Akumulátor elektrický

a) vratný elektrochemický článek, užívaný jako zdroj stejnosměrného elektrického proudu. K nejrozšířenějším patří akumulátor elektrický kyselý olověný; kladnou elektrodou je olověná deska s oxidem olovičitým, zápornou elektrodou pórovitá olověná deska, elektrolytem roztok kyseliny sírové nasycený síranem olovnatým. Akumulátor elektrický alkalický Ni-Cd nebo Ni-Fe, kladná elektroda je z hydratovaného oxidu niklitého, zápornou elektrodu tvoří jemně rozptýlené kadmium (Cd) nebo železo (Fe). Jsou konstruovány jako otevřené (problém ekologicky závadného kadmia) nebo hermetizované. Provozní teplotou je teplota okolí. Vývojově jsou sledovány elektrochemické akumulátory vysokoteplotní (teploty 300 – 350 °C) typu sodík – síra a sodík – chlorid nikelnatý; b) supravodivý akumulátor, zařízení pro akumulaci elektrické energie, sestávající ze supravodivé cívky a spínače, které jsou uloženy v kryogenním kontejneru s velmi nízkou teplotou. Perspektivně se předpokládá jejich užití ke zlepšení dynamického chování elektrické sítě, k tlumení kývání synchronních generátorů jako zdrojů elektrické energie, k dodávce elektrické energie v době krátkodobých špiček zatížení, k vyhlazování zatížení v drážním provozu, k řízení kmitočtu v síti. Za proveditelné se nyní pokládají supravodivé akumulátory do úrovně akumulované energie 500 MW•h. Dosahuje se hustoty energie 90 MW•s•m–3 a účinnosti 90 – 96 %.

Ottův slovník naučný: Akumulátor elektrický

Akkumulátor elektrický jest přístroj, v kterém energie elektrická přechází v energii chemickou, kterouž opět hned neb i později v energii elektrickou přeměniti můžeme. Nepřihlížíme-li k záměně, která uvnitř přístroje se děje, máme-li na zřeteli energii elektrickou, která do přístroje vchází, a energii elektrickou, která opět z přístroje toho vychází, pravíme, že se zde energie elektrická utajuje, nahromaďuje a proto nazvány přístroje tyto akkumulátory. Jelikož přístroje tyto pomocí jiných rheomotorů stávají se jaksi novými zdroji elektřiny, nazývají se také články sekundárními. Akkumulátory ekkumulátorké zakládají se na úkaze, který pozorovali Gautherot a Richter již r. 1802. Vedeme-li proud elektrický elektrodami platinovými do zředěné kyseliny sírové, a přerušíme-li po krátké době původní tento proud zavedouce spojení desek platinových s galvanometrem, seznáme, že proud elektrický prochází. Proudem původním vyvinuje se na deskách platinových, a sice na desce, kterou proud vstupuje (na anodě) kyslík, a na desce, kterou proud vystupuje (na kathodě) vodík. Tento kyslík a vodík na deskách platinových jest příčinou tohoto proudu polarisačního, který prochází vnějším vedením od desky kyslíkové k desce vodíkové. Jelikož tímto proudem na desce vodíkové kyslík a na desce kyslíkové vodík se vyvinuje, bude tento proud polarisační procházeti jen potud, pokud původní O a H2 na deskách platinových opět chemicky se nesloučí. Proud polarisační vzniká tedy z proudu původního, jehož energie přešla zde v energii chemickou, a kteráž opět v proudu polarisačním jakožto energie elektrická se objevila. Srovnáme-li energii elektrickou, která proudem polarisačním se objevila, s energií elektrickou, která původním proudem do přístroje vešla, seznáme. že jen nepatrná čásť této energie opět proudem polarisačním se objevila, poněvadž kyslík a vodík původním proudem na deskách se vyvinující volně odcházejí