Archetyp

, pravzor, původní typ; 1. filozofie pravzor idejí, jevů či věcí, zejména v antické filozofii; 2. literatura původní (dochovaný nebo nedochovaný) text, ze kterého vznikly dochované opisy; 3. mytologie původní a dokonalý vzor jednání, prototyp, který člověk svým jednáním a rituály napodobuje; 4. psychologie termín archetyp se poprvé objevil u Filóna Alexandrijskeho (archetypus) v souvislosti s imago Dei (obrazem Božím) v duši člověka, později u Dionýsia Aeropagita (archetypiai), Aurelius Augustinus mluví o ideách, jež nejsou ztvárněny, ale jsou obsaženy v božském vědění, Lévy-Bruhl používá pojem kolektivní představy (représentations collectives), J. Buckhardt mluví o původních obrazech, které se patrně dostaly roku 1919 do psychologické terminologie C. G. Junga. Archetyp se stal výrazem pro nejstarší a typické zděděné zkušenosti a psychické obsahy lidstva jako celku; jedná se o geneticky vrozené psychické struktury, prvotní obrazová psychická schémata, praobrazy, pravzory lidského jednání, projevující se ve fantaziích, mýtech, pohádkách, psychedelických stavech, extatických vytrženích, snech, u duševních chorob ap., také však v myšlení a cítění každého duševně zdravého člověka. Archetyp je pozorovatelný jedině zprostředkovaně pomocí obrazů, ve kterých se manifestuje, nebo jako činitel formující funkce vědomí, jeho vlastní podstata o sobě je však nepoznatelná a neurčitelná; je to určitý druh „nevědomé představy”, která není v psychice určena obsahem, nýbrž formou; archetyp je a priori daná možnost představy. Jung přirovnává formu archetypu k osovému systému krystalu, který určuje a formuje tvorbu krystalu z matečného louhu, aniž by sám materiálně existoval; jeho existence se projevuje teprve ve spojování iontů a molekul, osový systém tedy určuje jen strukturu a ne konkrétní podobu krystalu, stejně jako archetyp má významové jádro určující individuální podobu psychického projevu. Nejznámější archetypy jsou Moudrý stařec, Anima, Animus, Božské dítě, Matka, Bytostné já neboli Svébytí; 5. umění model myšlenky, motivu (láska, smrt, vina a trest ap.), který je společný různým uměleckým druhům, uměleckým směrům i různým kulturám.

Ottův slovník naučný: Archetyp

Archetypus. Často lze z jistých chyb a mezer, které v nějaké řadě neb i ve všech rukopisech nějakého spisovatele se vyskytují, souditi, že všecky tyto rukopisy prostřednictvím různých členů středních táhnou se k jedinému prvopisu. Tento prvopis rekonstruovaný kombinací spojenou s důkladnou znalostí palaeografie nazývá se archetypus. Po příkladu Lachmannově musí býti první úlohou každého vydavatele najíti, možno-li, archetypus. rukopisů příslušného autora. Toliko tím způsobem spočívá kritika na pevném základě, a právem nazval Lachmann veškeru dřívější filologickou kritiku, vyjímaje Bentleyovu, která nedosti byla oceněna, desultorickou. Při klassických spisovatelích jest práce snadna, neboť již za starověku grammatikové podali jejich recense, i můžeme tudíž tímto způsobem sledovati jejich stopy. Ale že při pozdějších spisovatelích a církevních otcích nelze vždy methody té se přidržeti, okázal Sekk ve svém posudku Peiperova vyd. Ausonia (Jenaer Literatur-Zeitung, 1887); také při letopisech a legendách středověkých nelze cestou tou se bráti, neboť opisovači jejich pokládali za své právo nakládati s látkou dle svého mínění a činili vždy samostatné recense. (Srv. Acta S. Marinae et S. Christophori, edidit H. Usener, Bonn, 1886, v předmluvě a Wotkeho vydání knihy »Leonardi Bruni Dialogus ad Petrum Histrum«, Řím, 1888.) Tu třeba přidržeti se rukopisu nejlepšího a různočtení jiných recensí prostě otisknouti v poznámkách. Několik dobrých poznámek o archetypus.pu činí Angličané Hort a Westcott ve The New Testament in the Original Greek, I vol. Text and I vol. Introduction (Cambridge, 1882, cap. II.). We.

Související hesla