Ainové

, Ajnové, Ainu – etnikum v Japonsku na severním Hokkaidó (celkem asi 15 000 osob). Jejich původ je dosud předmětem vědeckého bádání. Jazyk tvoří samostatnou rodinu (viz též klasifikační přehled jazyků). Ajnové byli patrně nositeli pravěkých kultur na ostrovech Jamou a Jajoi a žili na celém území dnešního Japonska. Po příchodu Japonců byly tyto kmeny postupně vytlačeny na sever na ostrov Hokkaidó, Sachalin a Kurilské ostrovy. Ajnové se původně živili lovem (rybolovem) a sběrem. Od 18. stol. přecházeli k usedlému způsobu života. Je pro ně charakteristické kmenové náboženství s rozvinutým kultem předků a obřadním rituálním lovem lososů a medvědů. Známé jsou i jejich epické písně a skupinové tance.

Ottův slovník naučný: Ainové

Ainové (ainu, aino, člověk, ainotar, lidé), jméno malého ale povšimnutí hodného kmene, obývajícího na ostrově Jeso, v jižní polovíci ostrova Sachalina a na ostrovech Kurilských. Jmenují se proto také Kurilci. V ethnografii nemají Ainové určitého místa. Někteří čítají je do skupiny Hyperborejců, Quatrefages pokládá je za Kavkázany a Vivien-de St. Martin vřadil je společně s některými plemeny vých. Asie a Polynesie mezi plémě okeánské, mnohými znaky kavkázskému podobné. Podlé nejnovější theorie Schrenckovy, jenž konal o nich na místě důkladná studia anthropologická, jsou Ainové zbytkem plemen prvotných, jež ustupujíce kdysi před nátiskem plemen silnějších octla se až na samém kraji dávných sídel svých a zachovavše si jazyk a jiné vlastnosti, tvoří dnes nevelký, ale samostatný celek ethnický (jako na př. Baskové v jihozáp. a Normannové v severozáp. koutě Francie, Gallové ve Walesu, Arnauti na Balkáně a Laponci). První zprávy o Ainech přinesl do Evropy portug. jesuita L. Froes, a jména Aino poprvé užil Elind Nikolai v popise cesty do Záp. a Vých. Indie. Ainové jsou postavy malé, mezi 160 – 172 cm, těla silného a k namáhavým pracím způsobilého. Hlava (dlouhá) je v poměru k celému tělu patrně velká, krk krátký, hrudník vyvinutý. Zeny mají zvláště malé nohy a ruce. Fysiognomie Ainovénů podobá se více evropské než mongolské; nejpřípadněji možno je přirovnati k Rusům. Obličej je pravidelný, rty příjemně tlusty, nos široký. Nejnápadněji různí se od okolních hladkokožných kmenů velikou chlupatostí. Vlasy jsou rovné, tuhé a hrubé, obyčejně černé; muži je přistřihují nad čelem krátce, nechávajíce je v zadu volně růsti; ženy jich vůbec nestříhají. Obočí jsou velmi hustá a obyčejně srostlá. Muži nosí dlouhé, až na prsa sahající brady barvy kaštanové nebo rudé. Pleť je špinavě měděná, ačkoli se vyskytují různé odstíny. Zmínky hoden je zvyk černiti si rty, jakož i tetování předloktí a horního rtu u ženských. Nejčetněji žijí Ainové na Jesu, kde jich je 60 – 100.000. Na Sachalině čítá se jich asi 2000. Bezpochyby že Ainové přitáhli na Jeso v XV. stol. a pomalu s Japanci se míchali. Nynější náboženství jejich vyvinulo se dle Dobrotvorského z hrubého fetišismu. Ainové ctí nesmírné množství neviditelných bytostí dobrých i zlých, mimo to četné bohy strážné, na různých místech různé. Předměty, kterým božskou poctu prokazují, jmenují Ainové » kamuj «. Ze zvířat jsou jim posvátnými medvěd, mrož a tuleň. Ainové věří také v nesmrtelnou