a jen nepatrná čásť na deskách se udržuje. Abychom výhodnějšího přeměňování energií elektrických a chemických docílili, třeba k tomu hleděti. aby i ony na deskách se upoutaly. Jen takové přístroje, v kterých tato snaha setkává se s výsledkem, možná nazývati akkumulátory. Gaston Planté zřídil r. 1859 první akkumulátor z desek olověných. Plocha těchto desek rovnala se ve větších akkumulátorech 40 dm2 v menších 8 dm2. Desky tyto odděleny byly vložkami gummovými, spirálně stočeny a takto vloženy do nádoby naplněné kyselinou sírovou. Planté zvýšil vnímavost akkumulátorů tím, že jimi proud střídavými směry vedl. Prochází-li proud elektrický určitým směrem v akkumulátoru, vyvinuje se na anodě O, který s olovem slučuje se v kysličník olovičitý PbO2 kdežto H2 na kathodě volně uniká. Obrátíme-li proud elektrický, redukuje se dřívější PbO2 v Pb, kdežto na druhé desce opět PbO2 se utvoří. Utvořený kysličník olovičitý brání dalšímu působení kyslíku, a proto pozoruje se při prvém zavedení proudu, že po krátké době již kyslík na anodě uniká. Olovo chemicky vyloučené jest houbovité, tvoří povrch na deskách kypřejší a proto vniká následující okysličování do hloubky větší, a tím lze si vysvětliti, že vnímavosti přibývá střídavým procházením proudu. V Plantéově akkumulátoru staly se některé změny konstruktivní. Hleděno hlavně k tomu, aby se docílilo velikého povrchu při malém objemu a malé váze, čímž by se vnímavost zvětšila. Za tou příčinou upravovány desky v a-u vějířovitě nebo vlnitě. Všecky tyto změny a opravy překonány byly akkumulátorem Faureovým, který svou vnímavostí a účinností daleko předčí akkumulátor Plantéův. Dříve bylo třeba akkumulátory obtížným a dlouhým pochodem upravovati, aby povrch desek olověných se zkypřil a tím vnímavost se zvýšila. Faure odstranil toto upravování akkumulátorů střídavými proudy tím, že na desky olověné nanesl kysličníky olova. Nanesl na desky olověné minium, suřík Pb3O4, aby pak suřík s desek nespadal, obalil je plstí po způsobu Plantéova článku, spirálně je svinul a do nádoby se zředěnou kyselinou sírovou vložil. Vedeme-li tímto akkumulátorem proud elektrický, utvoří se na anodě kysličník olovičitý PbO2 kdežto na kathodě olovo se vyloučí. Myšlénka Faureova, nanésti na desky olověné kysličníky olova, jest základem všech akkumulátorů, které až posud svou účinností vynikají. Žádné jiné pokusy, které na tomto principu se nezakládaly, dosud k žádoucímu cíli nevedly. Takový pokus učinil Schulz tím, že na desky olověné nanesl kaši z květu sirného, aby tímto způsobem povrch zkypřil. Tuto změnu nelze však pokládati za zdokonalení akkumulátorů, jelikož se shledalo, že příliš rychle ztrácejí elektrickou energii utajenou. Podóbně nesetkal se ani druhý směr s příznivým výsledkem u těch, kteří chtěli články galv. jako akkumulátory, vlastně jako regenerátory upraviti. Ve článku Smeeově, který skládá se ze Zn, Pta rozředěné kyseliny sírové, prochází proud vnějším vedením od Pt ku Zn. Tímto proudem rozkládá se kyselina sírová, tvoří se síran zinečnatý a vodík na desce platinové volně odchází. Vedeme-li však z jiného zdroje proud elektrický do tohoto článku směrem takovým, aby deska platinová byla anodou a deska zinková kathodou, bude se siran zinečnatý rozkládati, Zn vyloučí se na desce zinkové, SO4 spojí se s H, a volný O na desce platinové odchází. Tímto způsobem můžeme opět Zn, který vlastním proudem článku