Antilopy

, souhrnný název 11 – 12 podčeledí turovitých sudokopytníků (čeleď Bovidae), nevyjadřující žádnou systematickou kategorii taxonomie; k antilopám se řadí druhy, které se liší jak velikostí, tak i mnoha morfologicko-anatomickými znaky. Antilopy žijí převážně v Africe, několik druhů i v Asii. Největší je antilopa losí (Taurotragus oryx) s výškou v kohoutku okolo 170 cm a hmotností kolem 1 t, nejmenší je antilopka trpasličí (Neotragus pygmaeus), vysoká sotva 25 cm, o hmotnosti 3,5 kg. Ve starších publikacích jsou k antilopám řazeni i vidlorohovití (Antilocaprinae), s jediným zástupcem obývajícím Ameriku, vidlorohem americkým (Antilocapra americana).

Ottův slovník naučný: Antilopy

Antilopy neboli sajky, Antilopina ( a vyobrazení č. 288. – 291.), podčeleď ssavců přežívavých z řádu sudoprstcův (Artiodactyla) a čeledi dutorohých (Cavicornia). Tělo rozmanitější než u ostatních dutorožců, po většině štíhlé a ztepilé, ale u některých druhů naopak skutečně nemotorné; postavou antilopy podobají se jelenům, jiné turům, ovcím, kozám, ano i koním, což bývalo jindy vodítkem v systematice a nomenklatuře různých plemen jejich. I velikost jest rozmanita; největší všech druhů jest jihoafrická sajka losová (Oreas canna Gr.), jejíž tělo dorůstá i délky 4 m a v plecích výšky 2 m, nejmenší druhové náležejí africkému rodu Nanotragus Wag. majíce často délku jen 45 a výšku 20 cm. Hlava má podobu zejména u menších druhův ušlechtilou, boltce jsou vzpřímené a zašpičatělé. Na pahýlech čelní kosti jsou rohy duté, tvaru přerozmanitého, ale u některých rodů dosti stálého; bývají buď dlouhé nebo krátké, přímé, do předu nebo nazad ohnuté, trojnásobným obloukem zakřivené a lyrovité, spirálně točené nebo vidličnaté, mají konce do předu nebo do zadu, ven, dovnitř obrácené, jsou oblé, hranaté, se stran smačklé, hladké nebo ryhované a často kroužkované atd. Nejdelší rohy mají zejména kapský pasan (Hippotragus capensis Sund., zdélí 1 m), řečená juž sajka losová (50 cm) a krutoroh neboli kudu (Tragelaphus Kudu Gr., 1 m); asijská čikara (Tetracerus quadricornis H. Sm.) má 4 rohy (2 menší nad očima a 2 větší na pahýlech). Rohy jsou ovšem stálé jako u dutorožců vůbec; jediný americký vidloroh (Antilocapra americana Ow.) je pravidelně každým rokem shazuje jako naši paroháči, pročež i k nim (ovšem neprávem) bývá počítán. U některých rodů (Tetracerus Leach, Colus Wag., Calotragus Sund., několik druhů rodu Antilope Wag. atd.) samice nemají rohů. Skoro všecky antilopy mají výrazné, ohnivé oko buď se slzními jamkami (Tetracerus Leach., někteří druhové rodu Antilope Wagn..), buď bez nich (Antilocapra Ow., Cervicapra Sund., Tragelaphus Bl., Rupicapra Sund. a j.); přední ploška čenichu, v níž se chřípě nalézají, buď lysá, buď srstí porostlá. Nohy jsou vysoké a štíhlé, ocas krátký nebo naopak dlouhý (u pakoně, buvolcův a j.), buď celý delšími žíněmi porostlý. Srsť krátká a hladká; jen někteří druhové mají na hlavě nebo na krku hřívu, na bradě vousy. Barva vždycky nahoře tmavší, dole světlejší; mnozí druhové jsou pěkně pruhovaní (na příklad Tragelaphus Kudu Gr., T. scriptus Gr.). Všecky antilopy jsou zvířata bystrých čidel, svižná a čilá, ale také bázlivá, opatrná, ba plachá: s jinými zvířaty půtek a svárů nevyhledávají a žádnému neublíží. Jediný pakůň se zuřivě brániti umí, byl-li poraněn. Běhají rychle, vytrvale a skáčou velmi obratně. Hlas podobný mekotu koz, hvizdu nebo stenání slyšeti u nich jen zřídka kdy. Známe nad sto druhů různých antilop, jindy v jediný rod (Antilope L.) počítaných. Žijí ve všech dílech světa kromě Australie; nejhojnější jsou arci v Africe a v jižní, západní a střední Asii. Přebývají po párech, celých rodinách aneb u velikých stádech většinou v rovinách; jen někteří druhové mají sídla svá na horách i poblíž věčného sněhu a ledu. Živí se travou, býlím horským, listím a pupeny stromů. Dají se sice zkrotiti (mimo gnu), ale domácím zvířetem v pravém slova toho významu nestala se posud ani jediná; jsou vesměs užitečny poskytujíce člověku maso, kůži a rohy. Uveďmež tu ještě některé nejdůležitější rody a druhy. Rod nejznámější a nejtypičtější, jenž jméno dal celé skupině, jest antilopa neboli sajka (Antilope Wagn.). Všichni druhové tohoto rodu mají tělo útlé a ztepilé, průměrem zvící asi těla srnčího, pokryté srstí celkem hladkou, hlavu