Aksakov Konstantin Sergejevič

, ruský historik, publicista, spisovatel a filolog; syn prozaika S. T. Aksakova. S bratrem I. S. Aksakovem patřil k předním ideologům slavjanofilství. Ve svém díle idealizoval ruskou a slovanskou patriarchální společnost, kterou stavěl proti „zkaženému Západu“.

Ottův slovník naučný: Aksakov Konstantin Sergejevič

Aksakov: . Konstantin Sergějevič, nejstarší syn předešlého, hlavní pěstitel a zakladatel nauky slavjanofilské, nar. 29. března 1817 v Aksakově, strávil léta dětství svého v idyllických poměrech statku otcovského. Patriarchální mrav, klid a spokojenost nevolnických rolníků v úrodné končině orenburské, širošírá step neostaly bez účinku na vnímavého hocha. Důvěrným obcováním s nevolníky osvojil si mnohé názory, jimiž později odůvodňoval své vývody. Ruský lid ve své prostotě tkvěl mu po celý život jako vzor na mysli a jako žádoucí protiva »zvrhlé, vzdělané třídy« a »zvrhlého západų. Neobmezenou láskou lnul k otci svému, od něhož se nikdy neuchyloval. R. 1826 přesídlil se s ním do Moskvy, kde otec přijal místo censora, a od té doby po celý téměř život nevzdaloval se z města toho. Sám otec řídil zde jeho vychování, byl mu učitelem a vůdcem v životě, což podporovalo sice jeho mravní opravdovost, ale nikoliv samostatnost. Již r. 1832 vstoupil Aksakov na slovesnou fakultu moskevské university, která tehdy ociťovala se na počátku nové doby a úplného převratu sboru professorského i studentstva. Lžiklassicism bral za své a učitelstvo i studentstvo oddávalo se s vroucností vědě a hledání pravdy. Rozhodný vliv na dobu a vývoj jejích názorů měla filosofie Schellingova a Hegelova. Professoři Pavlov, Nadeždin, zakladatel nové ruské kritiky, mladý nadšenec Sevyrev, horlivý Pogodin – všichni ti vnesli nového ducha ve vysoké učení.

Však i mimo přednášky ujal se čilý život v kruzích studentských. Byla to doba, která dala Rusi celou řadu vynikajících spisovatelův a myslitelů známých pod jménem »mužů let čtyřicátých«, kteří i po studiích universitních ostali spojeni v kruhu zvaném dle Stankeviče, horlitele pro filosofii Hegelovu. V kruhu tom ocitl se i Aksakov společně s básníky Satinem, Krasovem a Kijušnikovem, s Ketčerem, Koršem, Pasekem, Bělinským a jinými. Později přibyli v kruh ten Granovskij, Turgeněv, Kolcov, Vas. Botkin, Katkov, Hercen a j. Již však tehda vyvíjely se v něm protivy a tvořily dva různé póly. Na jedné straně Aksakov, jenž zrakem idealisty posuzoval veškerý svět kolem a vytvořil si své ideály, pro něž ze skutečnosti vybíral si doklady, na druhé straně Bělinskij, Hercen, Granovskij, Turgeněv, kteří opírali své názory o skutečnost a neuznávali svět kolem sebe ani za dobrý, ani za přístojný, těžce pociťovali zvůli byrokracie, porobu nevolného lidu a všemoc policejní. K roztržce došlo však teprve r. 1840 a 1842. Byla to roztržka mezi idealismem a realismem, mezi slavjanofilstvím a západnictvím.

Po čtyřech létech ukončil Aksakov svá studia a r. 1838 odebral se do Berlína poslouchat u pramene německé filosofie; avšak již po půl létě vrátil se do domu otcovského. Shoda Aksakova s odpůrci jeho byla tím nesnadnější, že Aksakov šel až do krajních důsledků své nauky. Proto rozpadl se nejprve s Hercenem a Bělinským, tuhými realisty, a potom s Granovským. Od té doby žil Aksakov ještě uzavřeněji v domě otcovském a jeho nauky stávaly se při vší vřelosti vlastenecké tím jednostrannějšími. Již v kruhu Stankevičově mluveno o vyžilosti a úpadku světa západního a Hegelovy nauky o národnosti a epochách národů vykládány v ten rozum, že Slovanstvo jest povoláno, aby oživilo a vzkřísilo svět novými ideami. Nyní prý přichází řada na Slovanstvo. Aksakov nauky ty vedl do krajnosti. Rusko zdálo se mu spasitelem shnilé Evropy a zdrojem všech blahodárných počinů. V ten rozum jsou i jeho básně, z nichž první předčítal na universitě a uveřejňoval v »Teleskopų, »MoskNabijudatelį a jiných listech. První spis, který vzbudil pozornost a pro který utkal se s Bělinským v polemice, byla kritika o »Mrtvých duších« Gogolových (1842). Přikládal jim význam díla monumentálního a Gogola stavěl hned vedlé Shakespeara, čemuž Bělinskij odporoval. Větších i menších statí kritického obsahu vyšlo od něho ještě více v různých listech, jako odpověď Bělinskému v »Moskvitjaninų (1842), o sebraných spisech Žukovského v »Molvě« (1857) a j.

