Alexandr I. Pavlovič

, ruský car od roku 1801 z rodu Romanov-Holstein-Gottorp a král polský od 1815; syn Pavla I. Na trůn nastoupil po zavraždění svého otce. Pokračoval v expanzívní politice Petra I. Velikého i Kateřiny II. 1805 – 07, 1812 – 14, 1815 vedl války s Francií, 1809 s Rakouskem, 1808 – 09 se Švédskem a 1806 – 12 s Tureckem. Rozšířil území říše o Finsko, Varšavské knížectví, Besarábii, Gruzii, Ázerbájdžán, podílel se na prosazení zásad Svaté aliance. Po francouzském útoku v roce 1812 využil ruský patriotismus během vlastenecké války k posílení politického systému samoděržaví a své imperiální zahraniční politiky.

Ottův slovník naučný: Alexandr I. Pavlovič

Alexander: . I. Pavlovič, car ruský, nejstarší syn císaře Pavla I., *17. pros. 1777 v Petrohradě, vládl od r. 1801 – 1825. Když jeho otec v noci na 24. bř. 1801 byl zavražděn, provolán mladý a smrtí otcovou téměř zoufalý Alexander císařem ruským, načež 27. září v Moskvě korunován. Jeho veškerou pozornost poutaly na ten čas důležité záležitosti v záp. Evropě, kde Napoleon Bonaparte ohrožoval své sousedy. Alexander zrušil »ozbrojenou neutralitų a smířil se s Anglií (smlouva 17. čce 1801). Při tom hleděl udržeti spojení a dobrý poměr i s Francií a přátelství s prvým konsulem, který nedůvěřivě pohlížel k novým událostem v Rusku. Dne 8. října zavřena smírná smlouva a 11. říj. tajná smlouva mezi oběma státy, kterou Rusko s Francií stalo se neobmezeným pánem situace a volným upravitelem poměrův evropských. Avšak brzy naskytly se carovi příčiny ke stížnostem, neboť Napoleon byl sobecký společník, ruský pak vyslanec Markov zhoršil ještě napjatou situaci svým chováním. Konečně zavraždění vév. z Enghien bylo Alexanddrovi příčinou ku přetržení styků s Francií. Hned potom dal se Napoleon prohlásiti za císaře franc.. krále italského atd., načež Alexander zavřel spolek s Anglií (1805) a počal válku proti »vládě francouzské«. Rovněž získal pro spolek Švédy, Neapolsko, Rakousko a konečně i Prusko. Ruské vojsko táhlo do Moravy a Alexander sám spěchal za ním, avšak v nevýhodném postavení Rusové poraženi u Slavkova (2. prosince), při čemž sám Alexander dostal se do prudkého ohně. Dne 26. pros. zavřen mír prešpurský. Hned potom (1806) způsobil Alexander nový spolek mezi Ruskem, Anglií, Švédskem a Pruskem. Toto však bylo na hlavu poraženo prve, než ruské vojsko s ním se spojilo, a tím ocitlo se v rukou Napoleonových. Rusové, vedení Kamenským, později Beningsenem, byli 7. ún. 1807 u Jílavy poraženi. Přes to zamítl Alexander vyjednávati s Napoleonem a zavřel v Bartenšteině novou s Pruskem smlouvu (25. dub. 1807), v níž umluveno obnovení Pruska ve hranicích z r. 1805, zničení rýnského spolku, vrácení Tyrol a Benátska Rakousku, přijetí Anglie do spolku, zvětšení Hanoverska a j. Avšak oběma spojencům nekynula odnikud vydatnější pomoc a Napoleon jako vždy před tím měl se rychle k dílu. Po menších bojích poraženi Rusové rozhodně u Friedlandu (14. čna), načež 25. čna počalo vyjednávání mezi Alexanddrem a Napoleonem v Tylži, kde již 7. čce podepsán mír. Vlastně zavřeny tu tři smlouvy: první veřejná, týkající se panství Bedřicha Viléma, zřízení velkovév. varšavského, říše německé atd.; druhá tajná o upravení poměrů ve Středozemním moři ve prospěch Francie, o eventuálním spojení Hanoverska s královstvím vestfalským a o beztrestnosti zbouřených Slovanů pobalkánských; třetí byla smlouva na odboj a výboj, jež obsahovala následující články: 1. Anglie má podrobiti se konečným podmínkám, nebo bude jí vypověděna válka; 2.Turecko zavře do 3 měsíců s Alexanddrem mír, při čemž oba spojenci postarají se o vybavení křesťanů balkánských ze jha tureckého; 3.