Antropologie

, věda o člověku, jejíž počátek sahající až do starověku souvisel s rozvojem anatomie. Jako samostatný vědní obor vznikla antropologie až v 18. stol. (G. L. L. de Buffon, nizozemský přírodovědec Pieter Camper, 1722 – 1789, německý přírodovědec Johann Friedrich Blumenbach, 1752 – 1840, francouzský biolog Étiene Geoffroy de Saint-Hilaire, 1772 – 1844, aj.); dělí se na antropologii fyzickou, kulturní, sociální a filozofickou. Poslední tři směry souvisejí s etnografií, archeologií, jazykovědou aj. Antropologie fyzická (biologie člověka) se dělí na paleoantropologii a historickou antropologii (studuje vznik a vývoj člověka, tělesnou stavbu, demografické ukazatele dřívějších populací z kosterních pozůstatků aj.); etnickou antropologii (studuje původ, tělesný vzhled a variabilitu morfologických a fyziologických znaků lidských plemen, různých skupin a antropologických typů); auxologii (zabývá se růstem a ontogenezí); klinickou antropologii (studuje odchylky tělesných znaků nemocných jedinců od normy); forenzní antropologii (posouzení otcovství, určování věku, pohlaví a dalších indicií u neznámých kosterních pozůstatků aj.); ergonomickou antropologii (využití v průmyslu); sportovní a funkční antropologii; kinantropologii (studuje pohyb, funkční a motorickou zdatnost člověka).

Ottův slovník naučný: Antropologie

Anthropologie (z řec.), učení o člověku. Úlohou anthropologie jest vylíčiti člověka nejen po stránce tělesní a duševní, nýbrž i ukázati rozličné tvary, ve kterých po zemi jest rozšířen, a doložiti spolu obraz o jeho osudech a výkonech. Proto obírá si anthropologie celý přírodopis člověka, anatomii, fysiologii a psychologii, jakož i život kulturní. Především jsou to tedy 1. znaky fysické či tělesné, o něž se jedná, a lze badání, jimiž zjednáváme si znalost stavby těla a životních zjevů člověka a lidských plemen, zváti anthropologií fysickou či somatologií, jejíž hlavními pomůckami jsou anatomie a fysiologie, při čemž anatomie čistě lidská opírá se o anatomii srovnávající tělo zvířecí s tělem lidským; 2. znaky duševní či duševní vlastnosti člověka, zakládající se na zvláštnostech původu a pohlaví; obor anthropologie o nich jednající zoveme anthropologií psychickou; kdežto však anthropologie fysická a psychická týkají se hlavně člověka a plemen lidských, jakými nyní jsou, přistupuje k nim ještě 3. anthropologie historická, jejíž úkolem jest objasniti původ a dávný rozvoj pokolení lidského nejen jako celku, nýbrž též jednotlivých plemen jeho a jednotlivých národů, a sice jednak z památek palaeontologických a archaeologických, jednak ze srovnavací anatomie a embryologie. 1. Anthropologie somatická či anatomická pojednává o vlastnostech lidského ústrojí tělesného a rozmanitých zvláštnostech a odchylkách jeho, povstávajících z rozdílu plemene, pohlaví a původu. Zvláštnosti ty jeví se především na zevnějšku, tedy v rozměrech těla, ve velikosti a váze tělesné, dále v barvě pleti a očí (duhovky oční), v barvě vlasů. Co se velikosti kostry tělesné týče, má první místo lebka, jakožto sídlo hlavního ústroje, mozku, a vyšších smyslův a jakožto základ výraznosti obličeje. Proto zaujímá učení o lebce (kraniologie) velmi důležité místo v anatomické anthropologii. Švédský anatom Retzius ustanovil hlavní dva typy: jeden ovální, dlouhý, dlouhohlavé, dolichokefala, při němž rozdíl mezi délkou a šířkou lebky jest značný; druhý krátký, kulatý nebo čtyřhranný, krátkohlavé, brachykefala, při