se spotřeboval, opět na touž desku jiným proudem chemicky vyloučiti a tím jej opět do původního stavu uvésti čili regenerovati. Právě tento článek proměněný v akkumulátor byl by ovšem nevýhodný. Jelikož všechen O volně zde odchází, proto také hleděno k tomu, aby deska, na které se vylučuje kyslík, byla opatřena látkami, které s ním vcházejí ve sloučení chemické; tedy týmže způsobem, jakým nestálost článků galv. odstraněna byla. Avšak i tyto pokusy nesetkaly se s výsledkem žádoucím, tak že lze princip Faureův až dosud pokládati za nejvýhodnější při sestrojování akkumulátorů. Opravy na těchto akkumulátorech směřují hlavně k tomu, upraviti elektrody olověné způsobem takovým, aby účinná látka (kysličníky olova) s desek snadně nespadávala, aby specifická vnímavost a trvanlivost desek se zvýšila. Takové opravy shledáváme na akkumulátoru Faure-Sellon-Volckmarově. Elektrody mají tvar obdélníku a skládají se z desek olověných, 1/2 cm silných, opatřených přiměřeným počtem otvorů, jejichž plocha rovná se cm2. Suřík s kyselinou sírovou a nějakou lepkavou látkou upraví se jako těsto a pak vyplní se jím otvory a pokryje se i povrch elektrod. Deska takto upravená obsahuje polovici váhy olova a polovici váhy minia. Desky pak vloží se do rozředěné kyseliny sírové. Farbaky a Schenek zřídili akkumulátory opětně na principu Faureově. Elektrody skládají se z olověných mříží, které se vyplní kysličníky olova. Deska positivní obsahuje smíšeninu suříku a klejtu ve stejných dílech co do váhy, kdežto deska negativní toliko klejt obsahuje. De Khotisky položil elektrody, které v dřívějších akkumulátorech svisle byly postaveny, horizontálně do nádoby, aby tím spíše odpadávání účinné hmoty zamezil. Domalíp složil každou elektrodu z několika desek olověných, opatřených otvory, mezi které vkládají se vrstvy kysličníků olova. Elektroda skládá se tedy z několika vrstev hmoty účinné a desek olověných, v jeden celek spojených. Desky olověné opatřeny jsou přiměřeným počtem otvorů, aby kyselina sírová volně prolínati mohla. Jelikož minium vloženo mezi desky olověné, docílí se tím, že účinná látka neopadává, a jelikož jednotlivé desky olověné mezi sebou vodivě jsou spojeny, rozdělí se proud v každé elektrodě v tolik proudů, kolik desek olověných jednotlivá elektroda obsahuje. Tím docílí se daleko většího povrchu účinného, než kdyby elektroda toliko z jedné desky olověné a z jedné na jejím povrchu rozložené vrstvy se skládala, ovšem při stejném průřezu a váze jak desky olověné, tak i vrstvy hmoty účinné. Křižík upravuje desky positivní a negativní v akkumulátorech pro menší intensity podobným způsobem, jakým Volta složil sloup galvanický. Jelikož každý jednotlivý člen nemá vlastní své nádoby, lze větší počet článků v malý prostor vtěsnati. Jde-li tedy o malou intensitu a větší napjetí elektrické, jest výhodnost této úpravy samozřejma. O podrobném chemickém pochodu akkumulátorů jsou různé náhledy. Nelze nezmíniti se o úkaze chemickém, který pro technickou potřebu jeví se velmi důležitým. Při nabíjení a vybijení akkumulátorů pozorovalo se, že množství a hutnost rozředěné kyseliny sírové se mění. Farbaky a Schenek činili pokusy podrobné, aby tuto změnu vyšetřili. Jestliže v akkumulátoru energie elektrická se utajuje, uvolňuje se kyselina sírová, a naopak kyselina sírová se spotřebuje, když energie elektrická z akkumulátoru vychází. Při nabíjení rozkládají se