Apokryfy

1. spisy podobné biblickým, ale nepojaté do kánonu biblického. Starozákonní apokryfy vznikaly ve stoletích kolem přelomu letopočtu; část z nich, nepřijatá do palestinského kánonu, byla pojata do Septuaginty a posléze i do Vulgaty. Od tridentského koncilu chápe katolická církev tyto knihy za rovněž inspirované Bohem, a proto pro církev závazné; považuje je za knihy deuterokanonické, které nejsou chápány jako apokryfy, nejsou však ani postaveny přímo na roveň spisům kanonickým. Pravoslaví považuje tyto knihy za nekanonické, avšak ponechává je zařazeny mezi kanonickými podobně jako Septuaginta. Protestantské církve považují všechny apokryfy za pseudoepigrafy a nezařazují je do svých biblí. K novozákonním apokryfům patří Tomášovo evangelium, Skutky Petrovy aj.; 2. přeneseně veškeré nepravé, podvržené spisy (Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský); 3. literární dílo, v němž je známý příběh (biblický, historický aj.) pozměněn smyšlenkami nebo novým výkladem obsahu.

Ottův slovník naučný: Apokryfy

Apokryfy biblické ve smysle katol. jsou spisy, které sice svou zevnější úpravou a vnitřním obsahem podobny jsou posvátným a skutečně kanonickým čili od mužů Duchem sv. nadšených sepsaným knihám Starého a Nového zákona a tudíž od mnohých za kanonické neprávně vydávány a považovány byly, kterých však církev katol. za tyto neuznává vylučujíc je právem pro bludy a lži v nich obsažené ze svého kanonu. Tyto před nezasvěcenci dříve jednak ukrývané, jednak svým neznámým původem záhadné aneb obsahem tajemné a odtud i apokryfy, t. j. skrytými nazvané spisy roztřiďují se podlé účelu, za kterým byly sepsány, ve dva oddíly jak Starého, tak i Nového zákona. Z apokryfů starozákonních nejstarší jsou ty, které po způsobu podobných knih pohanských i od židů, hlavně pod podvrženými jmény patriarchův a proroků, sepsány byly, aby šířily a učily magickému a čarodějnému umění; jiné blížíce se více knihám kanonickým, tyto pod týmiž podvrženými jmény osob biblických jednak chtěly doplniti, anebo smyšlenými věštbami zubožený národ židovský potěšiti a povzbuditi líčíce mu budoucí založení pozemského království mesiánského a vplétajíce v toto líčení bludné domněnky o Vykupiteli. Veliký vliv na vznik těchto starozákonních apokryfů biblických měla pythagorejská a platónská filosofie řecká, jakož i mysticismus židovských sekt therapeutův a essenův a synagogy, v nichž se pěstovala studia halachická a hlavně haggadická i kabbalistická za panování Ptolemaiův a Seleucidů nad židy. – Rozeznávají se starozákonní apokryfy bibl.: I. židovské, které jednak původ vzaly z náboženské horlivosti jako spisy prorocké (Věštby sibyllinské a Kniha Henochova), historické, mudrcké a básnické (III. kniha Esdrášova, II. a IV. kniha Machab., Kniha let milostivých, List Baruchův k 10 pokolením v zajetí, Žalm 151., Žalmy Šalomounovy, Modlitba krále Manasse), jednak Apokryfy bibl. zrna horšího (IV. kniha Esdrášova). II. Apokryfy křesťanské o věcech starozákonních, a to jak a) židovskokřesťanské zrna lepšího (Závěť 12 patriarchů), tak b) židovskognostické (Vidění Isaiášovo, Zjevení Adamovo, Evangelium Evino). Apokryfy novozákonní povstaly napodobením kanonických knih Nového zákona buď od bludařů, kteří v nich pode jménem apoštolův anebo jiných osob biblických chtěli snadněji bludy své šířiti; anebo od křesťanů jinak zbožných, ale při tom zpozdilých, kteří chtíce v dobrém úmyslu vyhověti všetečne zvědavosti mnohých, jimž stručné vypravování biblické o životě Krista Pána a jeho apoštolů nedostačovalo, toto z pověsti a smyšlených bájí doplňovali. Apokryfy novozákonní obsahují: 1. evangelia: a) Protoevangelium sv. Jakuba, b) Pseudoevang. Matoušovo čili Knihu o narození Panny Marie a dětství Spasitelově, c) Evang. o naroz. P. M., d) Život sv. Josefa, e) Arab. evang. o dětství Páně, f) Evang. Nikodemovo atd. 2. Skutky apoštolské: a) Acta Apost. Petri et Pauli, b) Acta Pauli et Theclae, c) Historia certaminis Apost. 3. Listy: a) sv. Pavla k Laodicejským, b) 13 listů Pavlových a Senekových, c) Abgara Edesského a Krista Pána. 4. Zjevení či Apokalypse: a) sv. Petra, b) sv. Pavla, c) sv. Tomáše, d) sv. Stěpána a j. Jrk.