němž rozdíl délky a šířky lebky není tak patrný. K tomuto rozdělení přidal ještě průrys obličejový, který určuje se dle úhlu průrysného, jejž dostaneme, stavíme-li na vodorovnou rovinu vedenou nejnižší částí zpodního kraje jamky oční a středem hořejšího kraje zevního otvoru sluchovodu přímku průrysnou švem kostí nosočelních až do středu hořejšího kraje lůžka zubního. Jest-li úhel ten pravý, nebo skoro pravý, dostaneme čelisť přímozubou; jest-li úhel však ostrý, čelisť šikmozubou. Dle toho rozeznává Retzius přímozubé a šikmozubé dlouhohlavce a krátkohlavce. Mezi těmito jest však ještě mnoho tvarů prostředních: středohlavců, mesokefalů. Lebky úzké, stenokefale; vysoké, vysokohlavé, hypsikefale; široké, širokohlavé, eurykefale; dále lebky ploské, ploskohlavé, chamaekefale, kulaté, kulatohlavé, trochokefale a zašpičatělé jako kýl, skafokefale. Při lebkách měří se obsah jejich, jakožto sídla mozku, jemuž věnovati třeba velikou pozornost při badání anthropologickém. Dále měří se kostra, za živa výška postavy, hlavy, trupu, šířka lopatek, délka končetin, při čemž všímati si třeba výrazu tváře, fysiognomie a ostatního těla. Důležité jest dbáti jakosti, vzrůstu, hustoty (zda chumáčovitě či jednotlivě) a barvy vlasů na hlavě a na ostatním těle. Děliti však lidstvo dle vlasů bylo by jednostranné. K tomu třeba všímati si barvy pleti, postavení a jakosti očí, zvláště barvy duhovky. Při tom říditi se lze dosti dobře barevnými stupnicemi, jež Broca a jiní sestavili. Z dalších vlastností tělesných musíme všímati si jakosti prsů ženských, plodidel i rodidel a útvaru rukou i nohou. Z jednotlivých těchto pozorování lze pak sestaviti zvláštnosti plemenné, t. j. přirozený historický ráz národův a kmenů. 2. Anthropologie psychická (dušesloví lidské), pokud probírá duševní činnost lidskou na základě nauky přírodozpytné, spadá se zkušebným dušeslovím vůbec v jedno, lišíc se pouze užším obsahem, poněvadž obmezuje se na zjevy duševní u člověka. Dle toho, jedná-li pak o duševní bytosti člověka vůbec, jest anthropologie psychická všeobecná (dušesloví lidstva), nebo všímá-li si pouze lidí zvláštního plemene nebo jednoho kmene nebo národu, jest anthropologie psychická zvláštní (dušesloví národní), která, protože lze ji zase dle jednotlivých kmenů srovnávati, dává jakési srovnavací dušesloví národní. Z tohoto, máme-li na zřeteli, že rozmanitost zjevů duševních jeví se náboženstvím, řečí, mravem, zaměstnáním a způsobem života, vycházejí srovnavací jazykozpyt a srovnavací nauka náboženská a ethnografie. Dbáme-li při tom především části duševní povahy lidské, jež zakládá se na fysické povaze, tedy povahy přirozené a letory, dostaneme anthropologii, již Kant nazval fysiologickou; pakli však oné, jež povstává přičiněním nebo silou vůle (jako povaha rázná, celé smýšlení, cítění a jednání), povstává anthropologie zvaná od Kanta pragmatickou, jež, byla-li v dějinách rozvoje provedena, dává nám dějiny všeobecné duševní a mravní vzdělanosti. Na pragmatické této anthropologii zakládá se anthropognosie čili umění ze zevnějších známek, tedy z tvaru lebky, vzezření, držení těla, chůze, písma atd. poznati povahu člověka – umění, jež obyčejně se mýlí. 3. Anthropologie historická jedná o objevení se člověka ve tvorstvu, o stáří jeho, o poměru jeho k ostatním zvířatům, zvláště k opicím anthropoidním, o povstání plemen lidských a národů, jejich vlasti, stěhování, o míšení a rozdělení lidstva. Předními pomůckami jejími jsou