sírany a při vybijení se tvoří, a proto v prvém případě přibývá a v druhém ubývá kyseliny sírové. Farbaky a Schenek pozorovali, že při nabíjení uvolněná kyselina sírová jest s počátku přímo úměrná s počtem Ampèrových hodin; později, když počnou plyny z akkumulátoru vystupovati, roste volněji; čím více plynu se objevuje, tím také méně přibývá kyseliny sírové. Z toho patrno, že se má akkumulátor jen dotud nabíjeti, pokud plyny ve valné míře se nevyvinují. Nabitý akkumulátor obsahuje krátce po nabití menší množství kyseliny sírové než později. Rozdíl tento lze si vysvětliti tím, že tvoření kyseliny sírové děje se hlavně uvnitř průlinek hmoty účinné; proto také jest kyselina sírová uvnitř hutnější, jelikož jest určitého času třeba, než opět prolne. Podobně vysvětlíme si osvěžení akkumulátorů, když proud na krátkou dobu přerušíme a pak opět spojíme. V tomto případě jest pochod opačný. Vybijí-li se akkumulátor, zřeďuje se kyselina sírová a to opět nejvíce v průlinkách účinné hmoty, čímž intensita proudu klesne; po delším odpočinku opět se kyselina sírová uvnitř vyrovná s kyselinou vnější, a proto i intensita proudu mocnější. Na tom základě lze si také vysvětliti, že bude určitá intensita, která právě na rychlosti prolínavosti jest závislá, nejpříhodnější jak při nabíjení, tak i při vybijení akkumulátorů. Farbaky a Schenek určili kvantitativně množství kyseliny sírové, která při nabíjení a vybijení se vyvinuje nebo poutá. Shledali totiž, že proudem, jehož intensita rovna jest jednotce Ampèrově, za hodinu při nabíjení 2,24 gr kyseliny sírové se vyvinuje a tolikéž při vybijení opět ztrácí, a nazývají toto množství elektrochemickým aequivalentem Ampèrovy hodiny. Pomocí tohoto aequivalentu můžeme stav akkumulátoru určiti, známe-li hutnost a množství kyseliny sírové. Chceme-li účinnost nějakého akkumulátoru posouditi nebo srovnati s akkumulátorem jiným, třeba hleděti k okolnostem následujícím: Jest potřebí určiti: 1. intensitu proudu nabíjecího a proudu vybíjecího, 2. třeba udati váhu mříže olověné a váhu účinné hmoty zvlášť, 3. třeba udati, zdali akkumulátor nepřetržitě se vybíjel neb nabíjel či snad s přestávkami. Při srovnávání dvou akkumulátorů potřebí k tomu hleděti, aby nabíjení i vybíjení dálo se při stejných okolnostech. Soustavné zkoumání účinnosti různých akkumulátorů dosud nebylo provedeno. Chceme v následujícím uvésti výsledky pokusů s akkumulátory Farbakyho a Scheneka, které učinil Walterhofen. Z těchto pokusů jde na jevo, že účinnost těchto akkumulátorů vzhledem k intensitě = 91 %, vzhledem k energii = 78,5 %. Při vybíjení kleslo napjetí toliko o 8 % původní hodnoty. Síla elektromotor. jevila průměrně 2,08 j. Voltových. Vnímavost jednoho kg elektrody = 6,4 Ampèrovým hodinám, vnímavost jednoho kg hmoty účinné = 14.6 Ampèr. hod. Akkumulátory zdokonaleny jsou již tou měrou, že lze jich s výhodou ve mnohých případech užiti. Při elektrickém osvětlování jeví se výhodnými v tom, že lze sílu motorickou i energii elektrickou co do času lépe využitkovati. Nabíjejí-li se akkumulátory za dne, možno utajené v nich energie opět večer buď společně se strojem dynamoelektrickým neb i o sobě užiti. I při centrálním osvětlení lze akkumulátorů s výhodou užiti. V poslední době nabývají akkumulátory veliké důležitosti jakožto síly motorické pro pohybování lodic a vozů vůbec. Zdá se, že elektrická jízda právě pomocí akkumulátorů příznivě