Antinomie

, protiklad, rozpor. Viz též paradox.

Ottův slovník naučný: Antinomie

Antinomie: Antinomie: ve filos. protizákonnost; rozpor nebo neshoda v zákoně, srážka dvou zákonných určení sobě odporujících (kollise); protizákoní či protivětí jakožto dvojice vět, které sobě protivné a přece na pohled správně dokázány jsou, nebo z důvodů jiných stejnou platnost míti si osobují. Proti jedné větě stojí tu čirý zápor její; prvá sluje položka, klad (thesis), druhá pak protiklad (antithesis), na příklad: »Velryba jest rybæ – »Velryba není rybæ. Případy antinomické znamenáme v životě obecném, při hádkách všeho druhu, v nárocích právních, v jednání soudním a vůbec všude, kde dvě strany proti sobě vystupují majíce každá svoji věc za pravou a ji nějak dokazujíce. Aby však dvě věty »A jest B« i »A není B« byly současně pravdivé, jest přímysl zhola nemožný a obsahuje nejdrsnější spor, jehož nesneseme. Jej odstraniti, sluje antinomii rozřešiti. Rozřešení antinomie: může předně se státi, ukáže-li se, že žádná strana nemá pravdu; obě věty jsou křivé, a spor v antinomii se rozplyne. Nebo ukáže se, že jen jedna strana má pravdu, důkaz její za správný shledán, kdežto na druhé straně vady v důkaze proukázány byly; tato strana se odmítá, a tudíž spor odstraněn. Konečně možno někdy ukázati, že výroky sobě odporující ani se netýkají jednoho a téhož podmětu, že za jeho známkou skrývají se významy dva; tak jednou vyslovuje se něco o A, po druhé však o A', totiž o něčem zcela jiném; a tenkráte mohou obě věty »A jest B« i »A' není B« vedlé sebe obstáti, antinomie: zmizí, spor byl jen zdánlivý (dialektický). Jest mnoho záhad, kterých rozřešiti se nám posud nepodařilo, ale přece tak naléhavých, že jich naprosto od sebe odmítnouti nemůžeme a o jejich látce přece nějaký náhled si tvoříme. Jiní však utvoří si náhled zrovna opačný, čímžto mezi oběma vzniká antinomie: Zejména tak se děje v nejvyšších otázkách filosofických, které se týkají celku světového, jeho velikosti a trvání, přírody, hmoty a ducha, volnosti a nutnosti, nejvyšší bytosti a p. Kant nejčelnější z nich rozvrhl ve čtyři příhrady a pojednává o nich v Kritice čistého rozumu. Z rozumu samého prý vyplývají thesy i antithesy, odkudž název antithetika čistého rozumu, vrcholní a nejobsažnější to čásť dotčeného díla Kantova. Dd.

Související hesla