palaeontologie a archaeologie, jež podávají nám zprávy o pradějinách země a obyvatelstva jejího, dále srovnavací anatomie a embryologie, jež doličuje nám postavení člověka v přírodě čili přírodozpytné vlastnosti jeho. – Anthropologie historická jest velmi obtížna – zvláště obtížno jest podati přesné zprávy o povstání člověka (anthropogenie), pokud se týče nauky Darwinovy. Podoba lidí plemen nižších s opicemi jest sice dosti veliká. Vídáme u nich odchylky v ustrojení lebky, v rozměrech údů, blížící se rozdílům, jimiž člověk od opic se rozeznává, ale proto přece jest ještě od opice k člověku ohromný skok. Uvážíme-li však, že rozdíly anatomické, jimiž člověk liší se od opic vyšších (gorilly, šimpanze), jsou mnohem menší než rozdíly anatomické mezi opicemi vyššími a nižšími, jakož Huxley na ustrojení lebky, mozku a končetin ukázal, vidíme, že člověk přirozeně náleží s opicemi do téhož řádu a že člověk i opice mohou pocházeti ze společného tvaru; důkazu přímého však proto nemáme. Dokládati se malohlavci, jako Vogt činí, není správné, poněvadž mikrokefalie zakládá se na zadrženém rozvoji mozku v zárodku, tedy na vadě získané. Co se pak doby, kdy se člověk vyskytl, týče, jsou důležity nálezy diluviální a nálezy v jeskyních s kostmi. Nejstarší nález diluviální, jímž nezvratně podán důkaz o existenci diluviálního člověka, učinil Boucher de Perthes, slavný badatel starožitností v Abbeville r. 1836 – 1841 v diluviu údolí Sommeského u Abbeville ve Francii. Nalezl tam nástroje kamenné s kostmi mamuta, sibiřského nosorožce, koně, soba, prvotura, daňka obrovského, lva jeskynního a hyény jeskynní. V Německu byly nalezišti takovými Taubach ve Výmaru, kde nalezeny kosti zvláště mladých slonů, nosorožců a medvědů, a u pramene Schussenu v horním Švábsku (Oscar Fraas). Z nálezů jeskynních zvláště důležitým jest nález aurignacký v dep. Haute-Garonne (Lartet, 1860). Kosti zvířecí, zde nalezené, jevily stopy ohně, některé měly zářezy, patrně rukou lidskou způsobené. Podobných jeskyní s kostmi nalézá se v Evropě mnoho. Zde uvésti dlužno také památné nálezy a výzkumy anthropologa českého dra. Wankla (v Olomouci) v jeskyních moravských. Z nálezů těchto vidíme zřejmě, že člověk žil v krajinách dotčených v době čtvrtohorní se zvířaty dílem vyhynulými, dílem jen vysoko na severu žijícími (sob, tur pižmový). Bydlili tedy v Evropě lidé za doby ledové i po ní. Žili pak buď v jeskyních přirozených a, nebylo-li jich, v děrách zemských, uměle v hlíně a měkkých skalách vyhloubených; byl to člověk zvaný jeskynním, pravěký, tuzemní (autochtón) obyvatel Evropy, jenž rozšířil se téměř po veškeré pevnině, živil se lovem, koží medvědí se odíval, neznal dosud žádných kovů a opatřoval se kamennými sekerami a kladivy. Potravou bylo mu maso zvířat současně se vyskytujících, zvláště koně pravěkého, tenkráte po Evropě rozšířeného, jež buď syrové, buď pečené požíval a kosti v různé nástroje spracoval. Byl to člověk doby palaeolithické a též neolithické. Vzpomínka na člověka toho udržela se v několika pověstech lužických Srbů. (Dr. Jindřich Wankel ze sbírky Vilibalda šl. Schulenburga.) Žil-li člověk již v dobách třetihorních, nemáme důkazů. Souditi na přítomnost jeho z uhlí, tedy ze zbytkův ohně a třísek pazourku čili křesacího kamene ohněm roztrhaného, není ještě důkazem. A pak nesmíme zapomenouti, jak Falconer dí, že počátky člověčenstva hledati třeba v tropech, nejspíše tedy v Asii. Podlé mínění učencův objevil se poprvé člověk