Anglická literatura

, tradičně písemnictví Velké Británie a Irska, respektive dalších anglicky mluvících zemí (bez USA); v současnosti literatura Anglie jako historického státního útvaru, někdejšího centra britského impéria a dnešního kulturního regionu. – Krystalizovala od 7. stol. ve staroanglické slovesnosti (hrdinský epos Beowulf, lyrika a náboženská poezie Caedmonovy a Cynewulfovy školy, náboženská, nauková a historická próza – Anglosaská kronika aj.), jejíž specifický jazykový a kulturní vývoj byl přerušen vpádem Normanů (1066). Ze středověké dvorské francouzské literatury, latinské literatury a domácích zdrojů vznikla středoanglická literatura, vrcholící ve 2. polovině 14. stol. v alegorické epice (W. Langland), v rytířském románu, který čerpal rovněž z keltské artušovské mytologie, a zvláště v díle G. Chaucera, jehož rámcová veršovaná skladba Canterburské povídky předjímala renesanční literaturu. Ta vznikala v 16. stol. s rozvojem humanistické vědy (T. More), později lyrické poezie (sonet), dvorského eposu (E. Spenser), románu a zábavné prózy (J. Lyly, P. Sidney, T. Nashe, R. Greene), eseje (F. Bacon) a dramatu (T. Kyd, Ch. Marlowe, T. Dekker, T. Heywood) a vyvrcholila v divadelní a básnické tvorbě W. Shakespeara. V 17. stol. položila básnická a dramatická tvorba B. Jonsona základy klasicismu, který se rozvíjel ve 2. polovině 17. stol. v básních a divadelních hrách J. Drydena (1631 – 1700), v mravoličné komedii (W. Congreve) a vyvrcholil začátkem 18. stol. v satirické poezii (A. Pope). Barokní vlivy působily během 17. stol. v tak zv. jakubovském divadle (J. Webster, T. Middleton), v lyrice a duchovní próze J. Donna na utváření moderního eposu (J. Milton) i v náboženských alegorických prózách J. Bunyana. Pro 18. stol. byl příznačný rozvoj románu: satirického a utopického (J. Swift), dobrodružného a pikareskního (D. Defoe, T. B. Smollett), vývojového (H. Fielding), sentimentálního (S. Richardson, O. Goldsmith, L. Sterne) a gotického, tj. strašidelného (H. Walpole, A. Radcliffová). Vývoj poezie (J. Thomson, T. Gray, E. Young), historismus (T. Chatterton) a zájem o folklór v tomto období připravily půdu pro romantismus, jehož zakladatelem se stal básník a výtvarník W. Blake. Sdělnost a obrazotvornost básnického jazyka prosadili jezerní básníci W. Wordsworth a S. T. Coleridge; tvorba druhé generace (G. G. N. Byron a P. B. Shelley, J. Keats) ukázala možnosti a meze subjektivní romantické poezie. V téže době předznamenaly historické romány W. Scotta a dílo J. Austenové rozvoj viktoriánského románu 19. stol., vycházejícího jak z romantických tradic (sestry Brontëovy) tak i z prózy 18. stol. (W. M. Thackeray); vrcholil v sociálních románech (Ch. Dickens, G. Eliotová aj.), později ovlivněných naturalismem (T. Hardy). Romantismus byl určující pro vývoj viktoriánské poezie (A. Tennyson, R. Browning, M. Arnold, D. G. Rossetti) i pro tak zv. estetické hnutí (J. Ruskin, W. Morris), vyúsťující nejen v socialistické utopie, ale i v teorie čistého umění, ovlivňující prózu, ne však komedie O. F. W. Wilda. Koncem 19. stol. se vyhranilo ironické společenskokritické drama (G. B. Shaw). Počátkem 20. stol. s nástupem modernistické experimentální prózy (V. Woolfová, J. Joyce) a poezie (T. S. Eliot) vznikaly pochyby o umělecké hodnotě sociálního, „realistického" románu (H. G. Wells, A. Bennett, J. Galsworthy); v něm však docházelo k rozsáhlým změnám tematiky i postupů (J. Conrad, E. M. Forster), které ho sblížily s modernismem (D. H. Lawrence) a později vyústily v satirickou grotesku (E. A. J. Waugh) nebo v antiutopii (A. Huxley, G. Orwell). Poválečný román se vyvíjel v polaritě modernistického experimentu (L. G. Durrell) a tradičních postupů i hodnot (G. Greene); nejlepší autoři (W. G. Golding, A. Wilson) však dospěli k jejich syntéze. Tvorba rozhněvaných mladých mužů v polovině 50. let (dramatik J. Osborne, prozaici J. Wain, J. Braine, K. Amis) zachytila ztrátu autentičnosti v marné revoltě proti společenským konvencím, což se projevilo i v románech I. Murdochové, prolínajících skutečnost a fantastiku. Dělnický román a povídka (A. Sillitoe aj.) se zaměřily na hledání autentické životní zkušenosti, která byla transformována v uměřené poezii „Hnutí" (P. Larkin, T. Gunn, * 1929, aj.); jiné básníky naopak přitahovaly primitivní mýty (T. Hughes) a napětí mezi historií a současností (G. Hill). V próze od 60. let zesiluje postmoderní důraz na problematiku vyprávění (metafikce, J. Fowles) a při hledání základních životních hodnot se problematizuje rozdíl mezi fikcí a realitou, dějinami a příběhem (I. McEwan, G. Swift), aktualizují se kulturní odlišnosti přistěhovalců (K. Ishiguro, H. Kureishi, * 1954) a ženské zkušenosti (F. Weldonová, * 1933; R. Tremainová, * 1943, aj.). Pro poezii je vedle jazykového experimentu (C. Raine, * 1934, aj.) příznačné např. hledání nové epičnosti. Drama vychází z absurdního divadla (H. Pinter, T. Stoppard) a divadla krutosti (E. Bond) a pokouší se mj. o nové ztvárnění historické a psychologické tematiky (R. Bolt, P. Shaffer).

Související hesla