Antimon

, stibium, značka Sb – 1. chemie chemický prvek V. A podskupiny periodické soustavy prvků, protonové číslo 51, relativní atomová hmotnost 121,75, teplota tání 630,5 °C, teplota varu 1 440 °C, T = 3 - 3,5, hustota 6,694•103 kg•m–3. Byl známý již ve starověku. Používá se zejména do slitin (liteřina, ložiskové kovy, tvrdé olovo do akumulátorů, v polovodičové technice). Ve sloučeninách má oxidační čísla –III, III a V. Chlorid antimonitý SbCl3 se používá k moření kovů, sulfid antimonitý Sb2S3 k výrobě zápalek, sulfid antimoničný Sb2S5 k vulkanizaci kaučuku. Rozpustné soli antimonu jsou jedovaté a působí dávivě; 2. mineralogie klencový minerál cínově bílé barvy a kovového lesku, vzácně v krystalech, převážně zrnitý či miskovitého vzhledu, dokonale štěpný podle klence. Na hydrotermálních ložiskách, v Česku v Krásné Hoře, se stibarsenem. Na žilách v Příbrami, častý v Číně. Nejlepší evropské vzorky pocházejí z ložiska ryzího antimonu metamorfního původu v Törnäva u Tampere (Finsko). Nazván podle chemického složení.

Ottův slovník naučný: Antimon

Antimon: A., (Sb; regulus antimon: a.,-ii, lat. též stibium, rusky surma, z čehož odvozen český název surmík, nyní zřídka užívaný, franc. antimoine, něm. Spiessglas, Spiessglanz) jest prvek vidu kovového, váhy atomové 119.6. Hlavní rudou jeho jest leštěnec antimonový či surma, jež známa byla již ve starověku na východě, kde si jí barvily ženy obočí na černo. Poprvé popsal výrobu antimon: a.,u alchymik, mnich Basilius Valentinus, ve spise Currus triumphalis antimon: a.,-ii (1640). Kov byl znám dříve, neboť byly nalezeny na Kavkáze okrasy z ryzího antimon: a.,u z dob předhistorických. Antimon: a., i četné sloučeniny jeho staly se v rukou alchymikův vydatnými a proto ve starších dobách přečasto užívanými léky a dosud se některých k témuž účelu užívá. Antimon: a., vyskytuje se pořídku ryzí (v Čechách u Příbrami a Přísečnice), krásné kusy jeho pocházejí z Bornea. Z četných přirozených sloučenin jeho vyskytuje se nejhojněji leštěnec antimonový č. surma = sirník antimonový, Sb2S3; nerosty bournonit, berthierit, zinckenit, jamesonit, pyrargyrit, stefanit, tetraëdrit a j. obsahují v sobě síru, antimon: a., a různé kovy, valentinit a sénarmontit jsou kysličník antimonový. V sledech postižen v rudách minerálných, kamenném uhlí a písku říčném. Přece však jest v přírodě méně rozšířen než podobný arsen zhusta jej v rudách provázející, a nemnoho míst, kde by u větší hojnosti se nacházel. Prostočistého antimon: a.,u nabývají roztápějíce dávivý kámen vinný s malým podílem sanytru. Antimon: a.,u dobýváme hutnicky za dostatečné čistoty, bohatství a přiměřeného složení rud přímo; rudy nedosti čisté a méně bohaté spracují se dříve na sirník antimonový (antimonium crudum), jenž připoměrně nízké teplotě se roztápí, z hornin vytéká a v podstavených nádobách shromažďuje. V některých hutích vytápějí sirník surový zahřívajíce jej v hrncích o dně dírkovaném (na Harzu, v Uhrách v Magúru), jinde (v Milešově, ve Smolníku v Uhrách, a v La Lincoulu ve Francii) přepouští se chodem nepřetržitým v trubách kolmých, 1 m vysokých, as 20 – 25 cm v průměru majících. Jemně rozbité rudy spracují se v pecích plamenných (viz vyobr. č. 292. a 293.) s prohloubenou nístějí, z které z nejhlubšího místa vytopený sirník zvláštním kanálem do jímky se odvádí. Na to se sirník antimonový okysličuje či praží. Upražená ruda míchá se potom s koksy a sází do peci šachtové, kde se na antimon: a., regulus (kov) redukuje, který se odvádí kanálem před vzduchem chráněným do jímky struskou pokryté. Nejčastěji provádí se