Hlavní jeho spisy jsou však obsahu historického a historickojazykozpytného. V souhvězdí slavjanofilském (v němž Ivan Kirějevskij byl filosofem, bratr jeho Petr sběratelem národních písní, Chomjakov bohoslovcem, Samarin národním hospodářem), stkvěl se Aksakov jako dějepisec a bratr jeho Ivan jako publicista. Aksakov nebyl filolog ve vlastním slova smyslu ani dějepisec. Práce jeho jsou většinou náčrtky neb stati obsahující mnoho blesků myšlénkových a úvah filosofických, nikoli však přesné studium na základě pramenů. Nebyly mu také účelem, nýbrž prostředkem k nauce jeho slovanské. Základní myšlénka jeho děl jest láska k lidu obecnému a demokracie ruská. O lidu mluví s unesením, důstojnost jeho zdá se mu povznesenou nad dvořanstvo a podrývačnou činnost západnických románopiscův a básníků, s nimiž býval dříve v jednom kruhu. V Obozrěniji sovremennoj literatury (1857) dokazoval u všech tehdejších básníků úpadek ruské poesie a veškerou ruskou slovesnost po Gogolovi se všemi jejími Turgeněvy, Tolstými, Gončarovy, Pisemskými a Někrasovy označoval za prázdnou a lživou.

Jazykozpytem zanášel se po celý život. Prvním jeho dílem v tom oboru byl dissertační spis Lomonosov v istoriji russkoj literatury i russkago jazyka (1842 – 43). Nedokončená jeho ruská grammatika a pojednání o ruském časoslovu jsou díla bez podkladu vědeckého.

Z dějepisných prací vyniká zejména O drevnem bytě u Slavjan voobšče i u russkich v osobennosti (1852). Dle jeho vývodů nebylo nejstarší zřízení slovanské rodové, nýbrž základem jeho byly obecné sbory. Vystoupil tu proti platným názorům Solovjeva, Kalacova a j., že prý dali se svésti naukou německou. Odvolávaje se na byzantská a jiná svědectví o východních Slovanech dokazuje, že nejstarší řády byly demokratické, že rodiny neutonuly v rodu, nad nímž by byl měl neobmezenou vládu starešina, nýbrž podržely svou platnost. Odvolává se při tom i na »Libušin soud«, kde nevystupuje zřízení rodové, ale rodina a sbor obecní, tolikéž na staroruské letopisy Nestorovy a zákonník velikého knížete Jaroslava »Russkaja pravdæ. Prosté a věrné líčení Nestorovo, kterak povolán byl z vůle veškerého lidu ruského cizí Varjag za vládce ruského, svědčí prý také o vysokém stupni politického života u starých Rusův, o mocné demokracii a svobodně se radících sborech. Nejstarší toto zřízení ruské oživlo prý později jako »věče«, sbor obecní a městský, jako duma bojarská a jako zemský sněm (zemskij sobor), který velcí knížata a carové moskevští svolávali k poradám a usnášením o důležitých říšských věcech. Vědecká oprávněnost vývodů těch také později uznána. Téhož směru jsou i dvě jeho stati: Ob osnovnych načalach russkoj istoriji (1849 a 1850, kde vytýká rozdíl mezi demokratickým pojmem zemlja (země) a gosudarstvem (státem), z ciziny přineseným, které. aniž se vzájemně potlačily, vešly spolu ve smlouvu proti zahraničnému i domácímu nepříteli. Zemlja jest lid, v ní jest tepna života národního, gosudarstvo jest vláda, jež pečuje pouze o zachování zevního pořádku. Aksakov vidí v tom dvě rozdílné cesty, jimiž národové vůbec jíti mohou, aby konali svůj mravní úkol. Jest to cesta »vniterní božské pravdy« a cesta »zevního pravidla a pořádkų. První cestou kráčel ruský národ, druhou národové západní. Veškeré evropské státy založeny výbojem, jejich základní zásadou jest násilí a otroctví. Ruský stát však jest mu dílem svobodného povolání. Ruská vláda upevněna byla souhlasem lidu. Národ a vláda nesplývají,-ale spojují se u vzájemné důvěře. Tak vyvíjelo se Rusko až do Petra I., tu však nastal záhubný obrat. Opravy Petrovy nazývá Aksakov násilnictvím a zradou na ruském lidu. »Stát« za Petra porušil smlouvu se »zemí«, jižto sobě porobil. Nové sídlo Petrovo nemá s Ruskem nic společného; s vyššími a vzdělanými vrstvami propadl jhu západu. Na jeho stranu přidali se i služebníci státní. Jedině prostý lid ostal věren starobylosti. Když Napoleon I. vpádem svým uvedl Rusko ve zmatek, obrátil se »stát« k »zemį o pomoc, a Moskva, stará »hlava země«, zachránila »stát« i sebe. Čím pochybenější zdají se mu poměry od Petra I., tím ideálně půvabnější jeví se mu ruská starobylost, již líčí s nadšenou vroucností v pojednáních svých, jmenovitě O bogatyrjach vremen Vladimira po russkim pěsnjam; O sostojaniji krestjan v davnej Rusi; Scmisotlětije Moskvy; O jazyčestvě u drevnich. Slavjan a j. Dovozuje, že v dávné Rusi nebylo šlechty. ženy a dívky byly stejně svobodny jako mužové, nevolnictvo bylo neznámo a zaneseno na Rus ze západu, již za dob pohanských byli ruští Slované vyspělí a způsobilí přijmouti nejkrásnější jeho ctnosti. K dávnověkým těm vzorům měla by se dle jeho nauky Rus vrátiti, a nikoli napodobiti západ. Ze své nauky činil i praktické důsledky. I zevnějškem chtěl se svými soudruhy blížiti se lidu, a když v druhé polovici čtyřicátých let na Rusi ovládl volnější duch, přijali i kroj lidu selského a nechávali si růsti dlouhé vousy a vlasy po způsobu mužíků; tomu však r. 1848 policie učinila přítrž shledávajíc v tom revolučního ducha.

