Aksakov Ivan Sergejevič

, ruský publicista a básník; syn S. T. Aksakova. Propagátor a ideolog slavjanofilství, redaktor časopisů prosazujících slovanskou vzájemnost. Jako čelný představitel moskevského Slovanského výboru organizoval za východní krize 1875 – 78 a rusko-turecké války 1877 – 78 významnou podporu národního osvobození balkánských Slovanů. Autor občanské lyriky a básnických politických polemik, hlásajících didaktické a osvětové ideály (česky výbor Kvítí z ruských luhů).

Ottův slovník naučný: Aksakov Ivan Sergejevič

Aksakov: Aksakov Ivan Sergějevič, mladší bratr Konstantinův, nar. 26. září 1823 ve vsi Nadeždině ufimské gubernie. Čím starší jeho bratr theorii slovanské nauky na Rusi, tím byl Ivan praktickému jejímu provádění. Konstantin byl horlivý, neunavný pracovník v zátiší domu otcovského, Ivan byl hlasatelem slavjanofilství pérem i slovem ve veřejnosti. Konstantin zemřel téměř nepovšimnut jako Kirějevští a Chomjakov, ačkoliv byli tvůrcové ideí těch. Ivan Aksakov slaven byl nejen po Rusku, ale znám v celé Evropě, kde ze slov jeho se soudilo na stav věcí a poměry ruské. Sotva čtyřletý přišel s rodinou svou do Moskvy. Školy však navštěvoval v Petrohradě, jmenovitě ústav právnický. V době prázdnin konal mnohé cesty, Německo prošel s Bodenstädtem pěšky. Dokončiv 1842 studia vstoupil do moskevského senátu. Obor trestního soudnictví, v němž byl zaměstnán, učinil na něho dojem tak odporný, že potom ve veřejné své činnosti vší mocí domáhal se opravy a soudu národního, t. j. porotního. Aksakov. pokládal tento pobyt svůj v úřadě za nejtrapnější dobu svého života a r. 1848 dal se přesaditi v obor ministeria vnitra, kde stal se úřadníkem zvláštních příkazů. Zde naskytovala se mu příležitost podrobně seznámiti se s ruským lidem. Mezi jiným byl vyslán do Bessarabie, aby vyšetřil tam církevní rozkol, potom do jaroslavské gubernie, aby přehlédl městskou správu, zavedl jednotu ve víře a vyšetřil záhady sekty »běhounů«. Dospěl však k poznání. že přes uznanou jeho horlivost a svědomitost státní služba vůbec se pro něho nehodí. Zevní příčinu, že vzdal se služby, zavdala jeho báseň Brodjaga, pro kterou od gubernátora byl podezříván, a ačkoliv v ní neshledáno nic podezřelého, přece bylo mu vytknuto, kterak jsa úředníkem ministerským, může učiniti hrdinou básně člověka »bezpasportnéhœ, t. j. bez průvodního listu, a že básnění málo se hodí člověku, jenž má se těšiti důvěře vlády.

