Atmosféra


1. astronomie a) plynný obal kolem planety nebo družice tělesa. Jde-li o atmosféru vzniklou na počátku vývoje sluneční soustavy a tvořenou plyny ze zárodečné mlhoviny, označuje se jako atmosféra primární. Atmosféra vzniklá později (zejména uvolňováním plynů z povrchových vrstev planety) je atmosféra sekundární; b) u Slunce (hvězd) souborný název pro fotosféru, chromosféru a korónu. Tyto části lze na rozdíl od nitra hvězdy bezprostředně pozorovat;
2. meteorologie ovzduší, vzdušný obal Země. Sahá od zemského povrchu do výšek asi desítek tisíc km a převážně rotuje spolu se zemským tělesem. Je tvořena směsí termodynamicky dokonalých plynů (tzv. suchá a čistá atmosféra) a vodní páry; obsahuje tuhé i kapalné částice, tzv. atmosférický aerosol. Suchá a čistá atmosféra obsahuje 78,084 % dusíku, 20,948 % kyslíku, 0,934 % argonu, oxid uhličitý, neon, helium, vodík, methan, krypton, ozon, xenon a oxidy dusíku. Atmosféra Země se podle různých hledisek dělí na řadu vrstev. Podle charakteru průběhu teploty vzduchu s výškou se rozeznává troposféra (asi do 11 km ve středních zeměpisných šířkách), stratosféra (11 – 50 km), mezosféra (50 – 80 km), termosféra (80 – 800 km) a exosféra (nad 800 km), která plynule přechází v meziplanetární prostor. Podle koncentrace iontů (stupně ionizace vzduchu) se rozlišuje neutrosféra a ionosféra, se vzájemným rozhraním ve výšce asi 60 km. Z hlediska složení vzduchu lze vymezit homosféru (turbosféru) a heterosféru (difúzosféru), neboť v důsledku intenzívního turbulentního promíchávání je poměrné zastoupení základních plynných složek vzduchu (s výjimkou vodní páry, ozonu a oxidu uhličitého) až do výšek kolem 90 km nezávislé na vertikální souřadnici. Teprve ve vyšších hladinách převládá působení difuzní rovnováhy, s výškou rychleji ubývají těžší plyny. Přechody mezi jednotlivými vrstvami se nazývají pauzy s připojením názvu níže ležící vrstvy (tropopauza, stratopauza, mezopauza, termopauza, neutropauza, homopauza, eventuálně turbopauza). Dále se rozlišuje mezní vrstva atmosféry, tj. oblast bezprostředního vlivu zemského povrchu na proudění, teplotu a vlhkost vzduchu, sahající do výšek 1 – 2 km nad povrchem Země, a výše ležící tzv. volná atmosféra; 3. fyzikální atmosféra, značka atm, technická atmosféra, značka at – dříve používané jednotky tlaku; 1 at ≐ 9,8•104 Pa, 1 atm ≐ 105 Pa. Nepatří do soustavy SI ani do povolených vedlejších jednotek.

