Alexandr Něvský

, novgorodský kníže 1236 – 51, velkokníže vladimirský od roku 1252. Ve vítězných bitvách se Švédy na Něvě 1240 a s vojskem řádu německých rytířů na Čudském jezeře 1242 upevnil své panství a zabezpečil severozápadní hranici říše. Od 1380 uctíván ve východní církvi jako světec. V roce 1725 byl na jeho počest ustanoven v Rusku řád nazvaný jeho jménem.

Ottův slovník naučný: Alexandr Něvský

Alexander: . Jaroslavič Něvskij (*1219 ve Vladimiři – †14. listop. 1263), syn Jaroslava Vsevolodoviče, velkoknížete vladimiřského. Své mládí trávil v Novgorodě, jejž r. 1228 opustil pro občanskou válku, která tu byla vypukla, a teprve r. 1230 vrátil se s otcem. Roku 1236 stal se samostatným knížetem novgorodským a po dvou létech pojal za manželku Alexandru, dceru Brjačislava, knížete polockého. Za Alexanddra ze dvou stran dolehli na krajiny ruské mocní nepřátelé: ze západu Němci, od východu Tataři. V Pobaltí šířili panství své Švédové a řád něm. rytířů. Tito zmocnili se r. 1240 Pskova, a Švédové přímluvou pap. Řehoře IX. vytáhli proti Novgorodu a při vtoku Ižory do Něvy položili se táborem. Z nenadání překvapil je Alexander 15. čce 1240 a tak je porazil, že jen nepatrný hlouček unikl záhubě. Vítězství toto zjednalo mu čestného jména Něvskij. Brzy potom vytáhli proti panství novgorodskému něm. rytíři, kteří dobyli Pskova, byli však od Alexanddra u »Krkavčí skály na Usmenį 5. dub. 1242 na hlavu poraženi. Pskov osvobozen. Tyto dvě bitvy učinily obrat ve snaze papežské, šířiti mocí panství katolicismu na Rusi. Innocenc IV. poslal roku 1251 kardinály Goldasa a Hermonta přemluvit Alexanddra, by uznal papeže za hlavu církve i východní, ale marně. Hůře však bylo na východě, kde od nedávna zavládli Tataři. Ti žádali bezvýjimečné poddanství, a kdo se nepoddal, byl zničen. To dobře věda Alexander, když r. 1246 po smrti jeho otce uprázdnilo se důstojenství velkoknížecí, a byv vyzván Batyjchánem odebral se s bratrem svým Andrejem (1247) do Hordy a odtud i k velikému chánu do Asie. Alexander stal se knížetem kijevským, Andrej vladimiřským. Onen však neusadil se ve zpustošeném Kijevě, nýbrž odebral se do Novgorodu. R. 1252 opustil Andrej Vladimiř, načež Alexander stal se velkoknížetem vladimiřským a v Novgorodě dosadil syna svého Vasilije. Tento byl r. 1255 vypuzen, avšak Alexander znova dosadil jej na stolec knížecí. Marně odebral se Alexander dvakráte do Hordy, aby odvrátil chána od uložení daně z hlavy ruského obyvatelstva (1257). Strašně dolehlo toto břímě na ubohou Rus, která od té doby vyssávána byla nájemci daně (bessermeni) i baskaky (= dříči). V několika městech vzbouřilo se obyvatelstvo a povraždilo výběrčí, čímž znova popuzeni byli Tataři. Alexander odebral se k chánu Bergeovi, a ten prosbami obměkčen nejen odpustil Rusům provinění, nýbrž i sprostil ruské obyvatelstvo služeb válečných. Alexander vraceje se z Hordy ochuravěl a zemřel v Gorodci Volžském. Tělo jeho pohřbeno bylo ve Vladimiři. Alexander byl krásné a vysoké postavy, a jeho zbožnost a lidumilnost zachovala se v paměti vděčného lidu. Již záhy ctil jej lid za svatého a zachovával jeho památku v přečetných písních. Největším jeho ctitelem byl car Petr I. Vel., který jej dal prohlásiti za největšího světce ruského. Ostatky jeho uloženy nyní ve stříbrné rakvi v chrámě vystavěném na počesť jeho od Kateřiny II. v Alexandro-Něvské lavře. – Kostomarov, Russkaja istorija v žizneopisanijach jeja glavnějšich dějatelej (díl I. čl. 8. Petrohrad 1880); Solověv, Istor. Rossiji, III. d.; Rambaud, Gesch. Russlands. Dšk.

Související hesla