R. 1852 opustiv tedy státní službu oddal se činnosti veřejné. Prvním skutkem jeho samostatné činnosti byl Moskovskij sbornik. Ivan Aksakov byl jeho redaktorem, bratr Konstantin, Chomjakov a jiní slavjanofilové spolupracovníky. První díl 1852 šťastně prošel censurou, nicméně svými novými myšlénkami obrátil na sebe širší pozornost, jmenovitě i ministra vyučování Širinského Šichmatova, který však jej málo příznivě posoudil. Pokládalť »předpojatost« a »jednostranné i bezvýminečné pěstování myšlénky národnostní« za státu škodlivé, a vskutku druhý díl byl také ihned zakázán. Těžké provinění shledáno zejména v tom, že povídky a básně Chomjakova mluví o »nebývalém na Rusi pořádkų, Konst. Aksakov v starobylých zpěvech že nechává spílati velikým knížatům, že ze starých skládání a pověstí činí závěrky o svobodné obci, demokracii a pod. Na tom však nebylo dosti. »Mosk. sbor.« byl vůbec zakázán, a to »nejen proto, co v něm obsaženo, ale i proto, co v něm se tají«, hlavním spolupracovníkům, bratřím Aksakovům, Chomjakovu, kn. Čerkasskému, Kirějevským, zakázáno uveřejňovati cokoliv vyjmouc prostřednictvím hlavní censury v Petrohradě, a ke všemu postaveni všichni pod policejní dozor. Mimo to Ivan Aksakov jako největší vinník zbaven na vždy práva redigovati neb vydávati časopis. Velmi vhod přišel mu té doby úkol od zeměpisné společnosti na něho vznesený, aby prostudoval obchod na trzích ukrajinských. Koncem 1853 vydal se do Maloruska a s vlastní mu horlivostí oddal se úloze své seznamuje se nejenom s národem, ale i s ruským obchodem vůbec. Výsledek studia toho bylo objemné dílo Izslědovanije o torgovlě na Ukrainskich jarmarkach (1859), jež přijato bylo s velkým uznáním. Zem. spol. vyznamenala je Konstantinovskou medaillí a akademie nauk polovicí Demidovské ceny. Práce na díle tom přerušena však byla téměř dvouletou činností na poli válečném. Roku 1855 Aksakov ničím nedal se zdržeti, aby neměl též činného podílu v obraně vlasti. Jako velitel oddílu serpuchovské národní obrany táhl do Bessarabie. Bojoval vlastně v dvojím směru, ostřím zbraně proti nepříteli zevnímu a pérem i slovem proti zhoubci domácímu, který i v době nejosudnější obohacoval se z peněz státních, t. j. proti intendantstvu. Účty od Ivana Aksakova sestavené ostaly nepotvrzeny proto, že svou mírností a poctivostí byly těžkou obžalobou ostatních.

V březnu 1856 uzavřeno příměří a Aksakov vrátil se do Moskvy, hnedle však byl povolán zase od kn. Vasilčikova zpět na Krym, aby súčastnil se kommisse k vyšetření intendantských podniků pověstných dodavatelů Satlera a sp. Pracoval v kommissi mnoho měsíců, vida však, že všeliké vyšetřování ostane bez výsledku, vrátil se v pros. r. 1856 do Moskvy. R. 1858 vydával i redigoval Russkou besědu, jež vycházela dle jména redakcí Košeleva. Posléze r. 1859 vymohl si přece právo vydávati list, a sice Parus; již však po prvním čísle byl časopis zakázán. Závadným shledáno takřka vše, jmenovitě i článek Pogodinův, v němž litoval, že na Balkánském poloostrově na úkor Ruska šíří se vliv anglický a francouzský. I myšlénka vývoje národů slovanských byla proti mysli censorů. Zákaz budil velkou nevoli a s nejedné vynikající strany činěny pokusy u vlády, aby zákaz byl odvolán. Tu vláda sice dovolila, aby vycházel nový list Parochod, avšak s podmínkou, že vyloučí ze svého programu: »myšlénku o právu samobytnosti vývoje národností slovanských i jiných«. S tím však Ivan Aksakov nesouhlasil, a takž upuštěno od vydávání nového listu.