Ottův slovník naučný: Atmosféra

Atmosféra (z řec.) či ovzduší jest plynný obal, který obklopuje tělesa světová, zejména obal naší země, který s ní koná jak pohyb otáčivý kolem osy její, tak pohyb postupný kolem slunce. Atmosféra jest jako moře, na jehož dně se vyvijí veškerý život na zemi. Plyn obklopující zemi slove vzduch a jest směsí různých plynů skládaje se dle Regnaulta z 20.96 % objemových kyslíku, 79.14 % dusíku, malého množství kyslič. uhličitého prům. na sev. polokouli 0.0282 %, na již. 0.0266 %), nepatrného množství ammoniaku, ozonu, kysličníku vodičitého, vodíku Boussingault) a nahodile i z jiných plynů. Složení vzduchu jest v celku velice stejnoměrné jak v různých šířkách zeměpisných, tak v různých výškách. Kromě toho vzduch pravidelně obsahuje proměnlivé množství vody buď ve stavu plynném jako páry, nebo v kapalném jako droboulinké kuličky, nebo v pevném jako jehličky sněhové; tato voda atmosferická jest příčinou četných výjevů v ovzduší, jako jsou vlhkost vzduchu, mlha, déšť, sníh, kroupy, rosa, jíní atd. Atmosféra mimo to stále obsahuje větší nebo menší množství hmot pevných v podobě prachu, který nejslabším prouděním vzduchu bývá unášen a tak ve výši udržován. Částice ty bývají pouhým okem viditelny, mají-li jistou velikost, způsobují někdy zakalení vzduchu, ano jeví se i jako mraky. Avšak i když vzduch zdá se býti docela čistým, jest v něm vždy hojně prachu. Nejnověji J. A. Aitken se domnívá, že ku kondensaci vodních par ve vzduchu jest prachu zapotřebí, totéž tvrdí Mascart. Prach jest povahy neorganické nebo organické. Tissandier nechal procházeti vzduch pařížský destillovanou vodou, odpařil tuto a nalezl na litr vzduchu 23 mg prachu, v němž byly různé látky organické, sloučeniny chlóru, síry, uhličitan vápenatý, zeminy. Prach neorganický má původ: a) ve zvětrání, otírání a rozprášení hornin kůry zemské a vyskytuje se u veliké míře, zejména ve velkých písčinách, jako v Sahaře, Gobi, Kalahari; při některých větrech bývá velmi hustý, zahaluje oblohu a stává se i zhoubným; b) v nedokonalém hoření, při němž uhlíkové částice do vzduchu přicházejí; to děje se zejména při spalování rašelinné půdy v severním Německu, při čemž celé mraky kouře atmosféru naplňují, dále při požárech prairií v Americe a Africe (dle Dankelmanna množství trávy v tropech shořelé daleko převyšuje množství uhlí spáleného na celém povrchu zemském); c) výbuchy sopek, při kterých ohromné spousty prachu, kouře, vodních par, kysličníku siřičitého bývají vymršťovány do vzduchu s takovou silou, že přicházejí i do vyšších vrstev atmosféry. Prach ten bývá příčinou neobyčejných úkazův optických v atmosféře, jako jsou intensivní a rozsáhlé červánky, slunce zbarvené do zelena, kruh (Bishopův) hnědý kolem slunce, jako roku 1883 při výbuchu sopky Krakatoa v Sundském souostroví; d) vedlé těchto prachů terrestrických jest též prach původu kosmického. Nordenskjöld na svých polárních výpravách nalezl ve sněhu krystaly uhličitanu vápenatého, zrnka železa, kobaltu, niklu, ano i fosforu, o nichž se domnívá, že přišly ze světového prostoru; Gaston a Albert Tissandier nalezli jej ve sněhu v Alpách. G. Tissandier jej vysvětluje roztříštěním meteoritů vnikajících do atmosféry. Prach organický vzniká buď otřením nábytku, šatstva a potravin (tak Pouchet mikroskopickým vyšetřováním vzduchu ve všech končinách světa nalezl mouku), dále skládá se z mikroskopických