Příčinu všelikých útrap přítomnosti viděl Aksakov v západnictví a věřil, že po době zkoušek a utrpení zvítězí pravé Rusko a Moskva. Vhodná chvíle zdála se mu nadcházeti, když r. 1855 na trůn nastoupil Alexander II. Skrze ministra vnitra předložil novému mocnáři spis o vnitřním stavu Ruska. Jako syn k otci mluví tu k caru: »Hosudare ! Ty vstoupil jsi na trůn. První tyto chvíle jsou drahocenné a důležité nejen pro tebe, ale i pro tvé poddané.« Dále poukazuje na své rozdíly mezi státem a zemí, na dávnou Rus, a na základě tom shrnul v 15 článcích své důsledky, jež vrcholí v tom: aby vládě ponechána byla neobmezená moc vládní, národu pak úplná svoboda mravní, svoboda života a ducha; vládě právo konání a zákona, národu právo mínění a slova. Žádal za úplnou svobodu slova vždy a všude, a k tomu cíli i za zemský sněm, na němž bv národ mohl pronášeti své mínění. Zde došel praktického výrazu program slavjanofilské strany o vnitřním zřízení ruském. Byť jeho ideály neměly oné podstaty, kterou jim přikládal, a vývody jeho o západnictvu postrádaly vědeckého odůvodnění, přece nauka Aksakova měla i má dosud svůj význam na Rusi. Přední zásluhou jeho bylo, že upozornil na lid v nevolnictví odstrčený a učinil jej ideálem oproti ideálům z ciziny do Ruska vnášeným. Konservativní jeho názory docházely také povšimnutí v kruzích nejvyšších, a nové zákonodárství ruské, jež následovalo, jmenovitě osvobození rolnictva, zřízení svobodných obcí a samosprávy okresu i gubernie se zemstvy, zavedení poroty a p. bylo vydatně podporováno snahami těmi.

Aksakov dokončil život svůj dne 7. pros. 1860 na ostrově Zakynthu, na němž hledal zotavení. Smrť jeho otce v dubnu 1859 měla na něho tak mocný účinek, že počal chřadnouti, až podlehl úbytím. Byl idealistou nejen ve spisech svých a veřejné činnosti, ale i v životě soukromém. Po celý život svůj ostal panicem. Sebraných jeho spisů vvdal bratr jeho Ivan tři díly v Moskvě, z nichž první, obsahující práce historické a filologické, vyšel r. 1861, druhý r. 1875 a třetí (práce filologické, kritické a různé jiné) r. 1880. Vydání čtvrtého a pátého dílu bylo odloženo pro poměry censurní. Tký.

Související hesla