Astarté

, syrsko-foinická bohyně, Řeky a Římany ztotožňovaná zejména s bohyní lásky Afrodítou (Venuší). Viz též Aštarté.

Ottův slovník naučný: Astarté

Astarta (foinické Aštóret, hebr. Aštéret, s majestátným č. mn. Aštárót, ass. Istar), přední bohyně semitská (vyjmouc Araby a Aethiopy), jež sama původem svým nesemitské Babylónii náležejíc prostřednictvím Foiničanův i se svým kultem dostala se nejen k Semitům, nýbrž osadami foinickými, hlavně na Kypru (kde nalezen nejstarší její obraz) a Kythéře s jedné strany do Řecka v dobách daleko předhomérských, se strany druhé přes Karthago do Sicilie, a zde naproti svému rázu orientálnímu byla zidealisována. Astarta, původně v Babylónii hvězdu Venuši repraesentující (a to již zde dualistická jako Jitřenka vycházející a zapadající), představuje u národů semitských ženský princip přírody dle časů ročních plodící (jaro) a ničící (zima). Dle báje babylónské sestupuje tu Istar do pekel, čímž veškerá plodnost na zemi ustává. Z této funkce její vysvětluje se přirozeně blízký její vztah k bohu měsíce (Sin), který již v Babylónii činěn jejím otcem, kdežto slunce (foin. Baal), v rozvoji přírodním tak důležité, pokládáno za jejího bratra, po případě i manžela. Z ní vysvětluje se i další význam Astarty jednak jako bohyně plodnosti animální i vegetální, a z ní vyplývajícího štěstí a lásky ji podmiňující, jednak jako bohyně smrti a války. S tím souvisejí i její symboly, jimiž byly mezi tvorstvem zvířata velmi plodná, na př. holubice, z rostlinstva zasvěcovány jí kmeny stromů, jejichž koruny a větve byly osekány (staveny i přímé sloupy dřevěné) a jež později jako božstvo samo ctěny. Takovýto kmen zván ašérá, kteréžto slovo stalo se časem epithetem Astartiným, a opětovně mylně vykládáno jako jméno bohyně částečně s Astartou identické, částečně různé. Hlavní sídlo kultu Astartina byla Foinikie a pohanský Kanaan (již 2000 let př. Kr. ), hlavní místa jeho Sidón, Tyrus, Askalon a j., kde Astarta měla své chrámy. Kult její byl dvojí, přiměřený zcela dvojí povaze bohyně: veselý, až divoce rozpustilý, a smutný i bolestný, obé dle času ročního. S ním souvisí i dvojí způsob uctívání bohyně, v jejíchž chrámech jednak dívky rozpustile své panenství bohyni v oběť přinášely, kdežto jinak odříkání a sebetrýzeň (kastrace) pokládány za oběť bohyni nejmilejší, ano i oběti lidské jí přinášeny. Sluhy jejími byli později kleštěnci. Různému významu, jaký Astartě přikládán, odpovídá také různost způsobu, jakým bohyně vypodobňována. V nejstarší době zobrazována bílým kuželovitým kamenem, později v podobě krávy, někdy jen s hlavou kraví nebo býčí, ještě později pouze s rohy (obraz měsíce ?), mezi nimiž umístěný kotouč slunečný vztah Astarta-ty ke slunci (a měsíci ?) naznačoval. Jako bohyně války zobrazována byla s kopím v ruce jezdíc brzy na lvu, brzy na býku, jako královna nebes sedící na lvu, s hlavou paprsky ozářenou, v jedné ruce držíc hrom, ve druhé žezlo. K odznakům jejím náležel vedlé žezla i kouzelný pás. U Řeků převzala domácí bohyně Afrodité hlavní funkce Astarty, jakož i jméno Afrodity v nové době pokládá se za identické s Astartou (z tvaru foin. Aštóret, ve výslovnosti Aftoret, metathesí vzniklé Afrótet), části její funkce však rozdělily se bohyním jiným, tak že vedlé Afrodity vykládána i jako Héra a Seléné. Dk.

Související hesla