organismů z říše rostlinné i živočišné; prvé jsou řasy, výtrusy tajnosnubných rostlin, pel rostlin, plísně, hřiby kvasnicové; druhé jsou vibriony, mikrokokky, bacilly, bakterie, bakteridy atd. Prvních jest dle Miquela více za vlhkého počasí, druhých za suchého; v obydlených místnostech převládají organismy živočišné, ve volné přírodě rostlinné. Organismy tyto jsou v přírodě velice důležity způsobujíce dle Pasteura kvašení, kysání, hnití, dopadají-li napřiměřenou půdu; mají též veliký vliv na zdraví, a živočišné mikroskopické organismy dle všeho bývají příčinou různých nemocí nakažlivých. – S výškou ubývá těchto organismů ve vzduchu; nad hranicí vegetace není stopy bakterií ve vzduchu, ale i v pásu vegetace jest vzduch na horách mnohem čistší než v nížinách (E. de Freudenreich: Recherches sur les organismes vivants de l'air des hautes altitudes, 1884). Též mořský vzduch jest jich prost, za to obsahuje trochu soli (Verhaege nalezl ve 2000 litrech vzduchu 0.2 gr soli) a stopy jodu. Rovněž vzduch pouště obsahuje jich méně a jest proto zdravější. Deštěm se vzduch jaksi propírá a čistí. Jsa tíží poután k zemi, působí vzduch tlak na povrch zemský a na předměty, v něm se nacházející. Tlak ten se měří dle Torricelliho hydrostatickým tlakem sloupce rtuti, jemuž drží rovnováhu. Přístroj, kterým se měří tlak atmosférický, slove tlakoměr či barometr. Tlaku tohoto ubývá s výškou, jest různý i v různých zeměpisných šířkách, a na témže místě podléhá změnám pravidelným i nahodilým. V našich zeměpisných šířkách rovná se tlak vzduchu při hladině mořské hydrostatickému tlaku sloupce 760 mm rtuti, 10.33 m vody, č. ve váze 1.033 kg na 1 cm2, a nazývá se tlakem jedné atmosféry, kterýžto tlak brává se za jednotku k měření tlaku aérostatického a hydrostatického. – Poněvadž povrch dospělého člověka obnáší průměrně asi 1.5 m2 = 15.000 cm2, tlačí vzduch na tělo lidské silou přes 15.000 kg; že tlaku tak velikého nepozorujeme, má příčinu v tom, že působí se všech stran, že jest po celém povrchu stejně rozdělen a že i vzduch uvnitř těla má totéž napjetí. – Poněvadž povrch zemský obnáší 510 millionů km2, jest tlak na celý povrch čili váha veškeré atmosféry 5 trilionů, 269.830 bilionů kg, což rovná se hmotě 5.269.830 km3 vody, nebo 460.000 km3 olova; přece však nečiní ani celou millioninu hmoty zemské. Výška atmosféry nebyla posud určitě stanovena. Někteří (Sprung a j.) dokonce se domnívají, že atmosféra není omezena; avšak úkaz, že tato účastní se otáčivého i postupného pohybu země kolem slunce, spíše tomu nasvědčuje, že vzdušný obal země jest ohraničen. Methody určení výšky lze roztříditi na theoretické a empirické. a) Theoretické: 1. Kdyby se vzduch řídil pouze svou rozpínavostí, rozšířil by se do světového prostoru, atmosféra byla by neomezena; jsouc však poutána tíží k zemi má asi meze své tam, kde expanse vzduchu stále ubývající rovná se tíži. Na tomto základě vypočetl G. G. Schmidt výši atmosféry na rovníku na 27.5 z. mil (204 km), na pólech 27.1 z. m. (201 km), předpokládaje, že teploty, na níž expanse vzduchu též závisí, ubývá řadou geometrickou pro stejné rozdíly výšek. Avšak zákon o ubývání teploty není přesně stanoven, a proto i toto určení výšky jest nespolehlivé. – 2. Jinak lze klásti meze atmosféry, kde tíže rovná se síle odstředivé, vzniklé otáčením země kolem její osy. V předešlém století Švéd Melanderhjelm stanovil takto