Albík z Uničova Zikmund

, český lékař a církevní hodnostář; 1382 bakalář a 1385 mistr svobodných umění. Kolem roku 1399 doktor medicíny a profesor téhož oboru na pražské univerzitě; osobní lékař krále Václava IV. 1411 – 12 šestý pražský arcibiskup, 1412 – 27 kancléř. Za husitské revoluce osobní lékař krále Zikmunda Lucemburského. Zabýval se léčením moru. Autor latinského díla Regimen pro conservacione sanitatis (Pravidlo pro zachování zdraví).

Ottův slovník naučný: Albík z Uničova Zikmund

Albík, arcibiskup pražský (*ok. 1358, †1427), byl rodem z Uničova na Moravě a dle mateřského jazyka svého Němec. Konav studia bezpochyby na universitě pražské, stal se r. 1382 bakalářem, 1385 mistrem svobod. umění a přednášel pak po několik let na fakultě artistické. Od r. 1387 studoval také práva a dosáhl bakalářství na fakultě právnické roku 1389, načež odebral se do Italie na studia a stal se doktorem práv v Padově; hlavně však obíral se lékařstvím, v němž dosáhl také hodnosti mistrovské, ač neznámo na které universitě. V Praze nacházíme jej opět r. 1394; brzo potom měl dům na Novém městě v nyn. ulici Spálené (č. 95), ale prodal jej již r. 1396 a koupil si dům výstavnější na Starém městě v osadě Matky Boží na Louži, v nyn. ulici Platnéřské (č. 91.), ve kterém potom v létech 1401 – 12 stále přebýval. Albík brzo proslul jako veliký mistr vnitřního lékařství četnými spisy toho oboru, léčením nemocných i jako řádný professor ve fakultě lékařské, nabyl znamenitého jmění a byl znám jako člověk, který bažil po penězích. Již r. 1396 byl také životním lékařem krále Václava, u něhož si získal velké milosti, vyléčiv jej z těžké nemoci r. 1398. Albík byl tehdáž ženat a otcem rodiny, později ovdověl. R. 1406 dal se jakožto paduanský doktor práv zapsati také mezi právnické doktory v učení pražském. Po smrti arcibiskupa Zbyňka, ač 24 čekanců ucházelo se o arcibiskupství, působením krále Václava Albík dne 29. října 1411 jednosvorně zvolen od kapituly na důstojenství to a od papeže jmenován po zrušení volby čili stvrzen bullouze dne 25. ledna 1412. Ač před tím nikdy na kněžský stav ani nemyslil a toliko, aby zjednal si tehdejší výhody stavu duchovního, přijal v neznámé době nejnižší stupeň svěcení (akolytat), dal se Albík teprve dne 27. února 1412 vysvětiti na podjáhní a v měsíci červnu t. r. na kněžství. Před tím 16. ledna prodal dům svůj, přestěhoval se do domu arcibiskupského na Malé Straně a uvázal se ve statky a důchody arcibiskupské. Ale brzo omrzelo jej vysoké důstojenství pro těžkosti s ním tehdejšího času spojené, když pro různice náboženské bylo nesnadno zachovati se v něm jednostejně králi i kurii římské; proto v měsíci září 1412 uzavřel smlouvu, kterou arcibiskupství postoupil Konrádovi z Vechty, biskupu olomúckému, Konrád pak biskupství postoupil Václavovi z Buřenic, proboštu vyšehradskému, na jehož místě Albík se stal proboštem. Smlouvu tu papež potvrdil roku následujícího, při čemž Albíkovi přidán čestný název arcibiskupa caesarijského. R. 1413 (25. ledna) koupil Albík dům na Novém městě v nynější třídě Ferdinandově (č. 116), v němž s dcerami svými Markétou a Kateřinou potom přebýval. Toho roku byl také členem kommisse, která z rozkazu králova měla se zasaditi o utišení různic v duchovenstvu, ale nic nepořídila. Brzo po smrti krále Václava (1419) byl Albík nucen utéci z Prahy pro bouře tu vzniklé. Hned nazejtří po úmrtí králově (18. srpna) ztroskotán krásný a nákladný náhrobek, jejž sobě Albík byl dal udělati za svého života v kapli sv. Kosmy a Damiána, kterou byl r. 1410 vystavěl ve farním kostele Matky Boží na Louži. Po porážkách krále Sigmunda rozchváceny jsou statky jeho, proboštské i soukromé, k nimž náležela také ves a tvrz Chřenice za Uhřiněvsí, kterou byl sobě Albík koupil k soukromému jmění. Albík zemřel v cizině, bezpochyby v Uhrách, dne 23. čce 1427. – Albík byl vynikajícím lékařem tehdejší doby, kde lékařství nebylo ještě osvobozeno ze jha nauk scholastických a Galénských tradicí; náleželť k nejbystřejším pozorovatelům a nejvzdělanějším lékařům svého století. Hlavně pozorování různých nemocí, zařízení diétetiky, rozumná oprava roztříštěné a mnohotné tehdejší therapie činí nám zjev Albíkův sympathickým. Jeho spisy chovají se částečně v rukopisech musea, univ. knihovny, v knihovně kapitoly pražské; některé byly tištěny v Lipsku. Hlavní jsou tyto: 1. Tractatulus de regimine hominis, nazván také Vetularius; Medicinale magistri Albici; Regimen tempore pestilentiae Albici medici; Remedium contra rheuma. Zvláště v prvních 2 spisech jsou složeny Albíkovy názory. Obšírný spis De quercu zachován v rukopise univers. knihovny pražské. – (Srovn. Tomek, Dějepis města Prahy III. str. 505; Hasner, Die älteste Medizin in Böhmen, v pražské »Vierteljahrschr. f. d. prakt. Heilkunde«, r. 1866). Nk. Jý.