Zatím byl zemřel otec Aksakova, a bratr Konstantin Aksakov zachvácen těžkou chorobou. Ivan provodil bratra na ostrov Zakynthos a ostal při něm až do jeho smrti. Odtud nastoupil pak cestu po jižních a západních zemích slovanských. Mocné hnutí jevilo se tehdá v Evropě. Italie se sjednocovala, Rakousko bylo oslabeno válkou s Francií a Viktorem Emanuelem, na Balkánském poloostrově chystal se nový obrat, jehož střediskem byl Bělehrad. Sem spěchali Bulhaři i Bosňáci, aby připravovali se k povstání. V Moskvě zařízen tou dobou slovanský spolek dobročinný. Činnost jeho byla sice velice tichá a neměla s oním evropským hnutím nic společného, nicméně byl to zárodek příští organisace slavjanofilské strany na Rusi. Od prvopočátku Iv. Aksakov byl jeho tajemníkem a osnoval i přátelské spojení v jiných středištích slovanských. V Bělehradě vydal hotové provolání, v němž vyzýval Jihoslovany ke společnému boji za svobodu a sjednocení a k založení velké jihoslovanské jednoty. Před tím meškal v Dubrovníku, Zadru a Záhřebu, potom v Pešti, Vídni, Praze, Drážďanech, Krakově, Lvově a ve Varšavě. Navrátiv se v čci 1861 s mnohými zkušenostmi o národech slovanských do Moskvy, vymohl si dovolení k vydávání týdenníku Deň, jež mu uděleno s podmínkou, že nebude míti zvláštní politické rubriky. Směr listu byl ve smysle pamětního spisu jeho bratra caru Alexandrovi II., rozhodně hájil práv lidu nevolnictví zbaveného a slynul svými dopisy a výklady v té příčině, bojoval za opravy ve smysle národním, ve všech oborech státní správy a soudnictví, a do počátku r. 1863 přinášel i listy z kruhů polských. Teprve prodlením povstání polského změnil své stanovisko vůči Polákům. Zároveň s nemalou znalostí a výmluvností hájil ostatních národů slovanských a obracel k nim pozornost ruské veřejnosti. S censurou měl poměrně menší boje; některé články byly sice zakázány a pro stati o zlořádech v baltických krajích bylo mu na čas složiti redaktorství, které za něho převzal Jiří Samarin, ale jinak prošel bez úrazu.

»Deň« vydáván v době, kdy prováděny veliké opravy státní, jež postavily Rusko na nové základy, a kdy zdálo se, že nadchází dávno očekávaná doba vnitřního utužení a uvolnění. Opravy však nedocházely žádoucího porozumění; na jedné straně stavěla se nepřátelsky proti nim byrokracie a na druhé straně vedly k přemrštěným theoriím a požadavkům Černyševského a mladého pokolení ruských socialistů. Za takových okolností, zejména od útoku Korakasova na život carův, nabývala vrchu reakce, jížto zakusil i nový denní list Moskva, jejž Aksakov vydával od počátku r. 1867. Toho času slavjanofilská strana slavila první velký úspěch svůj. Na květen 1867 ustanovena národopisná výstava ruská v Moskvě, a příčiněním A-a zavdala podnět ke sjezdu slovanskému. Účastníci ze všech končin slovanských byli vítáni všude na cestě své Ruskem až do Petrohradu, kdež car uvítal je jako »rodné slovanské bratry na rodné slovanské zemį, zvláště pak v Moskvě. Zde v slavnostní hostině měl Aksakov jednu ze svých úchvatných řečí, jež vrcholila ve výroku: »Vyhledávejme především bratrství, ostatní se dostaví.« Snahy Aksakova vítězily, za to však časopis jeho od ledna 1867 do 21. řijna 1868 třikráte byl zastaven; jednou na 3, pak na 4, posléze na 6 měsíců. V době té nahrazován byl Moskvičem, kterýž též Aksakov redigoval, ač pod jiným jménem. Zastavení dála se pro útoky proti vládě v příčině germanisace baltických krajů, pro chabou politiku vůči Polákům, pro utajení hladu v severních guberniích a pro neupřímnost byrokracie, která jednou rukou zavádí samosprávné a blahodárné opravy, druhou rukou však činí vše, aby je zmařila.

Poslední zastavení bylo spojeno se zákazem listu vůbec. Zakročování Aksakova bylo marné. Oddal se pak zcela jen slovanskému komitétu a přijal místo předsedy správní rady kupeckého banku moskevského. Té doby oženil se se sl. Annou Fedorovnou Tjutčevou. Jeho řeči o Slovanech a ve prospěch Slovanů, jeho pozdrav prohlasu carskému r. 1871, že Rusko necítí se více vázáno pařížskou smlouvou z r. 1856, pokud se týče Černého moře, a jiné jeho projevy činily tím větší dojem na Rusi i mimo Rus, čím vzácnější byly zde zjevy takové. Činnost jeho však vrcholila v l. 1875 až 1878. Ze pozornost ruské společnosti obrácena byla tak velkou měrou již k povstání v Hercegovině, bylo nemalou jeho zásluhou. Ve velkých rozměrech sbíraly se na Rusi příspěvky pro rodiny povstalců, pro Srbsko a Černou Horu. Potom r. 1876 vysíláni i dobrovolníci ruští, důstojníci i poddůstojníci. Střediskem ruchu toho byl slovanský spolek v Moskvě, a zde opět hlavním činitelem byl Aksakov Proto v Evropě každému slovu jeho přikládána váha jako slovu čelného státníka. I za války ruské r. 1877 – 78 Aksakov měl vliv na události v Srbsku a na Černé Hoře a účastenství států těch ve válce.