výši atmosféry na 3354 švédských mil. Dle Laplacea byla by 5.64 poloměrů zemských nebo 36.700 km nad rovníkem. – 3. Ritter na základě mechanické theorie tepla vypočetl pro atmosféru z vodních par výšku 349 km, pro suchý vzduch 30 km, ale domnívá se, že ve velké výši vzduch se chová jako páry, a že tudíž má touž výšku jako atmosféra z vodních par. – 4. Kerber (1881) pokládal atmosféru za kouli skládající se z koncentrických vrstev kulových, stanovil její ohniska, body hlavní a uzlové, a nalezl tak 185 km; podruhé však touže cestou nalezl jen 16.5 km, což jest příliš málo, neboť dle vzorce o ubývání tlaku vzduchového měl by vzduch v této výšce ještě tlak 70 mm. b) Z method empirických: 1. nejstarší zakládá se na trvání soumraku, jíž poprvé užil Arab Alhazan. Předpokládaje, že soumrak trvá, dokud slunce neklesne 19° pod obzor, a nedbaje lomu světla, aniž znaje pravé délky poloměru zemského, vypočtl výšku atmosféry na 52.000 kroků. Kepler ji stanovil na 10 – 16 mil, de la Hire obdržel 70.8 km, Mariotte 15 – 20 franc. mil. Methoda ta není spolehlivá, protože nelze přesně určiti trvání soumraku. Obyčejně se tvrdilo, že soumrak trvá, dokud slunce neklesne pod obzor 18°, nyní 16°; dle toho byla by výška reflektujících vrstev 8 – 9 mil (60 – 67 km). Bravais však z pozorování soumraku na Faulhornu obdržel 115 km. E. Liais při pozorování soumraku v Brazilii shledal, že odražené světlo sluneční jeví se v zenithu polarisováno, nachází-li se slunce 18° 5' pod obzorem, z čehož vypočetl výšku atmosféry na 291 km, avšak uvažuje dále, že paprsky ty nemohly procházeti nejnižšími vrstvami vzduchu, poněvadž by se v nich pohltily, obdržel 320 km. – 2. Výsledek ten souhlasí s hodnotou, která byla shledána z pozorování meteoritů, jež se rozžhavují třením o vzduch, vstupujíce do zemské atmosféry. Meteorit takový, pozorovaný na př. současně ve Vratislavi a v Berlíně, objevil se ve výši 460 km a zmizel ve výši 310 km. Dle Heise děje se jejich vzplanutí průměrně ve výši 300 km. – 3. K podobnému výsledku (364 km) přišel Flammarion z vyšetřování stínu, jejž vrhá atmosféra při zatmění měsíce. – 4. I měření výšky severní záře vede k podobným výsledkům. Dle pozorování Nordenskjöldových pochází severní záře od světlého pasu obklopujícího severní točnu ve výši 200 km asi kolem 80° s. š. Jsou ovšem též severní záře nižší, ale též vyšší. Dle Flögela obnáší průměrná jejich výška 300 km. Do té tedy výše aspoň dosahuje atmosféra Tvar atmosféry není kulovitý, nýbrž tvar sferoidu, který jest na rovníku vydmutý následkem síly odstředivé, na pólech sploštěný; dle Laplacea jest průměr atmosféry na rovníku o 1/3 větší než na pólech. Výslednice tíže a síly odstředivé stojí kolmo na povrchu. Následkem přílivu a odlivu vzduchového tvar atmosféry stále se mění. Optické vlastnosti atmosféry. Vzduch jest velmi průhledný, přesto však paprsky jím procházející seslabují se tím více, čím mocnější vrstvou procházejí; proto vzdálené předměty jsou méně jasné, zastřené mlhavým, modrošedým nádechem (vzdušná perspektiva). V zenithu jest slunce 1300 – 1400kráte jasnější než při obzoru, kdy lze na ně volně patřiti. Prach a voda ve způsobě drobných kuliček zmenšují průhlednost atmosféry; páry ve stavu plynném ji zvyšují, a proto se velká průhlednost vzduchu pokládá za známku blízkého deště, ač Soret ji vysvětluje tím, že deštěm se odstraňuje ze vzduchu prach a že již před deštěm