Švédsko bude vyzváno, aby zrušilo spolek s Anglií, nebude-li Dánsko proti němu popuzeno, ve kterém případě zmocní se Rusové Finska; 4. Rakousko, Švédsko, Dánsko a Portugaly mají býti vyzvány, aby přistoupily ke kontinentálnímu systému. Zdálo se, že tajné tyto smlouvy obě strany úplně spokojí, neboť Alexander měl volnost v jednání svém na Balkáně a Napoleon ve Španělsku. Avšak obě strany jednaly sobecky, obětovaly své spojence, a proto snadno nalezly se později příčiny ke stížnostem. Veřejné mínění v Rusku přivítalo mír tento s nelibostí a též osoby carovi nejbližší dávaly ji na jevo. K tomu Alexander dočkal se brzy i sklamání ve svém spojenci. Napoleon nejen že zmocnil se poloostrova Pyrenejského, nýbrž jednal libovolně i v Německu a v Italii, a co nejvíce váží, zničil skvělé naděje Alexanddrovy v rozdělení říše turecké. Aby zaplašena byla obapolná nedůvěra, sjeli se oba panovníci v Erfurtě (září, říj. 1808), a dne 12. října podepsána následující tajná smlouva: 1. oba panovníci obnovují předešlý spolek; 2. budou si vzájemně oznamovati návrhy jiných dvorů žádajících o mír; 3. odešlou slavný návrh míru Anglii, aby tím stížili průtahy anglického kabinetu; 4. s ostatními státy má se vyjednávati na základě uti possidetis: Rusku zůstane Finsko, Multany a Valašsko; Josefu Bonapartovi Španěly a Zadní Indie; 5. Rusko má na vůli zmocniti se knížectví podunajských; 6. kdyby jim Rakousko v něčem překáželo, napadnou je společně zbraní. Smlouvou touto vzešly Rusku tři války: s Anglií, Švédskem a Rakouskem, kdežto válka s Tureckem a Persií trvala dále. Prvá byla důležita jen tím, že loďstvo ruské na cestě z Archipelagu do Atlantského okeánu bylo zajato. Švédsko mírem ăboským a frederikshamským ztratilo Finsko až k řece Torneŕ (1809). Proti Rakousku však Alexander bojovati nechtěl a vší mocí snažil se odvrátiti je od války s Napoleonem. Když však přece musil Napoleonovi pomáhati, činil to velmi liknavě, při čemž jevili Rusové více nepřátelství ke svým spojencům polským nežli k vojsku rakouskému. Mírem vídeňským získal Alexander východní Halič, ale zároveň musil dopustiti rozšíření velkovév. varšavského o západní Halič. Hned po sjezdě erfurtském počala válka s Tureckem. R. 1809 zmocnili se Rusové všech pevností na Dunaji, byli však v Bulharsku od velkovezíra poraženi. R. 1810 maršál Kamenskoj dobyl Bulharska a r. 1811 Kutuzov zničil voje velkovezírovy u Slobocie. Avšak kalení poměru s Napoleonem přinutilo Alexanddra v míru bukureštském (1812) k postoupení Valašska i Multan, při čemž měl býti Prut a dolní tok Dunaje hranicí ruskotureckou. Příčiny nového nepřátelství Alexanddrova s Napoleonem byly hlavně tyto: vzrůstání velkovév. varšavského, nespokojenost Napoleonova s válčením vojska ruského proti Rakousku, zrušení sňatku s ruskou princeznou, žárlivost obou panovníků v záležitostech pobalkánských, šíření moci Napoleonovy v sev. Německu (1810), třenice povstalé kontinentálním systémem a podezření probuzené zbrojením obou států. Velkovév. varšavské