se rozřeší, jelikož přivádění proudu elektrického z elektrické stanice do jednotlivých vozů se pohybujících činí velké překážky. Obtíže, které při vozbě elektrické pomocí akkumulátorů se vyskytují, neleží již v akkumulátorech. K vozbě elektrické nelze užiti akkumulátorů, jakých s prospěchem užívá se při osvětlování elektrickém, jelikož netoliko na účinnost akkumulátorů, ale také na vnímavost čili působnost jejich třeba hleděti, mnoho-li totiž energie elektrické lze v jednom kg hmoty utajiti, jelikož na této vnímavosti závisí váha užitečná. Konečně nutno toho vyhledávati, aby bylo možno akkumulátory velkou intensitou nabíjeti a vybíjeti. Dp. Dodatky A-y elektrické jsou vlastně galvanické články, v nichž lze elektrickou energii uschovávati a v příhodnou dobu opět z nich bráti. Doposud, jak v praxi jsou používány, skládají se z olověných desek uložených v nádobách naplněných zředěnou kyselinou sírovou hustoty 19° Bé čili 1,15. Uschovává-li se elektrický proud v akkumulátorech, říká se, že se nabíjejí, béře-li se z nich proud, říká se, že se vybíjejí. Formování je střídavé nabíjení a vybíjení akkumulátorů za účelem přeměny desek v účinný stav. Provádí se potud, až záporné desky změní se v houbovité olovo a kladné v houbovitý kysličník olovičitý. V tom stavu desky kladné nabývají barvy hnědé, záporné barvy šedé. Svorkové napětí jednoho akkumulátoru činí okrouhle 2 volty, ať je rozměrův jakýchkoliv. V praxi vybíjí se jen tehdy, když napětí jeho klesne na 1,8 volt. Nabíjení má se díti ihned, klesne-li napětí na 1,8 volt, jinak vytvoří se na deskách krystally bílého síranu olovnatého, který je v kyselině sírové nerozpustný, elektrickýproud nevodí a akkumulátor ničí. Rovněž tak stává se, když i nabitý akkumulátor je dlouho v nečinnosti. Proto bývá pravidlem vždy po každých 14 dní akkumulátor nabíjeti, ať jsou nabité či vybité. Nabíjení děje se, když kladný pól akkumulátorů spojí se s kladnou svorkou nabíjecího zdroje a záporný pól se svorkou zápornou. Intensita proudová, kterou se akkumulátor nabíjejí, závisí na rozměrech omočených desek kladných. Intensita vybíjecí obyčejně se rovná intensitě nabíjecí a brává se u Faureových akkumulátorů 0,5 amper na 1 dm2 omočeného povrchu kladné desky, u Tudorových až 3 ampery na 1 dm2. Konec nabíjení ohlašuje se hlasitým šuměním, prudkým vyvinováním bublin třaskavého plynu. V tom stavu dostupuje napětí jednoho akkumulátoru 2,5 volt. Nejvyšší napětí, jehož možno při nabíjení u jednoho akkumulátoru dosáhnouti, činí 2,75 volt. Přeruší-li se nabíjení, klesne napětí jednoho článku na 2,1 volt. Vnitřní odpor kolísá mezi 0,1-0,001 ohm a závisí na velikosti a počtu desek, na jejich vzdálenosti od sebe a na hustotě kapaliny. Podle Ayrtona možno bráti na 1 dm2 kladné desky vnitřní odpor 0,08 ohm. Tedy akkumulátor o omočeném povrchu kladné desky 4 dm2 bude míti odpor r = 0,08/4 = 0,02 ohm. Zředěná kyselina sírová má nejmenší odpor elektrický při hustotě 1,23. Kapacita akkumulátoru vyjadřuje se v amperových hodinách, je to součin z intensity vybíjecí, vyjádřené v amperech, a doby, po kterou se děje vybíjení, až napětí kleslo u jednoho na 1,8 volt. Doba vyjadřuje se v hod. nách. Je tedy kapacita k = i x t, na př. k = 200 amper hodin značí: béře-li se z akkumulátoru elektr. proud o intensitě =1 amper, bude trvati 200 hod., béře-li se 20 amper, bude trvati 10 hod. a pod. Ve skutečnosti při malých intensitách vybíjecích bývají doby delší, při velikých doby kratší, než theoreticky vypočtené. Obyčejně bývá kapacita 3-5 amper hodin na 1 dm2 kladné desky. Účinnost akkumulátoru je poměr elektrické energie, jež z nich se béře, když se vybíjí až do napětí 1,8 volt (u jednoho), k energii, jež dokonalým nabíjením akkumulátoru se dodala. Vezme-li se střední napětí jednoho akkumulátoru při vybíjení 1,9 volt a pří nabíjení 2,2 volt, bude účinnost η = (Iv . 