Ambrož

, český kněz a politik. Působil převážně v Hradci Králové, od roku 1420 duchovní vůdce orebského husitského svazu, 1423 – 24 blízký spolupracovník Jana Žižky, po jeho smrti přední představitel sirotčího svazu. V roce 1436 se postavil proti nástupu Zikmunda Lucemburského na český trůn, 1437 vyhnán z Hradce Králové.

Ottův slovník naučný: Ambrož

Ambrož., příjmením z Hradce, kněz táborský, patří mezi nejdůležitější muže z válek husitských. Slynul právě tak učeností jako pověstí výborného kazatele, jehož slova málo kdy minula se s účinkem na posluchače. Vrstevníci vzdávají mu chválu, že byl čistějšího učení milovník a rozmnožitel znamenitý. Husitou po smyslu výstředních kněží táborských nebyl; spíše přidržel se onoho směru středního, jemuž přál Žižka, a jenž vyznačuje potom Sirotky. Osvědčoval přátelství mistrům učení pražského, shovívavost i proti přívržencům bludů pikhartských, stálost však u víře katolické byla též po jeho mínění hodna trestu smrti. On sám vynikl nezlomnou vytrvalostí a odhodlaností. Pohříchu zachovalo se o životě jeho zpráv velmi málo; zjistiti lze asi toto: Roku 1419 byl Ambrož farářem ve hlavním chrámě královéhradeckém u sv. Ducha, neb aspoň se tenkráte fary uprázdněné domáhal. Vroucí jeho náklonnost k husitství byla příčinou, že byl z Hradce vypuzen od královny Žofie a jejího purkrabí. Uchýlil se do Prahy, doprovázen jsa nejspíše přátely svými z města a zástupem lidu okolního. V měsíci listopadu roku zmíněného na zprávu o přepadení poutníkův ústských na cestě do Prahy od Petra Šternberského kněz Ambrož dav po celé Praze zvoniti k poplachu, byl nejpřednějším původem onoho mocného sebrání lidu, kterým dobyto bylo Menší Město Pražské. R. 1420 vrátiv se do vých. Čech shromažďoval spolu s panem Hynkem z Kumburka a Divišem Bořkem z Miletínka na návrší třebechovickém, jemuž tehdy dáno jméno »Oreb«, množství lidu ozbrojeného. V čele Orebitů nesa velebnou svátost přišel po dobytí kláštera Hradiště dne 2. května zase do Prahy, které hrozila již moc Sigmundova. Ale dříve, než král s křižáky Prahu sevřel, povolán byl Ambrož na Horu Kunětickou, kde sbírán od pana Alše Vřešťovského z Ryzmburka a přátel jeho tábor lidu k vyrvání Hradce Králové z rukou králových. Ambrož odebral se tam nikoli bez nebezpečí na cestách a horlivě povzbuzoval shluklé zástupy kázáním. Po jeho radě vytrhli dne 25. června bratří kunětičtí jako by k útoku na klášter podlažický ve Chrudimsku, aby zmátli vetřelé vyzvědače německých konšelů královéhradeckých; v noci však náhle obrácen směr pochodu: před svítáním dorazili k Hradci a vzali překvapené město téměř bez boje. Ambrož dobyl si tím způsobem hlavní fary zase. – R. 1421 počátkem června súčastnil se valného sněmu čáslavského. Na návratu do Hradce zdržel v Chrudimi tamějšího hejtmana Diviše Bořka z Miletínka, aby nedal upáliti dvou kněží zabředlých do bludů pikhartských, totiž Martina Loquisa a Prokopa jednookého. Vyprosiv si je oba, odvezl je do Hradce míně odvrátiti je od bludův. Ale pobytu jeho v Hradci tentokrát bylo na krátce. Vytrhlť již v polovici června s Hradeckými k vojsku postavenému proti útokům Slezáků, kteréž udeřilo na Broumov osazený lidem biskupa vratislavského. Město bylo sice dobře opatřeno, nicméně svolili Slezáci ke smlouvě, dle níž měli na příště upustiti od nájezdů loupežných. Úmluva tato nikterak nelíbila se knězi Ambrovi; i pobouřil branný lid selský proti pánům, kteří ji uzavřeli, tou měrou, že šlo Čeňkovi z Vartenberka a Hynkovi Krušinovi z Kumburka až o život. Smlouva však zůstala platna, a vojsko rozešlo se od Broumova k domovu. Ambrož událostmi těmi velice pobouřen kvapně přichvátal do Hradce a odtud pospíšil si do Prahy s chrudimskými svými vězni, jichž