Arles

, město ve Francii na dolním toku řeky Rhôny; 52 600 obyvatel (1990). Tržní středisko zemědělských produktů (zejm. rýže). – Založeno v 6. stol. př. n. l. (římské Arelate). Nejjižnější most přes Rhônu. „Řím Galie“, ve středověku sídlo biskupa, dějiště 19 církevních koncilů; působiště umělců Ch. F. Gounoda, G. Bizeta a Vincenta van Gogha. Antické divadlo, Palais Constantin (zbytky paláce Konstantina), les Alyscamps (nekropole), zbytky římského fora. Římské a románské architektonické památky jsou od roku 1981 součástí světového kulturního dědictví UNESCO.

Ottův slovník naučný: Arles

Arles [árl], hlav. město arrondissementu franc. v departementu Bouches du Rhône, na levém břehu Rhônu, 24 km od moře, stanice dráhy lyonskostředomořské a paroplavby mezi Marseillem a Lyonem, jest nyní proti dřívějšímu lesku místo celkem zanedbané, s úzkými a špinavými ulicemi. Kathedrála S. Trofima ve slohu románském, s nádherným žulovým portálem pochází z XI. a XV. století. V budově bývalého kláštera patřícího ke kathedrále pozoruhoden jest ochoz, kterýž ve 4 galeriích ukazuje veškeré způsoby slohů románského i gotického; v museu, bývalém chrámě sv. Anny, uloženy jsou četné starožitnosti římské a křesťanské. Na jihovýchod od města prostírá se šírá pláň Aliscamps (Elisii campi), původně římské pohřebiště, které později za křesťanský hřbitov bylo posvěceno; nalezeno tam množství římských a křesťanských sarkofagů s nápisy a obrazy. Arles má obchodní soud, bursu, hydrografickou školu a veřejnou knihovnu; do roku 1801 bylo sídlem biskupa. Obyvatelstva jest 23.491 duší (1886). Průmysl a obchod nemají zvláštní důležitosti; zmínky zasluhují lodnictví, výroba oleje a strojnické dílny železniční, které asi 1200 dělníků zaměstnávají. Poněvadž na Rhôně pro mělkost jeho pouze menší lodi do 200 tun plouti mohou, založen byl r. 1864 průplav 40 km dlouhý, 60 m široký a 1.85 m hluboký z Arles do přístavu Bouc východně od ústí rhônského. Krásou svých žen byl Arles ode dávna proslulý. Z dob římských má Arles hojné zbytky antické nádhery: amfitheater 140 m dlouhý a 103 m široký asi pro 25.000 diváků; ve středověku byl tvrzí a roku 1846 opraven na místo pro býčí zápasy. Obelisk (monolith) 15 m vysoký, jenž dříve cirk zdobil, stojí nyní na náměstí sv. Trofima. V antickém divadle nalezena roku 1651 slavná socha Venuše Arelatské, nyní v paříž. Louvru uložená. Vítězný oblouk, zbytky starého fora, lázní, paláce Konstantinova; z děl sochařských v museu uložených, vynikají hlava Dianina, Medea, oltář Apollónův a j. Arles ve starém věku Arelas neb Arelate zván, byl původně osadou keltskou, kterou Caesar zřídil na vojenskou kolonii římskou, Colonia Arelate Sextanorum. Tato povznesla se záhy k velké důležitosti i závodila v obchodě s Massilií. Nejvyššího rozkvětu dosáhla za Konstantina Velikého, který Arles rozšířil, zvelebil a s příjmením Constantina učinil hlavním městem Gallie. Arles stal se odtud sídlem arcibiskupa a jedním z nejdůležitějších míst obchodních. V době stěhování národův byl sídlem visigotského krále Euricha a později byl několikráte od Saracenů dobyt a vypleněn, ale přece nepozbyl lesku svého, tak že se stal hlavním městem Provence a potom hlavním městem burgundského království Arelatského. Po smrti krále Rudolfa III. spadl Arles r. 1032 dle závěti jeho na říši německou, ale závislost ta trvala pouze dle jména; Arles požíval neodvislého zřízení republikánského, a lodi jeho závodily v obchodě s loďstvem pisanským a janovským. Poddav se r. 1251 provenceskému hraběti Karlovi z Anjou, nepřestal Arles býti manstvím říše římskoněmecké, a cís. Karel IV., aby právo říše k zemi té v paměti lidské obnovil, dal se 18. čna 1365 od tamějšího biskupa korunovati za krále arelatského. Posléze byl Arles od Ludvíka IX. bezprostředně k Francii připojen a Ludvík XIV. zrušil poslední městské jeho svobody. V dějinách církevních zaujímá Arles důležité místo, a konáno tam několik synod, z nichž nejdůležitější jsou: r. 314 za příčinou neshod donatistických; r. 353, na které císař Konstantius, příznivec ariánův přinutil shromážděné biskupy odsouditi Athanasia a přijati ariány do lůna církve; r. 380, jejíž ustanovení téměř všecka vzata jsou z usnesení církevního sněmu nikajského z r. 325; r. 429, na níž vydána rozličná ustanovení ve příčině obřadů při posvěcování duchovních osob a zavrženo učení pelagiánův.

Související hesla