1,9 × tv) : (In × 2,2 tn). Iv značí vybíjecí, In nabíjecí intensitu, tv vybíjecí a tn nabíjecí dobu. Bývá u dobrých akkumulátorů 75-83%. Chybně udává se účinnost jako poměr kapacity vybíjecí k nabíjecí; v případě tom vychází vyšší účinnost 85% až 93%. akkumulátorů je veliký počet různých konstrukcí a patentů. Všechny možno roztříditi: 1. na Plantéovy akkumulátor, 2. na Faureovy, 3. na Tudorovy. Plantéovy akkumulátor mají desky z čistého olova, které teprve po několika měsíčním formování pomocí elektrického proudu přemění se na účinné desky. Jejich dobré vlastnosti jsou: Snesou mechanické otřesy a nepravidelné zatížení proudové. Nevýhodou je však dlouhé, drahé formování. Tomu odpomohl Faure tím, že na kladnou desku olověnou nanesl t. zv. účinnou hmotu, t. j. kaši z minia, klejtu a kysel. sírové, a na zápornou klejt. Všechny akkumulátor tohoto druhu lisi se od sebe úpravou olověné kostry, jíž dává se tvar mříží, uspořádání takového, aby zabránilo se vypadávání účinné hmoty. Vyobr. č. 4901. podává úpravu desek Corrensova akkumulátoru, a to bez účinné hmoty a s účinnou hmotou. Vyobr. č. 4902. je deska Pollakova akkumulátoru. Faure-ovy akkumulátor třeba jen 2–3krát nabíjeti a vybíjeti, aby byly schopny praktického upotřebení. Nevýhodou jejich je, že nesnesou mechanických neb elektrických rázů, neboť účinná hmota snadně odpadává. Tudorův akkumulátor je vlastně Plantéův a Faureův dohromady. Kladná deska jest olověná a opatřena četnými jemnými žebry tak, že omočená plocha je 6–8kráte větší, než by byla, kdyby povrch byl hladký. Tímto zařízením urychlí se formování, nicméně však trvá celý měsíc. Až doposud jsou Tudorovy akkumulátor nejlepší; snesou veliké intensity, skoky v intensitách a upotřebuje se jich v nárazové batterii v centrálách pro elektrickou jízdu. Spojení a uspořádání elektrické centrály s akkumulátor pro dvojvodičovou síť S podává vyobr. č. 4904. akkumulátor připojeny jsou se strojem D parallelně na síť a to pomocí vypínače V a dvojitého zařazovače Zv, kterýmž vypínáním neb zapínáním posledních článků zv. regulačních možno napěti měniti. Při nabíjení akkumulátorů připíná se ke stroji hlavnímu D pomocné malé dynamo d, ato seriově. Napětí strojů mění se otáčením klik ve rheostatech r, R. Obyčejně používá se derivačních strojů, poněvadž při nabíjení, stane-li se, že jde zpětný proud, t. j. proud akkumulátorů do stroje, nic se nestane stroji. Ampermetry A1, A2 měří se intensity, ústředním voltmetrem V, zapětím přepinače na D, může se měřiti napětí stroje D, zapětím na dotek d měří se napětí obou strojů seriově spojených, dotekem a měří se napětí akkumulátorů a dotekem s napětí v osvětlovací síti. Pojistky p chrání stroje i akkumulátor před proudovou intensitou nebezpečně velikou, u jest ukazovatel směru proudu (zda se akkumulátor vybíjejí či nabíjejí), mv jsou automaty čili minimální vypinače, které, klesne-li intensita na malou hodnotu, samočinně přeruší spojení. Pákou