bylo sesíleno Napoleonem nejen vně nýbrž i vnitř tou měrou, že počínalo býti nebezpečným sousedem Rusku, což ovšem nemohlo býti Alexanddrovi lhostejno. Když pak Napoleon pojal za choť princeznu rakouskou, byl Alexander tím popuzen. Rovněž pamětní spis Talleyrandův, v němž vybízel Napoleona, aby pomohl Rakousku rozšířiti panství na Dunaji a přinutil tím Rusy k válečným postupům ve střední Asii, čímž by trvale znepřátelil je s Rakouskem i s Anglií, nelibosti přimnožil. Opis toho spisu poslal (1809) kn. Kurakin Alexanddrovi, který odtud vedl válku s Rakouskem jen na oko. Neméně pobouřen byl Alexander přivtělováním zemí německých k Francii a tím, že svat jeho zbaven vévodství oldenburského. Stejně s carem smýšlel i národ ruský, neboť celá říše a zejména obchod utrpěl kontinentálním systémem takových ran, že rubl klesl v ceně na 25 kop., následkem čehož Alexander r. 1810 zakázal vývoz hotových peněz a neobyčejně zvýšil clo, čímž nejvíce poškozen byl obchod francouzský. Rovněž obrátil Alexander zřetel k Persii, s níž vedl válku od r. 1805 o výboje své kavkázské; panství ruské posunuto na jihozáp. svahy Kavkázu, ale teprve 24. října 1813 podařilo se carovi zavříti v Gulistáně mír s Abbásem Mírzou, šáhem perskvm. Vše ukazovalo jasně na válku ruskofrancouzskou. Alexander soustředil vojska nad Drinou a Dněprem, Napoleon pak v sev. Německu. Konečně Alexander povolal k vládě úhlavního nepřítele Napoletonova, Steina, a rychle skončiv válku s Portou mírem bukureštským zavřel tajně spolek se Švédskem a Anglií. Napoleon zase přivedl na svou stranu Prusko a Rakousko. Celá Rus s dychtivostí čekala, až vypukne boj proti nenáviděnému dobyvateli. Nikdy nebyli Rusové ochotnějšími ke každé oběti než právě nyní. Soustředěné vojsko francouzské i se zálohou čítalo 1.110.000 m., ruské i se zálohou 350.000 mužů. Hlavní generálové ruští byli Bagration, Barclay de Tolly, Wittgenstein a Tormasov. Dne 12. kv. 1812 odjel Napoleon do Drážďan a 22. čna vydal z Vilkovišek provolání, jímž oznámen počátek války. Alexander zatím sídlil ve Vilně ve středu své armády. Bez odkladu postupoval Napoleon rychle přes Němen, neměl však úmyslu proniknouti hlouběji do země, nýbrž spoléhal, že mu generálové ruští poskytnou příležitost k rozhodné bitvě blízko hranic. Avšak vojsko ruské jalo se pravidelně ustupovati a velká armáda musila za ním. Teprve u Smolenska (16. – 18. srpna) a Valutiny rozvinuly se veliké bitvy, v nichž zahynulo s obou stran na 35.000 m., načež Rusové jali se dále ustupovati. Nyní převzal vrchní velení stařičký Kutuzov, hrdina balkánský, a ustupoval až k Borodinu, kde svedl krvavou bitvu (7. září) a ustoupil převaze Francouzů v plném pořádku k Moskvě. Za to vojsko francouzské bylo seřídlo stálým bojem, utrmáceno zrychlenými pochody, seslabeno nepravidelným dodáváním potravy, kleslé na duchu, vůbec bylo rozstrojeno. To vše pozoroval s nepokojem Napoleon, ale vše jeho umění nestačilo pohnouti příliš rozvážlivého maršála ruského k rozhodné bitvě. Naopak Kutuzov ustoupil až k Rjazani a zanechal Moskvu Francouzům. Dne 14. září vtáhla »velká armádæ do Moskvy, ale téhož dne při vybíjení bytů od chátry i vojska vypukl požár, který v noci na 16. září zahubil celé město. Vojsko francouzské strávilo 35 dní v jeho rozvalinách. V té době dostoupilo jeho rozrušení vrcholu, kdežto zatím