bývá k nám zanášen očištěný vzduch z krajin, kde před tím pršelo. Nedostatku prášku různých nitrátů připisují Müntz a Aubin průhlednost vzduchu na vysokých horách. K měření průhlednosti vzduchu užívá se dle Saussurea diafanometru. O částice vzduchu a prachu v něm sluneční světlo na všecky strany se odráží, rozstřikuje, tak že jest obloha za dne osvětlena a způsobuje se všeobecná jasnost čili světlo denní. Bez atmosféry byl by rozdíl mezi světlem a stínem velmi ostrý; kam by paprsky sluneční přímo nedopadaly, byla by skoro úplná tma. Kdyby atmosféry nebylo, dostávali bychom od slunce přímo více světla, o to více, co nám ho dává atmosféra, ano ještě více, protože tato rozstřikuje světlo nejen k nám, ale i do světového prostoru. Dle Clausia obnáší rozstříknuté světlo denní 1/4 přímého světla slunečního. Dle Langleye dostáváme v poledne více světla přímo od slunce, ráno a večer více od oblohy. Atmosféra jest dále příčinou barev oblohy nebeské: červánkův a modři oblohy; bez ní místo nebe blankytného měli bychom nad sebou černo s hvězdami i za dne viditelnými. – Dále odrazem světla od vyš. vrstev vzduchu vzniká soumrak a svítání, lámáním paprsků způsobuje se lom astronomický, terrestrický, třpytění hvězd, fata morgana, úplným odrazem způsobuje se zrcadlení vzduchu, rozkladem a z části i křížením a ohybem světla vzniká duha, kola menší i větší kolem slunce i měsíce, vedlejší slunce, sloupy a podobné. Atmosférická absorpce. Paprsky slunce a jiných těles nebeských, nejen svítící, ale i temné, procházejíce atmosférou jsou vzduchem pohlcovány, a jen čásť jich se propouští. Účinek ten jest kvantitativní i kvalitativní čili selektivní, tak že různé druhy paprsků nestejnou měrou se pohlcují. Seslabování to tím jest větší, čím delší dráhu atmosférou konají. Koëfficientem propouštěcím (transmissním) nazývá se číslo označující, kolikátá čásť původního světla při kolmém dopadu prošla atmosférou, kdežto absorpční koëfficient udává, kolikátá čásť atmosférou byla pohlcena. Dříve se tento určoval na 20%; Violle ze svých pozorování na Montblanku odvodil 25 – 30 %, kdežto nejnověji Langley z bolometrických prací na úpatí a na vrcholu Mount-Whitneye, i z theoretického vyšetřování vypočetl nejméně 40%. Určení této veličiny jest důležito jak z příčin astronomických (pro poznání fysiky slunce), tak i z příčin meteorologických. Učiníme-li tloušťku atmosféry při kolmém dopadu paprsků slunečních rovnu 1 a absorpční koëfficient 28% (jako průměr z Violleových výzkumů), projde původního záření slunečního při výšce slunce. Veškerá absorpce v osvětlené polovici činí asi 2/3. Velký vliv na absorpci paprsků připisuje se parám vodním. Tak soudí Violle, že vodními parami, ač jich jest poměrně málo, pohltí se pětkrát tolik paprsků jako suchým vzduchem, a absorpční koëfficient jejich jest dle něho 1900kráte větší než suchého vzduchu; Tyndall tvrdil, že hlavně ultračervené paprsky vodními parami se pohlcují, kdežto Magnus, Horweg, Lecher, Pernter upírají absorbující jejich činnost. Vojejkov má za to, že nikoli plynné páry, nýbrž kondensované způsobují absorpci. Lecher ukázal, že kysličník uhličitý silně pohlcuje paprsky. Grimaldi v Genevě shledal, když absorpce suchého vzduchu se rovná 1, že u kysličníku uhličitého obnáší 92, u ammoniaku 546, u vodních par 7937. – Co se týče jednotlivých paprsků, mělo se za to, že atmosféra více propouští svítící, kdežto