zařazovače Zn vypínají se při nabíjení články, které vaří. Zařízení elektrické centrály se sítí třívodičovou a s akkumulátor podává obr. 4905. Pomocné dynamo nabíjecí d zapiato je mezi akkumulátor, stroje 1, 2 jsou vyrovnávací, jimi vyrovná se nestejné napětí v jednotlivých polovičkách sítě. Ostatní písmena značí totéž co ve vyobr. č. 4904. Místnosti akkumulátorové musí opatřeny býti dobrou ventilací, osvětlení jejich musí se díti toliko elektrickými žárovkami uzavřenými skleněnými poklopy. Při nabíjení nesmí se do místnosti této vcházeti s otevřeným světlem, hořícím doutníkem neb dýmkou, neboť vyvijí se z akkumulátorů třaskavý plyn, který zapálen způsobuje velmi nebezpečné výbuchy. Nevýhodou všech olověných akkumulátorů je přílišná jejich váha, která vadí jim, by mohlo jích býti upotřebeno při elektr. automobilech, akkumulátorových tramwayích s větším stoupáním. Jest snahou elektrotechnického průmyslu sestrojiti akkumulátor lehčí. Sutton r. 1882 sestrojil akkumulátor, jehož kladná deska byla z amalgamovaného olova, záporná pak z mědi. Desky vnořeny byly do roztoku skalice modré. Při nabíjení kladná deska olověná mění se v houbovitý kysličník olovičitý a na záporné usazuje se měď. Při vybíjení kysličník změní se v houbovité olovo a měď opět v síran měďnatý. Prakticky akkumulátor tento se neosvědčil. Commelin, Desmazure a Bailhache zhotovili r. 1887 akkumulátor, jehož kladná deska obalená hustou tkaninou zhotovena z prášku čisté elektrolytické mědi stlačeného tlakem až 600 kg na 1 cm2 v pevnou pórovitou hmotu; záporná deska byla pocínované amalgamované železo. Za tekutinu použito roztoku soli zinečnaté a potaše. Elektromotorická síla po nabíjení činila 0,8 volt. Waddel-Entz použil mědi, zinku a louhu draselnatého. akkumulátor tento dosáhl při nabíjeni nejvyššího napětí 1 volt, na počátku vybíjení 0,85-0,75 volt a vybíjel se do 0,5 volt. Účinnost jeho v nejlepším případě byla 60%, váha při téže výkonnosti wattové byla poloviční proti olověným akkumulátorům. Článek o celkové váze 14 kg měl kapacitu 250 amperových hodin. V praxi též se neosvědčil. R. 1901 Edison sestrojil akkumulátor se zápornou deskou kadmiovou a s měděnou deskou kladnou, za elektrolyt pak použil louhu draselnatého. Elektromotorická síla činila 0,6 volt. Jungner vzal za zápornou elektrodu směs kysličníku železnatého a grafitu a za kladnou směs hydrátu nikelnatého s grafitem. akkumulátor naplněn byl 25%ním roztokem louhu draselnatého. Po nabytí je stav: Fe + KOH + Ni2O3, pří vybíjení Fe + KOH + NiO2. Článek měl napětí 1,2 volt a dosáhlo se na 1 kg celkové váhy 10–19 wattových hodin, kdežto u olověných akkumulátorů dostává se 30 wattových hodin. Nový Edisonův akkumulátor je stejný s předešlým užito však podle posledního patentu za kladnou elektrodu směsi kysličníku nikelnatého a hydroxydu vizmutového. Napětí po nabití činilo 15 volt, vybíjel se až do 1,1 volt a dostala se práce 24 wattových hodin na 1 kg celkové váhy. Obou posledních akkumulátorů užívá se při automobilech. Rolov místo elektrody niklové použil elektrody nikelnato-stříbrnaté a dosáhl kapacity příznivější. akkumulátor s thaliem skládá se z desek thaliových a vody, má elektromotorickou sílu 0,56–0,64 volt. Auer z Welsbachu sestrojil akkumulátor z cersulfátu. Bromový akkumulátor má za anodu platinu neb uhlí, za kathodu zinek a elektrolytem je roztok brómidu zinečnatého.

Související hesla