krátkou, krk štíhlý, nohy vysoké a tenké, ocas krátký buď chvostnatý, buď jen z části srstí porostlý. Boltce bývají dosti dlouhé, vzpřímené a zašpičatělé; u očí jsou slzní jamky někdy veliké, u některých druhů však pramalé a chloupky zakryté; čenich jest na předu lysý. Rohy jsou dlouhé nebo krátké, přímé a šroubovitě točené nebo dvakráte prohnuté, lyrovité, také dole do zadu a ven, ku konci však zase do předu a dovnitř ohnuté a j., skoro vždycky alespoň dole kroužkované. U některých druhů má je toliko samec (Antilope gutturosa, A. cervicapra), u jiných samec a samice (A. dorcas, A. euchore). Nejznámějším druhem jest jasnooká sajka gazella (A. dorcas Licht.), ode dávna miláček básníkův arabských; má barvu nahoře rudohnědou i bledší, až i žlutohnědou nebo našedivělou, na bocích podélný pruh tmavší, vezpod srsť bílou a před okem tmavý, hnědý pruh. Ocas hnědý, na konci černý. Rohy jsou lyrovité, černé a dole kroužkované, slzní jamky dobře vyvinuté. Žije v severní Africe, v Arabii a Syrii. – V pustých rovinách jižní Afriky obývá sajka skákavá (Antilope euchore Forst.); má vzadu na hřbetě podélný záhyb v kůži, jenž se jí rozevře, skáče-li; rohy jsou také lyrovité, kroužkované a černé. Skáče obratně do výše i 2, do dálky 4 – 5 m. – Ze druhův asijských buď tu uvedena sajka jelení čili jelokoz (Antilope cervicapra Pall., u Indů sasi) s dlouhými, přímými, poněkud šroubovitě točenými a kroužkovanými rohy barvy černé; žije v přední Indii, zejména v rovinách bengalských. Ve východní Sibiři, ve stepích mezi Čínou a Tibetem žije sajka volatá (Antilope gutturosa Pall.). Samec má na hrdle nádor v podobě volete; slzní jamky jsou nepatrné, v srsti ukryté, rohy kroužkované, na zad a pak vzhůru a dovnitř ohnuté, barvy šedé, na hladkých koncích černé. – Všecky druhy antilop lidé horlivě pronásledují a loví zejména pro maso; i zkrotiti se dají, ovšem jen z mládí. V Evropě žije kromě kamzíka (Rupicapra rupicapra Sund.) sajka suhák (Colus tataricus Forst., Antilope saiga Wagn.). Také ze sev. Ameriky známy jen dva druhy, řečená již Antilocapra americana Ow. a jednoduchými, nazad ohnutými růžky ozbrojený, bílý Haplocerus americanus Bl. (v sev. končinách Skalných hor). V Asii jsou antilopy již hojnější. Na příkrých skalách západních hor Himálajských žijí stáda kozám podobných, ale bezvousých pakoz (Nemorhoedus goral Wagn., vyobr. č. 291.) s krátkými, nazad ohnutými růžky; v Tibetu statný jelobýk (Portax picta Wagn.) těla podivného, odpolu jeleního, odpolu tuřího, s krátkými rohy a nepatrným hrbem nahoře na plecích. Největší však množství antilop v Africe má domov svůj. Ve východních končinách její žije akas neboli addas (Addax nasomaculatus Gr.). V Kapsku a v Habeši prohánějí se stáda ztepilých a krátkorohých skalolezů (Calotragus Sund.), v bažinatých krajích střední a jižní Afriky přebývají losokozové (Cervicapraeleotragus Sund.) s růžky nejprve do zadu a pak do předu ohnutými, v jižní Africe a v Habeši statní druhové kozorohů č. hřívnatců (Hippotragus Wagn., vyobr. č. 288.) s rohy dlouhými, buď téměř přímými (H. beisa Rüpp.), buď trochu do zadu zahnutými, v již. Africe uvedená juž obrovská sajka losová (Oreas canna Gr.). Dlouhé, hranaté a pěkně spirálně vinuté rohy mají druhové afrického rodu krutorohů, z nichž nejznámějším jest pruhovaný kudu (Tragelaphus Kudu Gr., vyobr. č. 290.), na jih pod Saharou přebývající. K větším antilopám náležejí i bůvolci (Bubalis, Acronotus), z nichž káma (Bubalis caama Sund.) žije v jižní, sajka bůvolec (B. mauretanica Sund.) v pouštích v sev. Africe. Nejpodivnější všech antilop jest orojel, pakůň neboli gnu (Catoblepas gnu Sund.); tělem se téměř podobá koni, hlavou turům, rohy má do předu a nahoře zase do zadu ohnuté, na nose i na lících, na šíji a na prsou má delší hřívu a ocas chvostnatý jako kůň. Divoká, zuřivá a nezkrotitelná tato antilopa žije v již. Africe; rychlostí předčí nade všecky živočichy kopytnaté tamže přebývající. Fossilní antilopy nalezeny ve mladším útvaru třetihorním. Stručné popisy četných rodův a druhův antilop viz také v »Ssavectvų Preslově. Z cizích děl o antilopách pojednávajících uvésti sluší vedlé Brehmova »Života zvířat« zvláště: Giebel, Die Säugetiere (Lipsko, 1859); Gray, Catalogue of the Ungulata Furcipeda in the British Museum (Londýn, 1852). Br.

Související hesla