrásný jest přesně attický profil obličeje. Bohyně představena jest jako krásná, cudná žena, pohyby její prosty jsou veškeré vypočítavosti, a také pohyb pravé ruky jest úplně spontanní, prostý oné raffinovanosti, jakou má pohyb onen na př. u Afrodity Medici. Poněkud vzdálenější motivu Praxitelova jsou Afrodité Kapitolská a Afrodité Medici. Afrodité Kapítolská (chovaná v museu Kapitolském) jest jedna z nejlépe zachovaných soch antických. Bohyně neodkládá zde teprve roucha, nýbrž po. ložila je již na nádobu vedlé ní stojící a chystá se právě v lázeň vstoupiti. Formy těla jsou mnohem plnější než u Afrodity Medici. Afrodité Medici, chovaná nyní ve Florencii, představuje další ještě vývoj motivu původního. Zde totiž roucho i nádoba úplně scházejí, motiv koupání zde tedy opuštěn, za to shledáváme po levé straně bohyně delfína, na němž sedí malý Erós, čímž charakterisována jest Afrodité jako Anadyomené. Formy těla jsou velmi jemné a něžné, hlava jest neobyčejně malá, výraz obličeje a jmenovitě očí jest spíše smyslný než snivý a roztoužený. Konečně připomenouti jest ještě Afroditu Chigi (chovanou v palazzo Chigi), jež jeví podobný motiv jako Afrodité Medici, s tím pouze rozdílem, že pozvedá levicí roucho třásněmi opatřené, jímž si lůno zakrývá. Tato socha jest replikou slavné sochy Afroditiny chované v Tróadě.

Za doby hellénistické užíváno s oblibou stále ještě motivu Praxitelova, ovšem se změnami vyplývajícími ze vkusu doby tehdejší. Bohyně představována, jak si z vlhkých vlasů vodu vytlačuje, nebo jak v lázni zpola sedí, zpola klečí (Afrodité v Louvru, Afrodité Viennská, Afrodité v Římě v Museo Pio Clementino, jak si sandály odepíná, pás na prsa připíná, jak klečí ve škebli nebo z ní vystupuje. Vůbec pozdní tyto výtvory umění již klesajícího charakterisuje raffinovanost a smyslnost, jež dobám dřívějším jest úplně cizí.

Na malbách byla Afrodité často zobrazována; nejslavnější obraz její byla Apellova Anadyomené. Na řeckých vasách bývá Afrodité často představena ve scénách z mythů trójských (rozsudek Paridův, únos Heleny, shledání Menelaa s Helenou, láska Afrodity k Anchisovi, Peleus a Thetis atd.), z mythu o Adónidovi atd. Velmi často spojován s ní bývá Erós, který matku svou zdobí.

Literatura. Gerhard: Über Venusidole, Berl. 1845; O. Müller: Handbuch d. Archaeologie der Kunst, $. 374 – 378; E. Braun: Vorschule der Kunstmythologie, tab. 71 – 82; K. B. Stark: Berichte der sächs. Gesell. der Wiss. 1860, str. 46 – 97.; Bernoulli: Aphrodite; A. Furtwängler v Roscherově: Ausführl. Lexikon der Mythologie, str. 406 – 419: A. Baumeister: Denkmäler d. klass. Alterthums str. 87 – 95. .

Související hesla