Alberti Leon Battista

, italský humanista, architekt a teoretik umění rané renesance; znalec římské antické architektury; vedle F. Brunelleschiho největší architekt rané renesance. Hlavní dochovaná díla podle jeho návrhů: palác Rucellaiů ve Florencii (kolem roku 1436), přestavba kostela S. Francesco v Rimini (tzv. Tempio Malatestiano, kolem 1446), průčelí kostela Santa Maria Novella ve Florencii (1456 – 70), kostely v Mantově (San Sebastiano, kolem 1460, a San Andrea, kolem 1470). Ve svých návrzích těžil z antické inspirace a položil základ všem příštím typům klasicismu. Zastánce racionalismu v umění. Hlavní díla o umění (původně v latině): De pictura (O malbě), De statua (O soše), De arte (re) aedeficatoria libri X (Deset knih o stavitelství); iluminovaný rukopis tohoto spisu (kolem 1485 – 90) získal z Florencie uherský král Matyáš Korvín, z jehož knihovny přešel do majetku humanisty Augustina Olomouckého (v současnosti Olomouc, Státní archív Opava). K umění se částečně vztahují i jiné spisy Albertiho (Popis města Říma). Traktát Della famiglia (O rodině) pojednává o etických a filozofických principech humanistické výchovy.

Ottův slovník naučný: Alberti Leon Battista

Alberti: Alberti Leone Battista (*1398 nebo 1400 ve Florencii, dle jiných 18. pros. 1404 v Janově nebo Benátkách, †v Římě 1472), ital. filosof, básník, sochař, malíř a stavitel, stud. práva v Bologni, kdež si vědomostmi svými jako mladík dvacetiletý získal obdiv učencův, a věnoval se později stavu duchovnímu. Alberti snad více než kterákoli osobnost renaissance splňuje v sobě onen ideál všestrannosti a dokonalé harmonie všech schopností a vědomostí, výchovy duševní i tělesné, jak vznešenějším duchům renaissance tanulo před zrakoma. Nebylo umělosti, nebylo vědy, v níž by se nebyl vyznal tento hudebník a skladatel, básník, výmluvný řečník, spisovatel elegantní a jasný, vynálezce četných nástrojův a přístrojů, latiník tak výtečný, že komédie jeho Philodoxeos fabula pokládána za dílo řím. básníka Lepida. K ušlechtilým vlastnostem povahy družila se nevšední hbitost a křepost tělesná; jsa zápasník a šermíř dokonalý stejně proslul též ve vrhání kopím, hře míčem, v běhu i skoku. Od let jinošských pěstoval Alberti prakticky i theoreticky všechna odvětví umění výtvarných. Z jeho maleb, rytin a prací sochařských pohříchu nic pověřeného se nezachovalo. Znamenitého jména požíval Alberti po vší Italii jako architekt. Ze staveb jeho jsou nejčelnější: Kostel sv. Františka v Riminech (r. 1447), jehož průčelí a dekorace podélných stran od něho pocházejí; hlavní části chrámu Zvěstování P. Marie (Annunziata) ve Florencii, sv. Ondřeje a sv. Šebestiána v Mantově, dle plánův a kreseb Albertových zbudované, pak dekorace průčelí kostela Sta. Maria Novella ve Florencii, konečně ze staveb profanních Palazzo Rucellai (1460 – 1466), kdež poprvé užito na façadě pilastrů ve spojení s rustikou. Svými zkušenostmi a svojí znalostí klassické architektury účastnil se Alberti též velkolepých plánův a monumentálních podniků papeže Mikuláše V. v Římě. V architektonických výtvorech Albertiho obráží se jemně vytříbený cit pro krásu, pro rhythmus a harmonii. Není tu již stopy po stavitelských zásadách středověkých, i sám charakter křesťanského kostela je zastřen tvary přímo ze staveb starořímských přenesenými. Jsou to façadv římských chrámů, oblouky triumfální, jež Alberti v celku i v částech v církevních stavbách svých napodobuje s větší důsledností než kterýkoli jiný architekt současný. Jde mu především o komposici budovy, zevnějšek není u něho nikdy přesným výrazem konstrukce, ale dílem uměleckým o sobě, při němž klade hlavní důraz narhythmický souzvuk, na onu souhru symmetrie a kontrastů, na onu harmonii v poměrech, tvarech aliniích, jež se mu zdá účinkovat kouzlem hudebním (tutta quella musica). Tyto zásady nalézají ostatně též theoretického výrazu v odborných spisech Albertiho, především v proslulé knize De re aedificator o 10 knihách, kterouž r. 1451 dokončil a papeži Mikuláši V. věnoval. Latinské vydání spisu toho vyšlo tiskem ve Florencii r. 1484, z textu italského jsou známy pouze tři první knihy psané vlastní rukou původce svého. Jest to spis v podstatě theoretický, technickými úvahami obohacený, z části o Vitruvia se opírající. K obšírnému pojednání tomuto připojil později spis o pěti sloupořadích a stručnou nauku o perspektivě. O sochařství pojednal v knize Della statua (lat. Breve compendium de componenda statua), hlavně praktické pokyny obsahující; r. 1435 pak věnoval Bruneleschimu své Della pittura (lat. De pictura libri tres, 1435), jež také do řečtiny přeloženy. Většina starších úvah a pojednání Albertiho je sepsána latinsky, neboť on za vyhnanství své rodiny v sev. Italii jsa vychován jen zvolna přiučil se mluvě toskanské; ale pak vládl jí se vzácnou dokonalostí, zvláštní důraz klada na eleganci výrazu. Od něho jest i pojednání Del governo della famiglia (nové vyd. v Sonzognově »Bibl. class. econ.«, Mil. 1877), které mělo býti 3. částí spisu Della famiglia. Spis tento, přičítaný do nedávna Agnolu Pandolfiniovi (srv. o tom spis Virg. Cortesia: Governo della famiglia, Piacenza 1881 a J. Burckhardtovu Die Cultur der Renaissance), pojednává mistrným slohem ošetrnosti, správném způsobě života atd. a má dosud velikou cenu literární. Alberti je bez pochyby i spisovatelem knihy Hecatamphyla, která se obyčejně připisuje Boccacciovi; s Bembem napsal pak spis Asolani. Albertimu přičítají se i různé objevy optické, na př. obrazy perspektivné a j. (Viz o tom G. Uzellia: Ricerche intorno a Leonardo da Vinci, Řím 1884.) Sebrané spisy jeho Opere volgari (5 sv.) vyšly péčí Anicia Bonucciho ve Florencii roku 1843 až 1849. Německý překlad některých spisův Albertiho vydal Janitschek (Vídeň 1877) a Rud. Redtenbacher ve sbírce Kunst und Künstler des Mittelalters und der Neuzeit (Lipsko 1879). Nejlepší spisy a pojednání o Albertim napsali V. Braghirolli (Archivio stor. Ital. 1869), Onorato d'Albert duca di Luynes, Gli Alberti di Firenze (Flor. 1870), Mancini, Vita di L. B. A. (t. 1882) a Renier, L. B. Alberti e Agnolo Pandolfini (Ancona 1882). P. Tá. red.

Související hesla