pražení a redukování v jedné a téže peci plamenné. Okysličivše sirník redukují kysličník 30 až 40% uhlí drobného a přidávají totéž množství soli kuchyňské a soli Glauberovy ke tvoření strusky, která by okysličování kovu zamezila. Roztavený kov se i se struskou do jímek vypustí, ponenáhlu vychladnouti nechá, potom kladivem od strusky odštípne a k další práci, t. zv. raffinování čili přečišťování, odevzdá. Valentinit a sénarmontit, kysličníky antimon: a.,u, redukují se ovšem přímo na velmi čistý kov. Dobývání srážením. Rudy sirníku antimonového smíchají se s rozpáleným železem kujným, jímž se síra váže a antimon: a., uvolní. Práce na pohled jednoduchá, ale stížená malým rozdílem specifických vah sirníku železnatého a antimon: a.,u. Ke zvětšení tohoto rozdílu přidává se soda a prášek uhelný, čímž se struska stává lehčí. Čištění čili raffinování antimon: a.,u. Kov dle uvedených způsobů dobytý bývá znečištěn arsenem, železem, mědí, olovem a sírou, a zbavuje se těchto společníkův opětovným tavením s okysličovacími a rozpouštěcími přísadami. V malém množství provádí se práce tato v tyglících a přidává se kuchyňská aneb Glauberova sůl, soda a čistý kysličník antimonový. Ve velkém raffinuje se v plamenných pecích. Na nístěj do červena ohřátou vsadí se najednou 6 – 9 m centů surového antimon: a.,u, který se asi za hodinu roztaví, při čemž těká kysličník antimonový a kyselina arsenová. Potom se přidá 3 – 7% sody a něco prášku uhelného a žár se zvětší, až tekoucí na povrchu struska bubliny vyhazuje a ponenáhlu houstne; tato práce trvá 1 – 3 hodiny. Tuhnoucí struska se vypustí a místo ní nová, lehce tavitelná smíšenina z 1.5 kg kysličníku antimonového a 4.5 kg sanytru, struska hvězdovitá (Sternschlacke) přidá, aby kov tekoucí přikryla, před okysličením ochránila a zbytky nečistot sebrala. Po 1/4 hodině se kov i se struskou lžicemi do forem vylévá a zvolna chladnouti nechá. Po očištění lpící strusky objeví se na povrchu i po stranách úlitků (Gussstücke, Abgüsse) hvězdovité, krystalické tvary jakožto neomylná známka čistoty kovu. Antimon: a., má barvu stříbrnou, poněkud namodralou a velmi silný lesk, hust. jeho 6.715. Jest tvrdší mědi a velmi křehký, pročež snadno se roztlouká v prášek. V lomu jeví sloh lupenatý a na povrchu jeho vidí se, když zdlouhavě vychladl, zvláštní kapraďovité nebo hvězdovité kresby. Taje při 425°. Z roztopeného lze obdržeti chladnutím vyhraněný antimon: a., v tupých klencích a jest proto rovnotvárný s arsenem a vismutem. V obecné teplotě nemění se na vzduchu skorem nic. Dmýchá-li se do roztopeného antimon: a.,u na uhlí vzduch, spaluje se, čímž rozšiřuje bílý, hustý dým kysličníku antimonového, jenž uhlí pokrývá bílým, těkavým náletem. Rozpouští se ve vřelé kyselině solné a lučavce královské. Ve chloru spaluje se. Známe také antimon: a., beztvárný, jehož nabývají elektrolysí chloridu antimonového; jest barvy temně ocelové a byv rýpnut rozstřikuje se na četné částečky, pročež slove též antimon: a., třaskavý. Zinkem vvlučuje se antimon: a., z roztoku chloridu antimonového v podobě černého prášku, jenž slove čerň železná; potírají se jí sochy sádrové a j., aby vyhlížely jako z leštěné oceli. Ve příčině chemické druží se k dusíku, fosforu a arsenu skládaje s nimi přirozenou skupinu prvků troj- a pětimocných. antimon: a.,u upotřebuje se na výrobu liteřiny, kovu britanského a j. slitin, povléká se jím někdy měď a poměděné železo, aby byly na vzduchu stálejší, s vismutem skládá thermoelektrické články, a vyrábějí se z něho též některé léky, k čemuž hodí se jen tehdy, když jest prost arsenu. ZJn. Šp. Otravy