Arkebuza

, ruční palná zbraň. Původně dělo používané ve 14. – 16. stol. V 16. – 17. stol. se tak označovala puška střední ráže s kolečkovým zámkem. Název vymizel koncem 17. stol., kdy byla arkebuza nahrazena karabinou. Vojáci vyzbrojení touto zbraní se nazývali arkebuzníci.

Ottův slovník naučný: Arkebuza

Arkebuza (franc. arquebuse, holl. haakbuse, něm. Hakenbüchse), hákovnice. Zúžením a prodloužením přeměňovala se děla v XV. stol. znenáhla v palné zbraně ruční, mimo jiné i na hákovnice. Původně byla hlaveň jejich asi 1 m dlouhá, střílela olověné koule, vážící 2, 4 až 8 lotů. Arkebuzy bývaly těžké, a odraz při výstřelu značný; proto kladli je při střelbě na podstavce nebo na předprsně hradeb. Poblíže hrdla byl na zpodu pažby upraven hák, jímž hákovnice zachytila se za hradbu, čímž odraz zachycován. Hákovnice příliš těžké mívaly hlaveň 11/2 – 2 m dlouhou, bývaly opatřeny dvěma háky a sluly dvouhákovnice, dvouháky. Lehčí byly polohákovnice čili polháky, podobné nynějším terčovkám, z nichž později vznikly muškety, podpírané vidlicí, kterou voják s sebou nosil. V XV. stol. byl jí ozbrojen pěší válečný lid, arkebuzníci (Arkebusiere), z nichž původně dva a dva, později každý arkebuzou byl opatřen. Dobrý arkebuzník míval i více hákovnic a pomocníků, kteří nabíjeli a jinak o střelbu pečovali, tak že jemu bylo pouze stříleti. Hákovníci mívali přílbu nebo klobouk a krátký meč. (Náš obrazec kreslen jest dle vyobrazení z roku 1505, nalézajícího se v Ambraském museu ve Vídni.) V Čechách užívalo se hákovnic již okolo r. 1413; v XVI. stol. nosíval je pěší vojenský lid v Nizozemí a některé jízdné družiny Ludvíka XII. V Německu byly ku konci XV. stol. hákovnice as 1 m dlouhé, jichž z velké části jízda užívala. – Arkebuzada, arquebusada, nazýván druhdy výstřel z arkebuzy, jakož i poranění jím vzniklé; též hromadná střelba z ručnic. – Arkebuzovati, zastřeliti. Bs.

Související hesla