Alfonso VI.

, král Leónu a Asturie od roku 1065, král Kastilie od 1072 a král Galicie od 1073; syn Ferdinanda I. Vedl válku o León a Asturii s bratrem Sanchem, jenž ho 1068 a 1072 porazil. Společně si 1071 rozdělili Galicii, o niž připravili bratra Garcíu. Po zavraždění Sancha 1072 byl uznán za dědice kastilské koruny. Garcíu, který se chtěl ujmout vlády v Galicii, na doživotí uvěznil. Jeho vláda byla provázena bojem s muslimy. V roce 1085 dobyl Toledo, hranici reconquisty posunul až k Taju. Vládce drobných muslimských království zatěžoval daněmi. Ti si proti němu povolali na pomoc Almorávidy, od nichž utrpěl porážku 1086 u Bandajozu (Zalláka). Alfonso VI. byl nábožensky tolerantní, v Toledu přijal řadu maurských učenců.

Ottův slovník naučný: Alfonso VI.

Alfons: VI. kastilský, zvaný Statečný (*1030 – †1109), druhý syn Ferdinanda Velkého, od něhož při rozdělení říše na shromáždění stavů v Leoně dostal Leon, Asturii a území Campos, kdežto prvorozený Sancho dostal Kastilii a nejmladší Garcia Galicii a Portugalsko. R. 1068 Sancho II. napadl Alfonsa, ale nic nepořídil; r. 1071 však obnovil válku a porazil v »bratrovražedné« bitvě u Golpejares nečestnou lstí, kterouž mu byl poradil Cid, Alfonsa, a zajal jej i uvěznil; ale tomuto podařilo se prchnouti do Toleda, kdež jej emír Almamún pohostinsku přijal. Sancho obrátil se též proti Garciovi, porazil a zajal jej; avšak při obležení Lamory 1072 byl úkladně zavražděn. Alfons vrátil se a uznán byl králem; totéž chtěl učiniti Garcia, než Alfons ho zajal a věznil, až po 10 létech zemřel. Alfons byl nyní samojediným pánem všech zemí, které patřívaly jeho otci. Pokud dobrodinec jeho Almamún žil, nepodnikl nic nepřátelského proti Toledu, ba r. 1074 pomohl mu ke skvělému vítězství nad Kordovou. Ale proti jeho nástupci Jahjjovi ibn-Izmáílovi vytáhl do pole a zmocnil se. podporován jsa emírem sevillským, roku 1085 vyhladovělého Toleda, dobyl Talavery, Madridu a jiných částí území maurského a byl by snad celý poloostrov přivedl pod svoji moc, kdyby nebyla knížata maurská na pomoc přivolala al-Morávidy, kteří r. 1086 z Afriky se přeplavili. Alfons upustil od obležení Zaragozy a požádav krále aragonského a hraběte barcelonského za pomoc, sebral 100.000 pěších a 80.000 jezdců, s nimiž se utkal při Zalace, na březích Quadiany, s Maury 22. řijna t. r. S počátku vítězili křesťané, až vůdci al-Morávidů Júsufovi podařilo se zapáliti tábor křesťanský, čímž v řadách španělských způsobil hrozný zmatek, nespořádaný útěk a krveprolití. Sám Alfons byl poraněn a prchl do Toleda. Než Maurové svářili se nyní sami mezi sebou, Júsuf vrátil se do Afriky a Alfons mohl nejen nové síly sebrati, nýbrž i ve svých výbojích pokračovati. Roku 1090 přepravil se Júsuf po třetí do Španělska a dobyl Sevilly přes to, že tamní emír dostal posily od Alfonsa. R. 1108 obrátili se al-Morávidé poznovu proti Alfovi a syn Júsufův, Ab-dul Hassan Alí, porazil jeho vojsko v bitvě, v níž padl Sancho, jediný syn Alfonsův. Alfons sice porážku tu dobytím Kordovy pomstil, než zdrcen jsa dvojí onou ztrátou zemřel již příštího roku v Toledě. – Vnitřní záležitosti říše Alfovy poskytují pohled utěšený; pevnou rukou chránil a udržoval zákonité poměry i řádnou správu a země těšila se za jeho panování všeobecnému blahobytu. Za něho vedl se ve Španělsku tuhý boj o liturgii mezi papežem Urbanem II., který naléhal na všeobecné zavedení liturgie římské, a mezi lidem, který stál na bohoslužbách gotských. Rozepře ta ukončena měla býti na rozkaz Alfonsův tak, že po jednom exempláři obou liturgií mělo býti vrženo do ohně a zvítěziti měl, který by zůstal ohněm nestráven. V souboji tom zvítězil gotský; ale Alfons vzal exemplář ten do ruky, vrhl jej zpět do ohně a rozhodl se tak pro liturgii římskou. K tomu odnáší se španělské pořekadlo: »Adonde van leyes, adonde quieren reyes« (Zákony řídí se vůlí králů).

Související hesla