Arthur

, Artuš – legendární král keltských Britů na přelomu 4. a 5. stol.; ústřední postava cyklu středověkých rytířských románů. Látka artušovských legend inspirovala lidová, hudební, výtvarná i filmová díla různých národů. Celou artušovskou látku zpracoval T. Malory.

Ottův slovník naučný: Arthur

Artuš (Artus) nazývá se v básních a románech středověkých mythický král Britů, vlastně Arthur zvaný, který žil v poslední době samostatnosti svého národa, jíž obhájiti proti Sasům marně se snažil. O jeho historické osobnosti ví se málo; dle pozdějších pověstí patrně vládl ve Walesu na začátku VI. století. Tu zvítězil nad Sasy na hoře Bado, nyní Bath (516), a zemřel roku 537. Bylť posledním slavným panovníkem keltských obyvatelů britannských, kteří se více nedovedli ubrániti návalu anglosaskému, tak že se i přestěhovali na pevninu do země po nich nazvané Britannie (Bretagne). U těchto vystěhovalců zvláště byla pěstována památka Artušova. Byl jejich pýchou a nadějí; pověst udělala z něho mocného krále britského, jenž i vzdálené národy donutil ku poslušenství, ba který se vypravil i na Římany. Neumřel prý, nýbrž navrátí se, aby Brity udělal zase mocným a svobodným národem. Normanští pěvci naučili se pověstem bretonským a zpívali je francouzsky podmanitelům Sasů v Anglii, Francouzi na pevnině je přejali a odevzdali je ostatním Románům, Germanům a Slovanům. Tyto písně francouzských pěvcův udělaly z Artuše všeobecný ideál knížete setřevše národní ráz pověstí původních, a nové rytířstvo oblíbilo si ho bez rozdílu národnosti. Nejstarší Galfridova kronika o Artušovi složena byla okolo r. 1130; po Galfridovi Wace opěvoval Artuše rymovanou kronikou francouzskou, načež v druhé polovici XII. století následovala řada francouzských románů, z nichž nejoblíbenější složil Chrétien de Troyes. Hrdinou těchto románů není již král sám, nýbrž jeden z jeho rytířů, které Artuš seřadil okolo okrouhlého stolu, aby žádný neměl přednost před ostatními (»stolové kolœ). Nejslavnější z nich, pravý ideál rytířstva, jest Gvalchmai (Gauvain, Gâwân, Kavín, v českém »Tristramų Volivan). Jiní hrdinové jsou Erec, Ivain, Lancelot, Perceval; i Tristram přiveden do styku se »stolovým kolem«. Romány starší byly později napodobovány, a přibásněni hrdinové, jejichž jména nesvědčí již o domově britském. V Německu jest doba nejlepších románův artušovských začátek stol. XIII.; tu žili Hartman, básník Ereka a Iweina, Wolfram, básník Parzivala, Gotfrid, básník Tristana, Wirut, který spracoval Wigaloisa, a j. Pozdější doba přinesla velikou řadu napodobenin; dle jedné z nejpozdějších, dle Pleierova »Tandareis und Flordibel« jest básněn český román »Tandariuš a Floribellæ; dle rozličných pramenů český Tristram, oboje v XIV. stol. Také na skandinavském severu, ba i v Řecku a částečně v Rusku zpíváno a vypravováno prosaicky o »stolovém kole«. Tento pozdější způsob (prósa) převládal brzo, i staré romány veršované přeneseny ve prósu. Ve Walesu sepsány pohádky artušovské ve XIV. stol. v »červené knize« (The Mabi nogion, vydala lady Ch. Guestová 1838 – 49). V Čechách, zdá se, mimo nahoře uvedené byl nejoblíbenější osobou z Artušova kruhu Wigalois. Ks.

Související hesla