na některé ze tří pevnin, které se rozkládaly: 1. mezi Afrikou a Indií (zbytky: Madagaskar, Maskarény, Ceylon, Amiranty a Seychely); 2. na jihových. konci Asie (zbytky: Malacký poloostrov, ostrovy Sundské, Filipinské a j.); 3. mezi Australií a Amerikou (zbytky: Tichomořské ostrovy). Že zbytky ty druhdy souvisely, vidíme ve shodě některých druhů zvířecích a rostlinných, na př. na Madagaskaru a na Ceyloně, ač v blízké Africe scházejí. Že však rovníkové třetihorní kraje ty během dob utonuly, nenalezeny tam dosud stopy lidské. Historik vidí stopy vysoké vzdělanosti v Assyrii a v Egyptě, může však o postupu jejím pouze domněnky pronésti; palaeontolog vidí stopy ve vrstvách diluviálních, dokazuje tedy, že člověk starší jest, než historik se domníval, avšak ani on nemůže původ ustanoviti. Rovněž nenalézáme stop, že nejstarší člověk měl původně tělo podobné opici. Spíše musíme se domnívati, že člověk z doby čtvrtohorní nebyl tělesně ani duševně méně vyvinut než mnohá nyní žijící divoká plemena. Zajímavo jest, že nalézáme již v dobách tehdejších stopy smyslu pro umění. Jsou to zvláště kresby vyřezané na parozích sobích, kostech mamutích a deskách břidlicových, zvířata, ba i člověk, mnohdy opravdu výrazné, a vyřezané z kusů parohu napodobeniny zvířecí. Nálezy takové známy jsou z jeskyní Perigordských v údolích Dordogne a Vesery, z díry Kesslerovy u Thayngů ve Švýcarech. Zvláště podivuhodný jest obraz mamuta na klu mamutím, ač není-li to falsifikát (z jeskyně Madelaine v údolí řeky Dordogne). Za to však zdá se, že byli lidé ti lidožrouty, ač-li ohořelé a násilně rozbité kosti lidské nejsou zbytky obětí. Nápadny jsou též nalezené trepanované lebky lidské. Ze zbytků kostí lidských, nalezených v jeskyních, nabyly některé jména, protože považovány byly za zástupce nejstarších plemen. Jsou to lebky dlouhohlavců, lebka z jeskyně Engisské na Móse v prov. Lutišské, již Schmerling r. 1835 nalezl, lebka ze žlebu Neandrova, již Fullrott r. 1857 nalezl u Düsseldorfu a prohlédl Schaafhausen (však Virchow našel na ní změny pathologické), a 3 kostry z jeskyně Cro-Magnonské na blízku vesničky Les Eyziès u Logerie, jež Lartet zachoval. Dále zpodní čelist La Nauletteská a úlomek zpodní čelisti ze Šipky na Moravě, při které jeví se však abnormální ustrojení podivuhodným zadržením mnohých zubů. Jednotlivé lebky krátkohlavců nalezeny byly opět v jeskyni Du Frontal u Forfoozu v prov. namurské (v níž roku 1872 Dupocit nalezl 16 koster) zároveň s lebkami dlouhohlavců a středohlavců – což tu divu, že de Quatrefages prohlásil, že za doby diluviální bydlili v Evropě lidé tří plemen: Kannstattského, dlouhohlavci se silným obloukem obočním (dle lebky, jež nalezena byla r. 1701 poblíž Kannstattu ve Virtembersku), Forfoozského čili Grenellského, krátkohlavého, a Cro-Magnonského, význačně dlouhohlavého. Vidíme z toho, že již za doby diluviální máme zde rozdíly tělesného ústrojí, a že zde není důkazu pro nauku Darwinovu. Důležitými pro anthropologii jsou dále rašeliny lesní, jež vyskytují se zvláště v Dánsku. Ukazujíť, že i ráz vegetace se třikráte změnil: po stromech jehličnatých objevily se duby a posléze buky, tedy stromy listnaté. Za doby stromů prvních, tedy jehličnatých, bydlili lidé v týchž končinách, jak soudí Virchow se Steenstrupem z ohořelého a zuhelnatělého dřeva, v době tedy, jež páčí se as na 10 – 12.000 let nazpět. Dalším dokladem toho jsou pověstné odpadky kuchyňské (Kjökkenmöddinger), z nichž vidíme, jak