Nejproslulejší jeho řeč jest, kterou pronesl 4. července 1878. Kongress v Berlíně končil již své práce, smlouva však nebyla dosud úředně ohlášena. A tu Aksakov pozvedl se vší horoucí výmluvností a zápalem svého hlasu proti smlouvě té: »Nechať jakékolivěk štědré ústupky na úkor Ruska a na prospěch nepřátel učiní ruští diplomaté, zdali Rusko v osobě svého vrchního zástupce proneslo své poslední slovo ? Nevěříme, že by všechna ta štědrost na účet ruské krve a ruské cti byla schválena vyšší mocí.« Dále za souhlasu přítomných v slavnostní hromadě slov. spolku vyzýval cara, aby »vysoko, mohutně a čestně pravicí vztyčil prapor ruský«, že Rus zvítězí a vyprostí se pohany. Alexander II. nechtěl však vydati Rusko a dílo osvobození na Balkáně nebezpečí, aby pustil se do války snad s celou Evropou, a byl se již rozhodl přijmouti smlouvu berlínskou. Řeč Aksakova nesměla býti vytištěna (teprve později byla vydána), slovanský spolek moskevský byl rozpuštěn a Aksakov musil opustit Moskvu. Odebral se do Varvarinu ve vladimirské gubernii. Zde v zátiší jal se psáti zápisky o válce proti Turecku od počátku povstání hercegovského do konce války ruské. Sem do Varvarina zavítala k němu bulharská deputace nabízejíc mu jménem bulharských volebních komitétů volbu za knížete bulharského. Aksakov hledě k poměrům státním trůnu nabízeného nepřijal, nicméně svědčí okolnost ta, jaké obliby požíval mezi Jihoslovany.

Vyhnanství jeho netrvalo dlouho; již v prosinci r. 1878 dovoleno mu navrátiti se. Připravoval se k vydávání nového týdenníku Rus, k němuž obdržel dovolení během jediného dne. První číslo vyšlo v listop. r. 1880. »Rus« věnovala opět všestrannou pozornost domácím poměrům hospodářským, jmenovitě selského lidu, starému programu Konstantina Aksakova z roku 1856, slovanským národům přinášela hojně zajímavých pamětí a zápisků Konstantina Aksakova a jiných starších slavjanofilů.

Navzdor železnému zdraví svému počal Aksakov pociťovati chorobu srdeční. Proto z jara r. 1885 odebral se na Krym do zátiší a v podzimu zotaven se navrátil. Avšak choroba dostavovala se znova. Posledním jeho činem byl tuhý boj, jejž svedl s censurou pro ruskou diplomacii. Měl vůbec nepříznivé mínění o ruské diplomacii a v ostrém článku koncem r. 1885 napsal o ruských státnících, že nemají »ani rozumu, ani srdce, ani svědomí, ani ctį. Za to obdržel výstrahu, již otiskl, avšak v následujícím čísle uveřejnil příkrou stať svědčící ministeriu vnitra o tom, co se musí pokládati za skutečné vlastenectví. Hájil nejen svých dřívějších výroků, ale činil i nové výtky vládě. Avšak krátce na to ulehl a již nepovstal. Zemřel chorobou srdeční 8. ún. (27. ledna st.) 1886. Nesmírné účastenství ve všech vrstvách společnosti ruské svědčilo o významu, který na Rusi měl. Carevna s carem, velcí knížata, kníže černohorský, srbský metropolita Michael, Pobědonoscev, ministři, akademie a jiní zaslali vdově telegrammy soustrasti a přes 100.000 truchlících provázelo jeho tělesné ostatky k poslednímu odpočinku. S ním odešel jeden z největších činitelů novověkého Ruska, jenž nejen na mysli lidu, ale i na dějiny své vlasti značný měl vliv. Tký.

Související hesla