Kutuzov na jihu sesílil své pluky a zavřel Napoleonovi všecky cesty vyjma pustou silnici na západ. Marně pokoušel se císař francouzský o vyjednávání s carem, jenž nechtěl o něm ani slyšeti. pokud jediný vojín nepřátelský bude na půdě ruské. Dne 13. říj. opustil Napoleon Moskvu ve stavu žalostném maje jen 90.000 m. bojeschopných, které přibývající mrazy a hlad den ke dni decimovaly. Bitvami u Vjazmy (12. list.) a u Krásného (19. listop.) ztratili Francoouzi 208 děl a 5000 špižných vozů. Co odtud na dalším postupu vytrpělo vojsko francouzské má sotva v dějinách lidstva sobě rovně. Studjanka nad Berezinou je místo poslední bitvy žalostné. Velká armáda našla v Rusku svůj hrob ! Nadšení ruského národa nelze vypsati. Alexander nad zkázou Moskvy roztrpčen nechtělo míru s Napoleonem ani slyšeti; jeho heslem bylo: Zničiti Napoleona ! V Kališi (28. ún. 1813) zavřel smlouvu s Pruskem a stíhal dále posádky francouzské. Ve Vratislavi (19. bř.) rozpuštěn spolek rýnský a německý národ vyzván ke společnému boji. Ale ani Napoleon nelenil. Již 2. kv. u Lützena a 20. května u Budyšína porazil spojence. Císař František zjednal příměří a zprostředkoval mír. Avšak Napoleon zavrhl podmínky spojenců, načež i Rakousko dne 18. srpna k nim se přidalo. Obě strany utkaly se v rozhodné bitvě u Lipska (18. říj.), v níž Alexander bez bázně vrhl se do ohně a v níž Francouzi přinuceni k ústupu. Opět nabízen Napoleonovi mír na základě přirozených hranic Francie, ale on sbíral roztříštěné síly válečné, načež Alexander dal se na pochod do Francie (1814) oznamuje národu francouzskému, že nikoli proti němu, nýbrž proti jeho císaři vede válku. Krvavá vedla cesta až k Arcis sur Aube. Dne 31. bř. Paříž se vzdala, 2. dub. sesazen Napoleon a 11. dub. vzdal se ve Fontainebleau panování. Alexander získal mu Elbu, kam jej doprovodil hrabě Šuvalov. Po dosazení Ludvíka XVIII. na trůn a zavření prvého pařížského míru (30. kv.) obrátil se car na zpáteční pochod. Za oběti, které byl přinesl, žádal celé Polsko, které dal obsaditi. Hned potom sešel se kongress vídeňský, který k tomu nepřistoupil, nýbrž nastalo čtvrté dělení Polska, z něhož dostalo se záp. části Prusku a Haliče Rakousku; ostatek jako království polské přivtělen k Rusku. Alexander dal Polsku konstituční zřízení (21. čna 1815) a jmenoval Zajączka náměstníkem (místodržitelem), bratra svého Konstantina vrchním velitelem vojska. Avšak mezi jednáním ve Vídni vrátil se Napoleon z Elby do Paříže (1. bř. 1815). Car Alexander podruhé obrátil se do Francie a po krvavé bitvě u Waterloo objevil se v Paříži a vzal ji v ochranu proti surovostem pruského vojska. V těch dobách počal obrat v jeho mysli, způsobený nejspíše krvavými boji a bídou, jaká všude zrakům jeho se jevila. Také paní Julie Krüdenerová měla vliv na obrácení carovo k mysticismu. Výrazem tohoto duševního obratu jest listina »svaté alliance«, kterou vlastnoručně sepsal. Spolek tento měl řešiti spory mezinárodní ne zbraní, nýbrž sjezdy a dohodnutím panovníků. Král pruský a císař rakouský podepsali ochotně a upřímně (26. srpna). Ludvík XVIII. bezděky, kdežto Anglie spolku tomuto odporovala. Hned po podepsání aktu svaté alliance vrátil se car do Varšavy, kde dal prohlásiti konstituci a pospíšil pak do Petrohradu. Tenkráte stál na vrcholu své slávy, stál v čele nejvyšších rozhodujících činitelův