Attis

, Atys, řecká mytologie pastýř z Frýgie, vegetativní božstvo, syn nymfy Nany, která ho porodila po snědení plodů mandlovníku. Proslul svou krásou. Zamilovala se do něj Kybelé, která svým žárlivým příchodem na jeho svatební hostinu s dcerou fryžského krále v Pessinúntu způsobila takovou hrůzu, že hosté se v hrůze rozprchli nebo zešíleli. Attis se v zoufalství zbavil svého mužství; z jeho krve vyrostly fialky. Svátky (mystéria) na počest Kybelé a Attise probíhaly na jaře; jejich součástí byla symbolická smrt a zmrtvýchvstání. Kult má některé shody s křesťanskými velikonočními obřady.

Ottův slovník naučný: Attis

Attis, Atys, Attés, Attin, božstvo frygické, spojené s kultem Rheie-Kybely, matky bohů. Základní bájí všech ostatních jest ta, která pochází z města Pessinunta ve Frygii, již zachoval Pausanias (7. 17. 5.) a obšírněji rozvedl Arnobios. Zeus spojí se s bohyní země, odpočívající na posvátném vrcholu Agdu, a z ní narodí se pak bytost dvojpohlavá Agdistis (= Kybelé), kterou bohové zmrzačí, aby nestala se příliš mocnou. Z krve její povstane strom mandlový, jehož ovocem oplozena byvši dcera řeky Sangaria, Nana, porodí hocha (Attia), jenž v lesích mezi pastýři žije. Ke krásnému jinochu tomu zaplane pak láskou Agdistis, ale i královská dcera pessinuntská, Ia, miluje jej a když již má býti slavena svatba mezi Attiem a Iou, Agdistis vstoupí mezi hosti, způsobí panický strach mezi nimi. Attis, sešílí a pobíhaje po horách zohaví se pod sosnou, v niž duše jeho přejde, a kolem sosny z krve jeho povstanou fialky. Na prosby Agdistiny, aby Zeus jí vrátil miláčka, přivolí bůh toliko, aby tělo jeho nespráchnivělo, vlasy stále rostly a malíček se hýbal. Agdistis odnese sosnu do své jeskyně a tam miláčka oplakává, tělo jeho pak v Pessinuntu dá pochovati a ustanoví mu kněžský řád. Od této základní báje odchylují se mnohé jiné, zachované u Ovidia, filosofa Sallustia, císaře Juliána, Firmika, Materna, Diodóra atd. (v. Roscher: Auführl. Lex. d. griech. u. röm. Myth.5 716 – 718). – Význam. Attis, jest, jak již staří, zejména filosofové novoplatónští, poznali, personifikací života přírodního, jenž na jaře v plné kráse se skvěje a v zimě odumírá, což nejvíce se jeví na bylinstvu. – Kult. Každoročně slavena v Pessinuntě slavnost smrti a vzkříšení Attiova a to zároveň, tak že po smuteční slavnosti počaly hned radovánky, 25. března, kdy dne přibývá. Attis, představován loutkou nebo častěji sosnou ověnčenou fialkami, stužkami, cymbály, s ptáky na větvích a s obrazem Attiovým na kmeni. I pojímá proto ne neprávem Mannhardt kult Attiův do podobných jarních slavností národů německých a slovanských, kde májový strom byl znamením probouzejícího se života přírodního. Když přinesena sosna do svatyně Kybeliny, t. j. do nějaké skalní jeskyně, počal nářek kněží Attiových, t. zv. gallů, jenž stupňoval se stále, až ve chvíli největší vášně velekněz, archigallus čili Atys ramena si jal do krve rozbodávati, kterýmžto obřadem mělo býti naznačeno zohavení Attiovo. Pak následovala slavnost radostná. – V Řecku byl kult Attiův velmi řídký; v Římě sice zavedena úcta Kybelina již r. 204 př. Kr., ale poctu Attiovu lze dokázati teprve z doby Claudiovy a odtud děje se i v literatuře římské zmínka o něm, a na památkách jmenován jest Attis, vedlé Kybely, a oba nazývají se dii magni, velekněz pak Kybely čili Magnaedeae, zvaný archigallus, mívá jméno Attis, populi Romani a měl mezi svými ozdobami kněžskými na prsou obraz Attiův. Attiovi co do bájí, významu, ba snad i jména značně podobá se, Adónis. Hčk.

Související hesla