oba konce spektra silněji pohlcuje. Langley naopak shledal, že červené a před červené podléhají nejmenší absorpci v atmosféře, za to tím více se pohlcují paprsky vyšší lomivosti, což poznal z toho, že s výškou přibývá těchto paprsků rychle a že tedy dolní vrstvy vzduchu propouštějí méně paprsky krátkých vln, z čehož soudí, že nad atmosférou jest slunce modřejší. Vybíravá absorpce záření atmosférou jeví se i ve spektru slunečním, jež obsahuje čáry Frauenhoferovy, řečené tellurické, které nepocházejí z absorpce v atmosféře sluneční. Cornu dal návod, jak lze je rozeznati od čar slunečních na základě principu Dopplerova. Janssen dovozoval, že jsou způsobeny pohlcením vodními parami atmosferickými, poněvadž jsou silnější, je-li ve vzduchu více par; na vysokých horách jsou méně význačné. Piazzi Smyth chtěl z těchto proužků, jež nazval dešťovými, činiti prognosi na příští povětrnost. Langley však shledal četné tyto čáry tellurické i na Etně i na Mount Whitneyi. Irradiací zdají se býti užšími a slabšími, než skutečně jsou. Na fotografii spektra jsou lépe vyznačeny. I v předčervené části spektra je nalezl jak v nížině, tak ve výši. Z toho dovozuje, že absorpce připadající na čáry tellurické jest větší než se obyčejně za to má. Abney má však za to, že pocházejí od uhlovodíků mezi sluncem a zemí. Jestliže atmosféra brání části sluneční energie, aby nedošla až na zemi, zamezuje též, aby neodcházelo teplo ze země vyzařované do světového prostoru, čímž se způsobuje v dolních vrstvách nahromadění tepla (asi jako ve skleníku). Kdyby jí nebylo, nebyla by dle Langleye teplota země vyšší než – 45° C., předpokládá-li se, že teplota světového prostoru jest – 140° C. dle Pouilleta. I kdyby atmosféra všecky paprsky propouštěla stejnou měrou, nebyly by tepelné poměry země lepší. Avšak vzduch jest prostupnější pro paprsky sluneční než pro ty, které země vyzařuje. Dříve se za to mělo, že atmosféra snáze propouští paprsky větší lomivosti, pohlcujíc paprsky méně lomivé, temné (předčervené). Langley však ukázal, že právě pro červené a předčervené jest atmosféra nejprostupnější, ale soudí, že země vyzařuje paprsky vln mnohem delších (20krát), než jsou nejdelší paprsky od slunce k zemi přicházející (0.05 mm), a že vzduch těchto tak snadno nepropouští. Řídký a suchý vzduch snáze propouští vyzařování země, vlhký, hustý je zadržuje; oblakový povlak oblohy je skoro úplně zadržuje, a zase k zemi odráží. Teplota atmosféry. Ač vzduch značnou čásť paprsků slunečních pohlcuje, přece nejvíce tepla přijímá od půdy zemské, na které spočívá. Proto jinak se ohřívá nad souší, jinak nad mořem, jinak nad písčitou pouští, jinak nad krajem porostlým. Teplota vzduchu jest z nejdůležitějších vlastností jeho: jednak má přímý vliv na život rostlinstva a živočišstva a jednak jest různá teplota vrstev vzduchu první příčinou veškerého proudění v atmosféře. Teplota podrobena na témž místě prodlením roku periodickým změnám, závisejícím na pohybu země kolem osy její a kolem slunce. Mimo to střední roční teplota každého místa závisí na zeměpisné šířce ubývajíc pravidelně od rovníku k točnám, na vertikální výši, na tom, má-li polohu přímořskou nebo vnitrozemskou, a na různých jiných činitelích. – S výškou teploty vzduchu ubývá, ačkoli s výškou, jak přirozeno, intensita záření roste, což také dokazují pozorování na vysokých horách i v balonech. Přímo to poprvé měřil Saussure, pak