Virchow dí, čím se lidé ti živili a jak se zaměstnávali. Jsou to hromady 1 – 3 m vysoké. některé až přes 300 m dlouhé a 50 – 60 m široké na východním pobřeží skoro všech dánských ostrovů, povstalé z tisícův a tisíců skořepin ústřic a jiných jedlých lastur, pomíšených s kostmi ptačími, rybími a jiných zvířat – jen sob schází; z domácích zvířat jsou tu pouze kosti malého psíka – kosti větších ssavců jsou rozštípány. Mezi tím nalézají se ohniště pokrytá uhlím a popelem, množství špatně přisekaných, nebroušených nástrojů z pazourku, střepy hrubých nádob, náčiní z kosti a rohu. Žil zde kmen myslivcův a rybářů, neznalý chovu dobytka a orby. Podobné hromady odpadků nalezeny ve Francii, na Moravě, v Chorvatsku, jen že skládají se z lastur sladkovodních (druh Unio batavus), a pak v Americe. Protože však při odpadcích těch jest pouze málo zbytků z obydlí, jeví se mnohem důležitějšími stavby nákolné (kolové), bydliště a vesnice vystavěné v jezerech a v bažinách. Nákolné stavby ty, jež odkryl F. Keller roku 1853 a 1854 v Curišském jezeře, oplývají nálezy předhistorickými, z nichž lze si dokonale znázorniti život jejich obyvatelů. Zvířena a květena doby té rovná se téměř době naší. Obyvatelé nákolí byli pastýři; mělitě skot, koně, ovce, vepře, psa, byli rolníky, zasévali pšenici, ječmen, len, šatili se kožemi, ale i tkaní, zhotovenou ze lnu, vyznali se v hrnčířství, košikářství a provaznictví. Důležito jest, že rozdělení doby předhistorické, jež zvláště nordičtí archaeologové rozdělili ve tři doby: kamennou, spěžovou (bronzovou) a železnou, dle toho, z čeho nářadí a věci nalezené byly zhotoveny, doložiti lze ze staveb nákolních: v jednotlivých není ani stopy kovu, v jiných opět jeví se náčiní a zbraně z mědi a spěže, v jiných jsou věci ty skoro výhradně ze spěže (asi 1 díl cínu proti 9 dílům mědi), opět v jiných již železo, ale poskrovnu, jakožto okrasa. Ve stavbách nákolních jeví se souvislost Asie se zeměmi středomořskými; v době kamenné mladší, do níž stavby ty náležejí, zdá se, že člověk diluviální vyhynul, a na jeho místo přistěhoval se člověk asijský, který přivedl s sebou nová zvířata a přinesl nové rostliny, a u něhož znalost kovů a spracování jejich vyvinulo se nenáhlým časovým pokrokem. Důležitým pro anthropologii historickou jsou nálezy z četných skalních obydlí franckého Švýcarska v Bavořích, jež byla obydlena za doby kamenné mladší. Rovněž důležity jsou pro dobu tu nálezy z hrobů, poněvadž mrtvým přidáváno bylo rozličné nářadí: zbraně, ozdoby, nádoby, peníze a pod., a způsob pohřbívání sám byl v době kamenné jiný (totiž skutečné pohřbení) než v době kovové (kdy se mrtvoly spalovaly). Pohřbívání dálo se buď v jeskyních nebo v umělých hrobkách z ohromných hrubých ploten kamenných (hroby megalithické: dolmeny, kromlechy, menhiry, hroby obří, hroby chodbové, chulpy americké). Důležitými jsou dále návrší americká, zvaná mounds, v nichž nalézají se zbraně z kamene hlazeného a z kované mědi. Mohyly, kurhany a hroby v řadách, vyskytující se v Evropě, náležejí již době historické. Ve hrobech řadových leží kostry k východu buď volně v zemi nebo ve schránkách kamenných nebo dřevěných. Výsledky anthropologie historické jsou celkem následující: V době starší čtvrtohorní, starší kamenné, žil člověk diluviální, jeskyňák, jenž životem podobá se divochu a užíval nástrojův a zbraně z kamene hrubě přitesaného. Doklady: Nálezy ze žlebu Sommeského u Abbeville, nálezy z jeskyně Aurignacké, především