evropských, což objevuje se na kongresse v Cáchách (1818), v Karlových Varech (1819), kde jednalo se o obmezení svobody v Německu, v Opavě a Lublani (1820), kde potlačena svoboda neapolská, ve Veroně (r. 1822), kde hrozeno ústavě španělské. V tom jeví se patrný obrat ve smýšlení Alexanddrově, jenž posavade jevil snahu oblažiti všecky národy svobodou. Tou dobou vypuklo vzbouření křesťanů balkánských, zejména Řeků, kteří spoléhali na jistou pomoc z Ruska, zvláště i proto, že Řek, hr. Kapodistria, měl velký vliv na cara, avšak Alexander nedal se pohnouti k ničemu ve prospěch vzbouřených. V Petrohradě zavládla úplná reakce. Duch carův plnil se vždy víc a více myšlénkami temnými a zdálo se, že mu ustavičně tane na mysli smrť otcova.Ve vnitřním vývoji Rusi byla prvá léta vlády Alexanddrovy dobou velkodušných snah a svobodomyslných změn. Alexander pojal zlé postavení národa svého, kterého se mu dostalo náběhem k civilisaci učiněným od Petra Vel., a!e nedokončeným od jeho nástupců. V něm, zdálo se, že přišel konečný reformátor, po staletí očekávaný spasitel: avšak i on byl jen předchůdcem. Nedovedl se povznésti nad neurčité chtění a nesmělé pokusy. V něm spojovaly se všecky ideály a všecky protivy jeho doby. Alexander obklíčil se z části rádci z doby Kateřiny II., z části muži mladými, plnými nadšení pro nové idee a blaho vlasti. Adam Czartoryski, Novosilcev a Stroganov úzký spolu měli spolek, jenž mnoho dobrého způsobil v říši ruské. První počátky svobodomyslnější vlády učiněny omezením censury a zrušením »tajné kanceláře«, která byla vlastně státní inkvisicí a užívala stejně tajné policie jako mučidel, a zřízením osmiodborového ministerstva (20. září 1802). Zároveň obrácena pozornost vlády ke stavu selskému, který úpěl v poddanství. Dne 4. března 1803 vydal car ukaz, kterým potvrzeny dobrovolné vyvazovací smlouvy mezi velkostatkáři a sedláky, na jejichž základě stali se tito svobodnými rolníky tvoříce základ třetího stavu. Další krok s podporou vlády učinila šlechta estonská (1816), kuronská (1817) a livonská (1819) společnou úmluvou, kterou zrušeno v těchto provinciích poddanství. Rovněž obnoven zákaz prodávání a darování korunních sedláků, co ještě Kateřina II. prováděla. V prosinci 1812 zřízen podlé anglického »biblický spole▽ na vydávání bible ve všech jazycích v říši ruské se objevujících, který maje ohromné prostředky rozdal od r. 1815 do 1820 v 31 jazyce na 900.000 exemplářů bible. Dále uleveno bylo raskolníkům, ano i mnohé dostalo se jim pomoci, neboť Alexander nechtěl vymycovati z nich bludy násilím. Ve státní správě zaměněny »kollegie« Petra Vel. ministerstvem, vedlé něhož zřízena »říšská radæ (senát), v níž předsedal car neb ustanovený ministr. Avšak zodpovědnost za vládu neudělena ani ministerstvu ani senátu, tu ponechal car sobě. Ještě dále a velmi blahodárně pokročeno bylo ve školství a vzdělanosti vůbec. Říše rozdělena na šest školních okresů, v jejichž čele stál popečitel (správce) vybraný z vynikajících osobností. Počet škol obecných přesahoval 2000, a k těm zejména činně přihlížel »biblický spole▽ zřizováním »selských škol« pro prostý lid, na něž dával do 2,000.000 rublů ročně; gymnasia rozmnožena neb opravena (204) a zřízeny ústavy učitelské v Petrohradě a Moskvě. University v Moskvě, Vilně a Derptě znova zřízeny a nové založeny v