Bravais, Martins, Forbes, Soret. Nejnověji shledal Violle na Montblanku ve výši 4810 m intensitu záření slunečního 2.39 kalorií (malých) na 1 cm2, ve výši 3050 m jen 2.26 kalorií, ve výši 1200 m jen 2.02 kalorie. Podobně Langley na Mount-Whitneyi shledal ve výši 4000 – 4500 m tak intensivní záření, že v nádobě měděné, uzavřené dvěma skleněnými deskami, vystoupila teplota daleko nad bod varu. Flammarion v balonu shledal ve výši 3300 m rozdíl mezi teplotou v loďce (ve stínu) a mimo loďku (na slunci) 15° C., jindy ve výši 4150 m 20° C. Že přes to vše teplota s výškou klesá, má ty příčiny: Řidší, suchý vzduch ve výšce snáze propouští teplo zpět do světového prostoru než hustý a parami obtěžkaný vzduch v nížinách. – Dále ohřátý od povrchu zemského vzduch jsa řidší vystupuje vzhůru, při tom překonává tíži a koná práci na ujmu tepla; mechanická theorie tepla učí, že suchý vzduch by následkem toho ochladil se o 1° C. vystoupiv o 100 m výše. Měla by dle toho pro každých 100 m výšky klesnouti teplota vzduchu o 1° C. Poněvadž však vzduch obsahuje páry, které při klesnutí teploty pod rosný bod se kondensují, čímž teplo se vyvíjí, ubývá teploty mnohem zvolněji; v nasyceném vzduchu při 15° C. měla by pro 100 m výše klesnouti jen o 0.49° C. Ve skutečnosti ubývá jí o něco více, protože vzduch není parami nasycen. Na horách ubývá jí pomaleji než ve volném vzduchu. V tropech průměrně ubývá pro 100 m výšky dle Humboldtových pozorování v Andech o 0.53° C., dle Boussingaultových o 0.57° C.; Hann a Hirsch v Alpách nalezli průměrně též 0.58° C. pro 100 m, ale v různých dobách ročních mění se ubývání teploty s výškou; v zimě jí ubývá s výškou zvolněji než v létě, ano nezřídka v zimě nastává inverse, t. j. na horách jest vyšší teplota než v dolinách. Z výstupů v balonech, zejména z Gay-Lussacových, pak Glaisherových, vysvítá, že ve volném prostoru v nižších vrstvách teploty rychleji ubývá než v horních. O jiných světelných a tepelných výjevech, jakož i o elektrických úkazech v atmosféře (bouři, polární záři a j.) pojednáno pod příslušnými hesly. O atmosféře viz díla meteorologická, jež sepsali: Kämtz, E. Schmidt (1860), Cornelius (1862), Mohn (1883), Sprung (1885), S. Günther (1888), dále: Flammarion, L'athmosphère (1886); Guillemin, Le monde physique, V. svaz. (1885); Moitessier, L'air (1880); Angus Smith, Air and Rain; Renk, Die Luft (1886) se stanoviska zdravotního. Z českých spisův o atmosféře pojednávajících uvésti sluší: Hrys, O některých výjevech v ovzduší; Fr. Studnička, O povětrnosti (Matice lidu) a Všeobecný zeměpis (Praha, 1881); Vojtěch Šafařík, Rukověť chemie (t., 1881). Pka.

Atmosféra je též techn. označení jednotky intensity tlaku, sloužící k měření napětí plynův a par. Dříve definována jednotka ta jako tlak, který jest v rovnováze s tlakem rtuťového sloupce 760 mm vysokého při teplotě 0° C. Tlak ten obnáší 1.0336 kg na 1 cm2. Tato »stará atmosféra« nahrazena nyní obecně »atmosférou novoų, totiž tlakem 1 kg na 1 cm2, kterýž tlak je v rovnováze se sloupcem rtuti 735.2 mm vysokým při 0°. V Rakousku bývala druhdy v užívání atmosféra působící tlakem 123/4 víd. libry na 1" víd. (1.029 kg na 1 cm2), v Anglii a Americe pak nazývá se »atmosféroų tlak 15 angl. liber na čtverečný palec angl. (1.055 kg na 1 cm2). S konvencionální jednotkou »atmosféra« nesmí se másti tlak vzduchu, který jest arci proměnný. Hjš.

Související hesla