Apokryfy Starého zákona. Církev evangelická zamítá zásadně apokryfy St. z. co do kanonické ceny a dogmatické hodnosti jejich, i v biblických překladech (Biblí Curišská 1529, Lutherova 1541, Kralická 1593) i v symbolických knihách svých, z nichž reformované činí to s větší určitostí, nežli knihy augšpur. vyznání. Konfesse bratrská má je pouze za »psaní lidská«, kteráž »psaním Božím«, t. j. kanonickým knihám, jež jsou »pravidlo celého křesťanského pravého náboženství« rovnati se nemohou. Spor o přípustnost apokryfů jako přídavku užitečného ke čtení, v brit. bibl. spol. r. 1825 rozhodnut vypuštěním apokryfů ze všech vydání téže bibl. společ. Odmítnutí apokryfů církví evang. spočívá hlavně na těchto důvodech: 1. Hebrejský kanon nemá v sobě apokryfů. Kristus a apoštolové jich necitují, ač dobře znají Septuagintu. Po staletém, až do doby reformační trvajícím odporu (Eusebius, Athanasius, Jeronym, kardinálové Ximenes a Kajetán) teprve církevní sněm tridentský r. 1546 a v řecké církvi synod jerusalemský r. 1672 pro apokryfy se rozhodly. 2. Starozákonní zjevení Boží jest dovršeno a ukončeno posledním prorokem Malachiášem, tak že dle svědectví Kristova až do Jana Křtitele nepovstal žádný jiný prorok. Proto mají apokryfy jiného ducha a postrádají jmenovitě živlu mesiánského; naproti tomu jsou zde počátky farizeismu vrcholícího v talmudismu. Apokryfy netvoří ani přechodu k Nov. zákonu, poněvadž zjevení novozákonní, Janem Křtitelem počínající, těsně se připojuje ke slovu Malachiášovu o předchůdci Kristově. mrš.

Apokryfy v literatuře. Z latiny a řečtiny nastoupily apokryfy pestrou pouť po ostatních národech tvoříce valnou čásť církevní tradice, jež jest základem nesčetných téměř plodů poetických, prosaických a vůbec uměleckých ve všech křesťanských literaturách od aethiopské, koptické, syrské až k francouzské, německé, slovanským atd. Apokryfy tu jednak prostě překládány, nebo přebásňovány v zázračné legendy, nebo měněny a vykořisťovány ve knihách kouzelnických, hadačských, astrologických, alchymistických, bylinářských a p., ano pronikaly až do prostonárodní poesie (zvláště u Slovanův a Řeků), jež pod jejich vlivem se utvářela zvláštním způsobem (srv. rozpravy Veselovského o Šalomounovi a j.). Jmenovitě byzantská literatura byla bohata na lživé knihy; odtud stálými styky přecházely knihy ty k blízkým sousedům bulharským, kteří zanášeli je dále k Srbům a k Rusům, kdež literatura slov, vypravování, chození, otázek, řečí a j. kvetla až do XVIII. stol., ba podnes. Slovanské pozůstatky lživých knih, přeložených i původních, odhalují nám celou říši národní poesie starých Slovanů pravoslavných. Nalézají se hlavně staroa středoruské rukopisy a tisky apokryfní (XV – XVII. stol.), méně bulhar. a srb., avšak původem sahají zajisté do doby staroslovanské a do krajů jihoslovanských, kamž již ruský název »bulharské« báchory ukazuje. Stářím rukopisů hlásí se sice nejdále do XII. stol., avšak tradice jsou podlé mnohých svědectví mnohem starší. Po stránce formální vyznačují se přímým, určitým vypravováním v krátkých otázkách a odpověděch i prostým výkladem, často symbolickým. Jako na západě, tak i na východě obrátila církev záhy zřetel svůj ke knihám apokryfním. Proti nim namířen spis, známý na Rusi O knigach istinnych i ložnych (o knihách pravých a lživých), t. j. index knih zapověděných, jenž vznikl v Bulharsku dle vzorů řeckých indexův a později často měněn a doplňován. (Nejstarší známý rkp. XIV. stol. vydán v Lětop. zanjatij Archeograf. kommisiji, 1861.) V české literatuře zastoupeny apokryfy hojně působením lit. latinské a ze západních hlavně německé. I v prostonárodmí poesii vnikly apokryfy, ovšem ne tou měrou jako u Jihoslovanův a Rusů. Známy v českém vzdělání: Vypravování o Adamovi; Poručenství 12 patriarch; Vypravování o. Šalomounovi; Vypravování o dřevě kříže; Kniha Tobiášova; Knihy 3 Ezdrášovy; Žalm 151.; Čtenie Nikodemovo; Evangelium o Ježíšově mládí; List k Laodicenským; Epištola sv. Petra o svěcení neděle. Sem patří dále i mnohé reminiscence v legendách, románech, ve spisech astrologických, alchymistických, pověrách a p. Ze Slovanů psali o apokryfech: A. N. Pypin, Ložnyja i otreč. knigi rus. stariny (v Pamjat. star. rus. liter. S. Peterb., 1862); Tichonravov, Pamjatniki otreč. liter. (Mosk., 1863, 2 sv.); N. Lavrovskij, Obozrěnije vetchozavětnych apokrifov (v Duchovn. Věst., 1864); dále četné kritickoliterární rozpravy Smirnova; Porfirěva, Srezněvského, Buslajeva, Jagiće, Veselovského a j. V Srbsku práce Daničiće, Jagiće, St. Novakoviće, Karadžiće a j. v Glasniku, Starinách, Radu, Književniku, Archiv für slav. Philol. a j. .

Související hesla