nepřesvědčila jeho výmluvnost. Dne 22. června odevzdal je v Roudnici arcibiskupovi Konrádovi, nazejtří pak stěžoval si v Praze prudce do pana Čeňka z Vartenberka, vině jej z nevěry; horlil, že mohlo býti opanováno celé Slezsko, kdyby bývalo ponecháno rozhodnutí meči. Způsobil tím takové rozjitření myslí, že Jan ze Želiva mohl (30. června) provésti převrat k upravení obce Pražské dle svých zámyslův. Ambrož meškal některý čas potom asi na faře své v Hradci. Odtud varoval spolu se vší radou městskou Žižku před najatým vrahem (1423, 24. listop.). Poslední výpravy slavného tohoto válečníka účastnil se, byl při smrti jeho, odvezl tělo jeho do Hradce a pohřbil je ve svém farním chrámě. Opět r. 1425 meškal Ambrož ve vojště Sirotků válčícím v krajinách východočeských, kladských i slezských. Po dobytí Radkova v Kladsku přimlouval dvěma zajatým kněžím katolickým, aby odvolajíce, co kázali, přistoupili ke pravdě učení husitského. Odepřevše propadli hrozné smrti ohněm. – O dvě léta později popřál v Hradci útulku mistrům vysokého učení, vypověděným z Prahy. Tou dobou kněz Ambrož, který proti obyčeji s úřadem farářským sloučil hodnost arciděkana, již dojista zastával také hejtmanství ve hlavním městě Sirotků. – Jednání Čechů s konciliem basilejským mnoho zaměstnávalo kněze Ambrože v Praze. Meškal tam již před prvním příchodem poslů basilejských a býval vždy volen k vyjednávání a dorozuměni s nimi i s druhým poselstvem koncilia. Ve schůzi konané 5. pros. žádal Ambrož. s některými jinými plnomocníky sněmu českého, aby byl ustanoven obecně způsob stvrzení míru od obou stran. Jednání o to se záhy přetrhlo, způsobivši Ambrovi nevoli mistrův učení pražského, kteří v nové schůzi bouřlivým křikem jemu prudce vyhrožovali (6. pros. 1433). Nicméně zůstal Ambrož i potom zástupcem kněžstva s několika málo osobami jinými až do dokonání návrhu kompaktát v prvních dnech ledna 1434. Při všem tomto přičinění o smír s církví zůstal Ambrož nesmiřitelným nepřítelem císaři Sigmundovi jakožto původci všeho zla. S ním setrval také Hradec i po sněmích pražském a jihlavském v odboji Obecný běh událostí v zemi ostatní roztrpčil mysl Ambrovu, ba zarputil ji, a městu Hradci nastaly podobné dny na sklonku velikého hnutí husitského, jaké prožil na jeho počátku. Brzy po sněmu jihlavském (27. září 1436) povolal Ambrož do města rytíře Zdislava Mnicha z Roudnice v čele ozbrojených zástupův a učinil ho hejtmanem městským místo sebe. Pomocí jeho vyhnal z Hradce přední protivníky své a brzy potom dal zbořiti dva nebo tři kostely nejzáze na předměstí. Skutek tento měl býti nejspíše opatřením bezpečnosti vůči válce hrozící, jež vskutku brzy vzplála. ni hrůzy její nedovedly zlomiti nepoddajnost Ambrovu. Kněze Bedřicha ze Strážnice, když po druhé přijel do Hradce naklonit ho k povolnosti, dal uvrhnouti jako vězně do věže Mýtské. Protivil se všelikému dohodnutí s císařem i pak, kdy pro ztráty utrpené v boji mysl všech poklesla a sám Zdislav Mnich k jednání se Sigmundem se odhodlal. Z toho vzešel rozbroj ve městě mezi stranami: v noci dne 3. března 1437 udeřily na se rukou brannou. Ambrož ještě vždy spoléhal, že vlivem svým lid upokojí i vyšel do vřavy se svátostí oltářní, ale strana Zdislavova zvítězila. Ambrož dav se na útěk zlomil pádem se zdi hradební nohu i ruku, byl jat a s ním někteří kněží strany jeho. Hradec v brzku smluvil se s císařem (21. března). Stoupenci Ambrovi pokusili se sice ještě jednou o dobytí hlavní druhdy bašty sirotčí, byli však přemoženi a krutě trestáni. Ambrož sám propuštěn byv z vazby nejspíše hned před smírem s císařem, nedostal se již do Hradce, kde zaujal jeho místo M. Rokycana, a po dvou létech (16. řijna 1439) zastihla ho smrť v Kolíně. Koll.

Související hesla