duši a přinášejí oběti. Nejobyčejnější a zároveň nejcharakterističtější oběť je inau, hůl 9 – 300 cm dlouhá, na níž jest kůra oloupána a spletena v rozmanité pletence. Jsou to symboly, jež se přinášejí v oběť. Dobrotvorskij je pokládá za zbytky původních lidských obětí. Šamáni jsou u nich obětními kněžími, kouzelníky a lékaři zároveň. – Ainové bydlí v chatrčích z prken a kůry vystavěných. Na straně před větrem nejvíce chráněné vede do chatrče nízká, tmavá chodba, v níž se zdržují psi a jsou uschovány sítě, saně, dříví, potrava pro psy atd. Uprostřed chaty je jedno nebo dvě ohniště, z nichž vychází kouř dvěma klapkama dvojitou střechou. V zimě bydlí Ainové v jamách nebo v pevnějších obydlích v lese, jež jim celkem poskytují málo ochrany proti zimě. Ale Ainové v nich spávají nazí, schouleni v klubko, pokryti kusem psí kůže při zimě 20° R. Oděv jejich jest jednoduchý: košile, sahající po kolena z mandžurských, japanských nebo ruských látek, přes ni hrubý artuš jejž vyrábějí na Sachalině z kůry stromové. Ženy místo něho nosí volné roucho z rybí nebo tulení kůže. Mimo to nosí Ainové, ač zřídka, kalhoty, punčochy a boty z kůže a střevíce z rýžové slámy nebo dřeváky. Jsou opásáni pásem, ve kterém trčí dva nože, pytlík s hubkou a křesadlem a dřevěné pouzdro na dýmku a lžíci. Ainové jídají mnoho a často, 4 – 8krát denně. Pokrmy připravují v mořské vodě. Domácím zvířetem jest jediný pes. On slouží Ainům za potravu, k honbě na soby, v zimě tahá malé sáňky (narty.) Ainové milují náramně kořalku, zvl. rýžovou. Celkem jsou národ skromný, mírný a pohostinný. Nejvýznamnějších událostí lidsk. života, narození, svatby a úmrtí neslaví. Nápadným je zvyk, že se u lože umírajícího shromáždí všichni příbuzní a známí, aby se na umírajícího dívali. Obyčejně mají Ainové po jedné ženě, aspoň na Sachalině. Bohatší drží si jich více. Krevní příbuzenstvo není překážkou manželství, jež se uzavírá bez obřadů, podobně jako děje se pohřeb. Dobrotvorskij vydal ruskoainský slovník (Kazaň 1876), dle něhož chová v sobě řeč Ainovénů mnoho slov japanských a giljackých, v podstatě je však samostatná a původní. Jazyk Ainův, dělící se na několik nářečí, jest jazykem částic a má jen tu a tam náběhy k ohýbání. Grammat. vztahy vyjadřuje skoro výhradně jen slůvky pomocnými. Podobá se jednak japanštině, jednak nářečím tunguským. Je to jazyk mnohoslabičný, tvoření slov děje se příponami. Jinak jsou slova z pravidla bez formy. Jen někdy označuje se příponou -ki plurál, příponou -te přechodný význam slovesa. Ainové nevyslovují žádného l, místo něhož říkají n nebo r. Literatura o Ainech je veliká. Nejlepší je práce Anučinova »Plemja Ainov« v»Izvěst. imper. obščestva ljubitelej jestestvoznanjia. antr. a etnol.« (svaz. XX., Moskva 1876), jenž cituje také celou jemu známou literaturu o nich až do r. 1876; zajímava také práce J. Kopernického »Czaszki (lebky) Ainów według nowych materyjałów v »Pamiętniku akad. umiej. v Krakowie« (1886). Kromě toho uvésti sluší práce Pfizmayerovy, Schrenckovy a Dobrotvorského Ainskorusskij slovar v »Izvěst. i Učenych zap. kazaň. Univers.« (1875). C. Dodatky V jižní části ostrova Sachalinu (teď japanské) napočteno jich r. 1897 jen 1446 duší. Pp.

Související hesla