Kazani, Charkově a později v Petrohradě. Vedlé toho zřízena zvláštní škola kadetní pro šlechtice. Obchodní škola oděsská a Lazareva učiliště východních jazyků nesly se za cílem praktickým. Nad jiné však jemnému a nábožensky prochvělému Alexanddrovi leželo na srdci vzdělání duchovenstva. Byloť ono přese všecky snahy předešlých panovníků na velmi nízkém stupni vzdělání a následkem toho i nepřílišné mravnosti. Alexander opravil staré duchovní školy, zřídil 58 seminářů, které měly hojný důchod ze svíček v kostelích prodávaných; nad těmi stály vysoké školy duchovní v Moskvě, Petrohradě, Kazani a Kijevě. Ještě dále pokročeno za Speranského, který vynikaje vzděláním byl úplně oddán Francouzům, což mu prospělo v přízni carově tou měrou, že se stal jeho důvěrníkem (1806 – 12) a předním ministrem. Alexander zanášel se myšlénkou o státu s národními zástupci a ústavou, při čemž Speranskij ohnivě hájil zásad svobodomyslných, vštěpovaných kdysi carovi učitelem jeho Laharpem. On vypracoval podrobně plán k zamýšleným opravám. Říšská rada, složená z nejpřednějších státních úředníků, zkoumala nové zákony a ustanovení ministerská, při čemž dělila se ve čtvero oddělení: války, zákonů, státního hospodářství, záležitostí občanských a duchovních. Následovaly opravy v soudnictví a financích. Rovněž pomýšleno na úplné zrušení nevolnictví a zřízení třetího stavu, při čemž počet šlechty měl býti omezen a ustanovena vyšší šlechta podlé vzoru anglického. R. 1809 vydán ukaz, kterým dána byla přednost v úřadech těm, kdož získali učeného stupně na vysokých školách, před pouhými šlechtici. Tato zařízení způsobila veliké nevražení šlechty proti Speranskému, který změnou politických běhův a zvrácením přátelství Alexanddrova k Francouzům v nepřátelství upadl v nemilost a byl propuštěn z úřadu. Navrátiv se Alexander 1814 z Paříže do Petrohradu byl úplně změněn. Stal se nedůvěřivým a trávil největší čásť roku v Carském Sele. Kroužek svobodomyslnějších spolupracovníků carových řídnul a konečně nastala doba úplné reakce. Příčinou duševní sklíčenosti carovy byly nepokoje národů v západní Evropě a ochablost po neobyčejných námahách duševních i tělesných v zápase s Napoleonem. Prvé místo při Alexanddrovi zaujal Alexěj Andrejevič Arakčejev, horlivý sluha zavražděného Pavla I., nepřítel všech novot, ctitel neobmezené moci a němé poslušnosti. Záhy jevil se jeho vliv. Kníže Golicyn propuštěn z ministerstva osvěty a jeho místo zaujal pověstný admirál Šiškov, který hned zakázal dovoz zahraničných spisů do Ruska, zamezil odchod studujících za hranice a zrušil svobodu tisku. Jejich vlivem dal car zavříti franc. divadla, podporoval bibl. společnost, přiklonil se ku protestantům a ve zbožných rozjímáních znova stavěl se mu na oči truchlivý konec jeho otce. Duševní stísněnost a plynoucí z ní nedůvěra udusily poslední záchvěvy svobodomyslného ducha. To jeví se na kongressech v potlačování cizí svobody. Povstání spoluvěrců proti hnusným ujařmitelům na poloostrově balkánském jest v očích jeho trestuhodno a proto nechává jich bez pomoci. Jesuité, které Kateřina II. usadila v Rusku, byli vypověděni, vyhnáno 11 učitelů z universit, vyloučeny podezřelé spisy z knihovny. zakázáno pitvání a všecky vědy vykládány způsobem biblickým. Zakázáno mužům na západě vzdělaným učiti na školách ruských a studujícím navštěvovati