Aksakov Sergej Timofejevič

, ruský prozaik; otec I. S. Aksakova a K. S. Aksakova. Autor loveckých a rybářských povídek a zejména románových venkovských kronik (Rodinná kronika, Bagrovští, Dětství Bagrovova vnuka), v nichž autobiograficky vylíčil z patriarchálního pohledu život ruské vesnice za nevolnictví a vynikl v lyrické drobnokresbě přírodních scenérií.

Ottův slovník naučný: Aksakov Sergej Timofejevič

Aksakov: Aksakov Sergěj Timofejevič, spisov., nar. 20. září 1791 v Ufě. Zvláštní péči vychování jeho věnovala jeho matka, dcera úředníka ZuJova, paní vysoce vzdělaná a jemnocitná. Již r. 1805 jako čtrnáctiletý jinoch vstoupil na universitu v Kazani. V dvojím směru vyvinula se u něho zvláštní záliba: v lovectví ve všech jeho oborech a v divadle, záliba, jež neostala bez účinku na jeho činnost literární. Záliba v lovectví byla i vlastní příčinou, že stal se vynikajícím spisovatelem. Nejen že úspěch jeho loveckých knih vedl ho k tomu, že napsal nejznamenitější svůj spis Semejnaja chronika, ale i proto, že obcování s přírodou vnuklo mu onu nehledanost, prostotu i svěžest citu i slohu, které čelní jeho díla učinily tak oblíbenými. Za to spíše opačný účinek měla na něho záliba v divadle, kde veškeré práce a snahy jeho ostaly marnými a odvracely ho od činnosti plodnější. Roku 1807 ukončil studia universitní a se svou rodinou odebral se do Moskvy a odtud do Petrohradu, kde vstoupil do státní služby a stal se překladatelem v kommissi pro sestavování zákonů. Avšak již r. 1811 vzdal se státní služby a r. 1812 usadil se v Moskvě, kde žil v kruhu tehdejších spisovatelův a divadelních herců a veškeru píli věnoval deklamaci a divadlu.

R. 1816 oženil se s dcerou generála Zaplatina, jejíž matkou byla zajatá Turkyně Igel Sum. Původu tomu přičítá se neobyčejná energie jeho obou synů, Konstantina a Ivana, jížto nápadně lišili se nejen od otce, ale vůbec od dobrodušného, klidného rodu Aksakovů. Čtyři léta po sňatku svém strávil na svých statcích a r. 1826 trvale usadil se v Moskvě. Vstoupiv zde opět do státní služby přijal roku 1827 úřad censorský, jejž zastával do r. 1834, načež do r. 1839 byl školním inspektorem. Smrtí jeho matky r. 1833 a jeho otce r. 1837 připadlo mu značné jmění, tak že vzdal se pak naprosto veškeré úřední činnosti a žil až do své smrti jako soukromník.

Psáti počal Aksakov již v patnáctém roce věku, a brzo také vycházely práce jeho tiskem. Avšak verše, stati i překlady jeho neměly valné ceny. Jsou to práce oné staré školy, která nepohybovala se na půdě skutečného života a řídíc se dle cizích vzorů považovala své spisovatelské zábavy za klassičnost. Aksakov zprvu náležel také k odpůrcům onoho směru, jenž v létech třicátých počal si raziti cestu v kruhu učitelů a studentů moskevských. Proti Polevému, předchůdci Bělinského, byl zaujat až k nepřátelství. Teprve obcování s Gogolem způsobilo obrat v jeho směru spisovatelském a uvedlo ho ze lžiklassicismu na půdu opravdovosti a skutečnosti. Obcování to bylo tak důvěrné, že Gogol předčítával Aksakovu své nové práce a tento opět jemu svá díla. V domě Aksakovů shromažďovala se i mladá literární společnost ruská a později slavjanofilská.

První jeho prací nového směru byl náčrtek Buran, v němž líčil zimní bouři a nebezpečné vánice orenburské stepi. Po stepním tomto obrázku následovaly jednotlivosti z líčení jeho mládí, z nichžto vzniklo pak jeho hlavní dílo. r. 1847 vyšlo jeho líčení rybolovecké Zapisky ob uženě ryby, dále r. 1852. Zapiski ružéjnago ochotnika orenburgskoj guberniji a r. 1855 Razskazy i vospominanija ochotnika. Pochvala kritiky byla mu povzbuzením, aby pokračoval ve směru tom. Sám Turgeněv s nemalým uznáním se vyslovil o živém a věrném líčení a smysle i citu pro přírodu, jež ze spisů těch dýše, ba ani na Gogola neostaly bez účinku. Byly to literární události té doby. Posléze r. 1856 objevila se jeho Semejnaja chronika a Vospominanija. Úspěch, s kterým dílo se setkalo, předstihl všechno očekávání spisovatelovo. Jsou to věrné obrazy cítění, smýšlení, konání a života ruského s nesetřeným pelem původnosti. Kritika uznala je za chloubu ruské slovesnosti, za jednu z prací národních, které každý ruský vzdělanec musí znáti.

R. 1847 počal Aksakov churavěti a neduh oční nutil jej tráviti dny v temném pokoji. Posléze přišel i o jedno oko. Přes to neopouštěla ho bodrost a svěžest mysli. Na jaře r. 1858 choroba jeho značně se horšila. Následující léto trávil v zátiší u Moskvy, kde ve chvílích úlevy diktoval nový svůj spis, jenž ničím nepřipomíná, v jak bouřných chvílích povstal. Jest to přírodní líčení Sobiranije baboček, jež vyšlo tiskem po jeho smrti ve sborníku »Bratčině«. Následující zimu trávil opět v Moskvě a přes to, že trpěl těžké bolesti, ostával literárně činným; zejména sepsal ještě stati:. Zimněje utro, Vstrěča s Martinistami a povídku Nataša. Zemřel dne 30. dubna 1859. Spisy jeho vyšly mnohokráte po různu o sobě. První úplné vydání sebraných spisů Aksakova vyšlo koncem roku 1886 v 6 dílech. Do češtiny přeložena jeho Rodinná kronika (Sem. ch.) od J. Sl. Tomíčka (1864), pak menší práce: Buran (Budeč. Zahr. 1883), Dvě cesty (Slov. Sbor. 1884),. Slavjanofil Šiškov (Zl. Praha 1884), Služby boží, Večer (Světozor 1884), Chovejme se k mládeži čestně (Čas 1887). Tký.

Související hesla