však nálezy z nánosů předmostského, jaroslavského a z jeskyní moravských (Wankel, Maška). V době mladších čtvrtohor (alluviální) rozeznávati třeba období kamenné mladší, kde člověk již jaksi pokročilejší, snad z Asie přišlý, užíval hlazených nástrojův a zbraní z kamene, a období kovové, kde užíval zbraní a nářadí kovových (měděných, bronzových a železných). V obou však dobách hlavních užíval mimo to i věcí ze dřeva a kostí, především z parohů vyrobených. Doklady: Nálezy ze staveb nákolních, odpadků kuchyňských a rašelin lesních, z hrobů megalithických, z nánosův a jeskyň moravských (Býčí skála u Adamova a j.), z Hallstattu na jezeře Hallstattském, z La Tène, jedné ze sev. zátok jezera Neufchatelského v záp. Švýcarsku, z hradiště stradonického v Čechách a j. Děliti dobu kovovou dle kovů se vyskytujících ve tři doby, nezdá se správným, protože nelze si mysliti, že by železa, jehož na povrchu zemském jest nejhojněji, bylo počalo se užívati nejpozději; spíše podobno pravdě, že užívání kovů nastalo více méně současně, především ovšem dle toho, co kde spíše se dalo opatřiti. Nikde však nenalézáme člověka praehistorického, jenž mohl by býti přechodným členem příbuzenstva lidského. Nalézáme sice na kostrách lidských jisté odchylky, jež bylo by lze označiti za znaky nižšího, tedy opicovitého ustrojení těla, avšak vidíme ihned, že jedná se zde o tvorbu chorobnou (mikrokefalie a kretinismus). Zvláštní tvar holeně, jevící se nápadným sploštěním (platyknémie), jejž nalézáme u starých jeskyňákův a některých dosud žijících divokých kmenů, není útvarem opicovitým, protože nejeví se u žádné opice, nýbrž povstal patrně rozvojem a působením svalovým. Z literatury anthropologické uvésti sluší: J. E. Wocel, Pravěk země České (Praha, díl I. 1866, díl II. 1868); Dr. Kříž, Kůlna a Kostelík, dvě jeskyně na Moravě (Brno, 1889); Topinard, L'Anthropologie (Pař., 1884); Fries, Handbuch der psychischen Anthropologie; Richard, Natural History of Man (1843); Waitz, Anthropologie d. Naturvölker (1840 – 48); Burdach, Anthropologie für das gebildete Publicum; Vogt, Vorlesungen über den Menschen (Giessen, 1863) a Allgem. Grundzüge der Ethnologie (Berlín, 1884); Bastian, Der Mensch in der Geschichte (1860), Das Beständige in den Menschenrassen a j.; Huxley, Man's Place in Nature (1863); Darwin, The Descent of Man and Selection in Relation to Sex (1871); F. Müller, Allgemeine Ethnographie (Vídeň, 1879); Peschel, Völkerkunde (1881); Dawkins, Die Höhlen und die Ureinwohner Europa's (Lipsko, 1876); Le Hou, L'homme fossil (1868); Lyell, The Geolog. Evidences of the Antiquity of Man (1863); Tylor, Researches into the Early History of Mankind (1865); Quatrefages, L'unité de l'Espèce humaine (1861); Hovelacque, Les races humaines (Paříž, 1882); Bertillon, Dictionnaire des sciences anthropologiques; Ranke, Der Mensch (1886); Ratzel, Anthropogeographie (1882), Völkerkunde a j.; dr. Much, Älteste Besiedelung der Länder des öster. Kaiserstaates (Vídeň, 1884); dr. Wankel, Bilder aus der mährischen Schweiz und ihrer Vergangenheit (Vídeň, 1882). – Z časopisů: Archiv für Anthropologie; Zeitschrift für Ethnologie; Mittheilungen der anthropologischen Gesellschaft in Wien, od r. 1878; Revue d'Anthropologie; Bulletin de la Société d'Anthropologie de Paris. – Spolky anthropologické jsou ve Vídni, v Moskvě, v Berlíně, v Paříži a j.; kromě toho Congrès international d'Anthropologie et d'Archéologie préhistoriques. Ch.

Související hesla