evropské university. Nejznamenitějším zřízením z té doby byly »vojenské kolonie« táhnoucí se od Baltu ke Krymu. Jistý počet vojákův osazen ve vesnici, kde žili se svými rodinami a pomáhali ostatním sedlákům v polních pracích; vláda rozmnožila jejich polnosti a udělila koloniím svobodu, jaké požívali korunní sedláci. Ale lid byl se zařízením tímto nespokojen a brzy vypukly proto selské bouře, jež násilím byly potlačeny. Čím více však vláda chápala se záměrů zpátečnických, tím více rostl tajný odpor ve všech vrstvách národa. Bohatší třídy nabyly jasnějších pojmův o svobodách západu ze spisův i zkušenosti, lid na výpravách proti Napoleonovi poznal lepší způsob života v sousedních státech. Počaly tvořiti se tajné spolky politické, které měly za cíl reakci státní nehrozící se žádných obětí. »Spolek jižní« pojal plán zavražditi cara a celý rod Romanovičů vyhubiti, o čemž se car dověděl na poslední své pouti krymské. – Skvělejších výsledků než na půdě politické doděláno se za Alexanddra ve vědách a umění. Tu není pozorovati již jen vliv ciziny, nýbrž i díla z ducha a krve ruské. Tehdá zastánci starého jazyka ruského, kolem Šiškova sebraní, utvořili kruh »Slavjanofilů«, kdežto ostatní skupili se ve spolku »Arzamasskoje učenoje obščestvœ, a vedlé toho vznikla řada vědeckých a literárních spolkův a časopisů. Vliv francouzský poklesl a místo jeho zaujali Němci a Angličané. Literatuře ruské ve všech oborech přibývalo povolaných pěstitelův a zejména básnictví netušeně rozkvetlo. Od r. 1803 – 15 pořádány výzkumné výpravy k ohledání Severního moře. R. 1814 otevřena císařská knihovna v Petrohradě. Ve městech prováděny velkolepé stavby a stavěny nákladné pomníky zasloužilým mužům doby staré i nové. R. 1825 po velké povodni v Petrohradě, která velice otřásla zdravím jeho, a po smrti pobočné dcery své vydal se Alexander s manželkou svou na Krym. Oba byli nemocni. Alžběta zůstala v Taganrogu, kdežto car došel na Krym, při čemž dověděl se o plánech »jižního spolkų. V zádumčivosti své prý několikráte pronesl: »A přece, ať se o mně mluví cokoli, žil jsem jako přítel svobodného státu a jako takový zemrų. Napaden byv zimnicí vrátil se do Taganrogu, kde v náručí své choti zemřel (1. pros.). Alexander byl postavy ušlechtilé, přívětivého vzezření, které prvým pohledem vzbuzovalo důvěru a lásku. Vychován byv Laharpem přilnul ke svobodě. Avšak na trůn vstoupil přes mrtvolu otcovu – ač neměl ani tušení o násilí na otci spáchaném – což budilo v něm zádumčivost a nedůvěru k lidem. Jsa přirozenosti měkké a mysli vnímavé, válečnými, jak se zdá, útrapami naklonil se k blouznění mystickému. které posléze přecházelo k výstřednostem. Obcoval rád zádušním mším a nechával ve dne v noci svíčky ve svých pokojích hořeti. Ku konci vlády stal se tvrdým k útrapám potlačených, ačkoli poraženého nepřítele vždy chráníval. Při tom vynikal osobní statečností, dobrotou srdce, lidumilností a spravedlivostí. Za něho dostoupila moc Ruska nejvyššího stupně, on stál v popředí všech panovníkův evropských. Panství ruské rozšířeno o Daghestán, Širvan, Mingrelii. Imeretii, Gruzii, Białostok, Bessarabii, království polské a Finsko. R. 1793 oženil se s Louisou Marií Alžbětou Augustou, která změnila potom své jméno (Alžběta Alexějevna) a měl dcery Marii (*1799 – †1880) a Alžbětu (*1806 – †1808). Dšk.

Související hesla