Anarchismus

, výraz označující doktríny, které jako svůj bezprostředně závazný ideál pokládají dosažení společenského zřízení prostého vlády jednoho člověka nad druhým. Anarchismus jako konkrétní politická teorie vznikl v pozdním osvícenství. Nejvýznamnější teoretikové klasického anarchismu: W. Godwin, M. Stirner, P. J. Proudhon, M. A. Bakunin, P. A. Kropotkin a S. G. Nečajev (1847 – 1882). V současnosti anarchismus postrádá politický vliv, nicméně ovlivnil představy Nové levice a tzv. alternativních skupin. Základní rysy anarchismu: a) antiinstitucionalismus (odmítnutí institucí jakožto prostředků politického, hospodářského a společenského donucování; instituce brání volnému sdružování vyspělých a svobodných lidských individualit); b) antiideologičnost (odmítnutí všech ideologií, neboť jsou pouze „nadstavbou" stávající moci); c) federalismus (opravdu lidská společnost povstane ze svobodné úmluvy mezi jednotlivci); d) antielitismus (odmítnutí revoluce zosnované elitou, a to jak „revoluce svrchu", tak i marxistické „revoluce zdola", s následnou diktaturou proletariátu, neboť všechny takové revoluce nezbytně vedou ke zřízení vlády člověka nad člověkem). – Strategie anarchismu sahá od teorie evoluce k teorii jednorázové revoluce, taktika od učení o nenásilnosti přes víru v nezbytnost násilné revoluce až k „propagandě činu", tj. k aktům individuálního teroru.

