Aretino Pietro

, italský spisovatel. Břitká satira, nešetřící mocné tohoto světa ani vlastní mecenáše, mu vynesla přízvisko „bič boží“. Autor asketických životopisů svatých i rozverných Ragionamenti (Rozpravy), vydávaných tajně. V komediích ironizoval tehdejší společnost. Nejcennější jsou dopisy z let 1537 – 57, které podávají živý obraz politického a kulturního života v Itálii. Česky vyšly Rozkošnické sonety, Život kajícnic, Rozpravy o mravech hříšných kurtizán.

Ottův slovník naučný: Aretino Pietro

Aretino: A. Pietro, proslulý i pověstný básník italský (*1492 v Arezze – †1556). Byl nemanželským synem jakéhosi šlechtice florenckého a od matky nedostalo se mu vychování takořka žádného. Záhy již se obíral poesií, ale složiv satirickou znělku vypuzen byl z rodiště a odebral se do Perugie, kde žil po několik let jako knihař. Na to odebral se do Říma a žil u papeže Lva X.; avšak od nástupce tohoto byl vypuzen z Říma pro své Sonetti lussuriosi, vysvětlující kluzké obrazy Giulia Romana, načež odebral se s náčelníkem černých band, Giovannim dei Medici, do Milána. Zde seznámiv se s králem francouzským Františkem I. obdržel od něho zlatý řetěz. Vrátil se pak znovu do Říma; byv tam však pro galantní dobrodružství poraněn odebral se k Medicimu, po jehož úmrtí roku 1527 se uchýlil do Benátek a zůstal zde až do své smrti. Aretino: a. byl pravým typem Vlacha doby své, ve mravech svých a způsobech rozpustilý, bezohledný i sprostý a nade vše peněz žádostivý. Proto neštítil se příznivce své zasypávati pochvalami až nesmyslnými a naopak haněl bezměrně ty, kdož jej v očekávání sklamali; naprostý nedostatek charakteru vůbec jej označoval. – Aretino: a. dosáhl toho, že mocní i knížata se ho báli, a proto zván byl »bičem na knížatæ a zlatem zakupovány jeho pochvaly neb aspoň mlčení; sám Karel V. obdaroval jej zlatým řetězem a vykázal mu roční důchod. Od svých vrstevníků byl zván, a i sám se tak zval, il divino (božský), l’unico (jediný) a il veritiero (pravdivý). Byl to bez odporu značný talent básnický; nedostávalo se mu však klassického vzdělání a pak mravní opravdovosti. Do lyriky, aspoň do oboru burleskní a satirické poesie, zasahuje řečenými Sonetti, pak svými Capitoli a Ragionamenti piacevoli, namířenými hlavně proti kněžstvu; tón jejich jest drzý, forma však po jistou míru lehká i vhodná. Jakožto epik podal Merfisa a Le Lagrime d'Angelica (Ben., 1538), obě neukončené. I v tragédii pokusil se Aretino: a. truchlohrou Orazia, která vedlé Martelliho Tullia patří k nejlepším plodům tragickým období toho. Daleko nad své vrstevníky vyniká Aretino: a. pěti komédiemi La Cortigiana, Il Marescalco, L'Hipocrito, Il Filosofo a La Talanta, které sice smutné svědectví vydávají o mravnosti autorově a všeobecné demoralisaci doby, které však za to předvádějí skutečné lidi, v nichž doba ona věrně se zrcadlí. Jeho novelly v prose jsou rovněž nectné a sprosté, svědčí však o značné invenci. Přímo bizarrní dojem činí jeho Sette Salmi della penitenza, životopisy sv. Tomáše Aquinského, Panny Marie a sv. Kateřiny. Jeho Opere vydal Massimo Fabi (v Miláně, 1861). S – r.