antimon: a.,em jsou u nás velmi vzácné, obyčejně nahodilé, na př. při léčení, v Anglii však bývají dle Taylora častým zjevem, a to nejen nahodilé, ale i vražedné a jinak zločinné. Nejúčinnější jsou sloučeniny antimonové ve vodě rozpustné, z nichž jest nejrozšířenější vinan draselnatoantimonový neboli vinný kámen dávivý (tartarus emeticus), jehož se kromě v lékařství i k tomu užívá, aby se pijákům zošklivily nápoje líhové. Účinek antimon: a.,u liší se od arsenového mnohem prudším místním podrážděním ústrojí zažívacího; příznaky záležejí v bolestech úst a jícnu, ve zmnoženém odměšování slin, prudkých bolestech žaludku i střev a neukojitelném vrhnutí; brzo se dostavují prudké průjmy s výkaly vodnatými a slizovými, žlučově zbarvenými, puls klesá, dýchání stává se obtížným, nemocní trpí závraťmi, upadají ve skleslost, bezvědomí i křeče, a smrť nastává ochrnutím srdce za 24 hodiny nebo za několik dnů. Antimon: a., náleží k jedům, které mohou býti vstřebány i koží; natřen-li s nějakým tukem nebo v roztoku na kůži, dostavuje se hnisavý zánět míšků kožních a dosti často i příznaky podráždění ústroje zažívacího. Příznaky otravy vleklé, která nastává po déle trvajícím vnímání antimon: a.,u v malém množství, neliší se mnoho od chronické otravy arsenem. Nález anatomický jest jako při arsenu, jenom neschází nikdy značné porušení sliznice ústrojí zažívacího, překrvení, zánět, podlitiny krevní, erose, vředy i nekrosa. Lučebně dokážeme antimon: a., v těle tak jako arsen vyvíjením a spalováním antimonovodíku v Marshově přístroji, čímž nabudeme černohnědého, kovově lesklého náletu antimonového, který jest na rozeznanou od arsenu nerozpustný v roztoku chlornatanu sodnatého (NaClO). – K léčení náhlých otrav antimon: a.,em hodí se nejlépe vedlé rychlého vyčerpání a propláchnutí žaludku podávání kyseliny tříslové, po případě odvarů látek kyselinu tuto obsahujících, čímž možno převésti antimon: a., v nerozpustný tříslan antimonový. Se živnostenskými otravami, které jsou většinou jen vleklé, setkáváme se u dělníků pracujících v hutích, tavírnách, lučebních továrnách a podobných závodech, i u dělníků zaměstnaných litím a hlazením písma, k němuž se užívá smíšeniny 75% olova, 20% antimon: a.,u a 5% cínu, pozorováno onemocnění vleklým antimonismem. Rg. Fysiologické působení antimon: a.,u jest velmi podobné účinku arsenu, od kterého se rozeznává hlavně tím, že účinkuje mnohem slaběji a pomaleji, že však rozpustné sloučeniny místně silněji dráždí a zejména již v poměrně malé dávce, ústroji zažívacími požité, dávení vazbuzuje. Příčina toho jest, že se sloučeniny antimonové mnohem nesnadněji vstřebají než arsenové. Mimo příznaky místního dráždění ústrojů zažívacích, zejména dávení, jsou nejhlavnější účinky na organismus podobně jako u arsenu seslabení činnosti srdeční, snížení tlaku v arteriálním systému následkem rozšíření cev ústrojů břišních, zánět sliznice střevní, zejména tlustého střeva, ztučnění rozmanitých ústrojů, zvláště jater. Antimon: a., byla látka dříve v lékařství velmi oblíbená a hojně užívaná. Ještě r. 1830 potřebovalo se až 20 rozmanitých praeparátů, kdežto dnes sotva tří se užívá. Nejdůležitější praeparáty antimon. jsou: 1. Kalium stibiotartaricum, tartarus emeticus, vinan draselnatoantimonový (C4H4O6KSbO) ještě dnes co emeticum užívaný; 2. Sulfur auratum antimonii, sirník antimoničný, zlatá sůl (Sb2S5), oblíbený dosud expectorans při chronických katarrhech a 3. Stibium chloratum, butyrum antimonii (SbCl3), chlorid antimonový, lehce rozplývající bílá hmota, silné, nyní málo užívané leptadlo. Jš.

Související hesla