Ottův slovník naučný: Anarchismus

Anarchismus nazývá se nejkrajnější učení revolučního socialismu, jehož zvláštní forma opět jest ruský nihilism čili amorfism. Cílem anarchismu jest úplné stržení (pandestrukce) všech ústavů společenského a státního řádu a zavedení společnosti úplně beztvárné pomocí všeobecné revoluce, aby »z řádu platného, založeného na vlastnictví, na vykořisťování, na zásadě autority buď náboženské nebo nadsmyslné, občansko-doktrinářské nebo jakobinsky revoluční, nezůstal kámen na kameni nejprve v celé Evropě, pak v ostatních částech celého světæ (Bakunin), aby zničeny byly všecky zárodky, z nichž by znova mohly vzniknouti nerovnosti společenské.Účelu tohoto má býti dosaženo všemi násilnými prostředky revolučními (jedem, dýkou, žhářstvím, dynamitem, petrolejem, attentáty a p.). Co má potom nastati, o tom se anarchismus nevyslovuje. Předchůdci anarchismu jsou některá výstřední učení revolučního socialismu francouzského (Rousseau, Babeuf, Proudhon a j.). Za vlastního otce anarchismu pokládá se však Rus Bakunin, jenž četnými spisy svými i polotajným mezinárodním spolkem »Alliance de la démocratie socialiste« z r. 1869 program jeho rozšiřoval a také v bouřích pařížské kommuny r. 1870 ve skutek uváděl. Od té doby zavládl vliv anarchismu i v Marxově známé »internacionále« a od úpadku jejího (od r. 1873) šířil se po státech jiho-a západoevropských. Známé projevy a-mu jsou četné attentáty na osoby panovnické z let minulých (na císaře něm. Viléma, cara Alexandr II. a j.). i poslední bouře belgické (1887). Do Rakouska vtíral se anarchismus po vydání německého zákona proti sociální demokracii (z r. 1878), zejména působením Jana Mosta (v Londýně a pak v Novém Yorku), tak že i zde po zřejmém vystoupení jeho (zvláště v r. 1883 a 1884) objevila se potřeba ráznějšiho zakročení proti snahám anarchistickým. Srv. Laveley, Le socialisme contemporain (2. vyd., Paříž 1883); Rudolf Meyer, Der Emancipationskampf des vierten Standes (2 sv. Berlín 1874-75); Alfr. Sudre, Geschichte des Communismus (přel. dle 5. franc. vyd. od O. Friedricha) a j.; Trakal, Co jest socialismus ? (Praha 1886), K osnově zákona proti nebezpečným snahám socialistickým (t. 1886), Novější učení socialistická (Osvěta 1884). Tkl. Dodatky A. v Rusku podporován byl agitací Sergěje Nečajeva, který neštítil se žádného prostředku, jímž by odstranil nynější společnost a její zástupce, prohlašuje i vraždu a attentáty za užitečné. On také postavil v t. zv. »propagandě činų po prvé zásadu, charakterisující veškeren nový anarchismus Následkem jejím bylo zavraždění ministrů Bogolěpova (27. ún. 1901), Sipjagina (15. dub. 1902) a Pleve (28. čce 1904) i četné attentáty jiné. »Propagandu činų šířil v Německu Reinsdorf a zejména Jan Most svým časopisem »Freiheit«, ale s nevelikým výsledkem praktickým, ježto německá sociální demokracie postavila se proti jejich snahám. Jen t. zv. nezávislí socialisté přiklonili se od r. 1891 k anarchismu a ve svém listě »Socialist«, r. 1895 potlačeném, veřejně hlásali zásady anarchismu. Za to v Rakousku »Freiheit« doznávala mezi dělnictvem značného ohlasu, kdežto sociální demokracie pozbývala půdy. Propaganda pod vedením Reuchertovým vedla k několika attentátům, pro něž anarchisté Kammerer a Stellmacher odsouzeni k smrti. Vláda však zakročila energicky a potlačila i hnutí r. 1893, kdy ve Vídni objevena anarchistická tiskárna a továrna na pumy. Ve Francii anarchismus způsobil r. 1892 několika sttentáty velikou paniku. Dne 3. pros. 1893 Vaillant provedl attentát vhodiv pumu do parlamentu, 4. ún. 1894 Henry do hotelu »Termínus«, 4. dub. proveden attentát v rest. »Foyot« proti senátní budově; vrchol činnosti anarchismu ve Francii byl pak attentát na pres. Carnota, který 23. čna 1894 v Lvoně byl od Itala Caseria zavražděn. V Belgii zvl. Lutich stal se střediskem anarchismu, který tu řádil v l. 1891-95. Ve Španělsku hnutí anarchistské rozšířilo se zejm. v Katalonii. Z četných attentátů uvádíme: 24. září 1893 Pallas hodil pumu na Martineze Camposa. 7. list. t. r. hozeny pumy v divadle Liceo, při čemž 22 osob zabito. 7. čna 1896 attentát na círk. průvod, 8. srp. 1897 na ministrpresidenta Canovase del Castillo, posléz r. 1906 na krále Alfonse XIII. V Italii padl 29. čce 1900 král Humbert za oběť attentátu anarchisty Bresciho. V Anglii samé anarchismus půdy nemá, jen rakouští a němečtí anarchisté mají tam v Londýně své středisko, tak jako měli dříve ve Švýcarsku až do 10. září 1898, kdy zavražděna tam v Genevě císařovna rakouská Alžběta od anarchisty Luccheniho, načež vláda energicky proti anarchismu zakročila. Ve Spoj. Obcích sev.-amer. rozšířen anarchismus zvl. agitaci Mostovou, jehož přičiněním založeny anarch. skupiny zvl. v Chicagu, kde anarchisté střetli se v krvavé řeži s policií, načež vláda rázně zakročivši dala odpraviti 11. list. 1887 čtyři z původců. Proto zvl. dělnické strany anarchismu se zřekly. Nicméně ještě 6. září 1901 byl president Mc Kinley v Buffalu zastřelen od anarchisty Czolgosze. Zločiny anarchistské způsobily v různých státech různá opatření proti anarchistům. Ve Francii byl r. 1892 vydán zákon, podle kterého poškození majetku látkami výbušnými tresce se smrtí, pak r. 1893 a 1894 zákony stihající přísnými tresty oslavování zločinů anarchistských a vybízení k nim. V Německu 9. čna 1884 vydán zákon proti zločinnému užívání třaskavin; podobně ve Švýcarsku r. 1894, pak t. r. ve Španělsku a v Italii, kde vykazuje se také anarchistům nucený pobyt, a posléze r. 1902 ve Spoj. Obcích sev.-amer. R. 1898 zasedala v Římě antianarchistská mezinárodní konference, která však neměla většího výsledku než ujednání o přísném dozoru nad notorickými anarchisty. Novější literatura o anarchismu jest: Sartorius von Waltershausen, Der moderne Socialismus in den Vereinigten Staaten von Nordamerika (Berl., 1890); Lombroso, Gli anarchici (Turin, 1894); Reichesberg, Socialismus und Anarchismus (Bern, 1895); Zenker, Der Anarchismus, kritische Geschichte der anarchistischen Theorie (Jena, 1895); Eltzbacher, Der anarchismus (Berl., 1900); Langhard, Die anarchistische Bewegung in der Schweiz (t., 1903); Borgius, Die Ideenwelt des Anarchismus (Líp., 1904).

Související hesla