Australská literatura

, vyvinula se z písemnictví trestaneckých kolonií v 1. polovině 19. stol.: např. z úředních zpráv, popisů objevitelských cest (též A Journey from Sydney to the Australian Alps – Cesta ze Sydney do Australských Alp českého přírodovědce Johna Lhotského, 1800 – 1865), pamětí vězňů, básní a románů o osudech deportovaných. Od 50. let 19. stol. se objevovala umělecká próza (C. H. Spenceová, 1825 – 1910; H. Kingsley, 1830 – 1876) ovliněná anglickou literaturou. Při osídlování vnitrozemí však vznikaly lidové balady z buše, inspirující nejprve poezii A. L. Gordona a H. Kendalla, později tvůrce australské národní literatury 19. stol. A. B. Patersona a H. Lawsona. Příběhy prvních farmářů (squatterů) ovlivnily povídky H. Lawsona a dobrodružné romány R. Boldrewooda, inspirované též životem zlatokopů. K osudům trestanců se vrátil román M. Clarka. V téže době se rozvíjela také literární kritika, usilující o svébytnost australské literatury i o větší kontakt se světovou literaturou (časopis Bulletin). Venkovský život líčila bez idealizace v humorných i tragických polohách próza J. Furphyho. Psychologii postav a postupy románové kroniky rozvíjela v 1. polovině 20. stol. zvláště H. H. Richardsonová, poezii reprezentovala tvorba Ch. J. Brennana, ovlivněná evropskou literaturou, hlavně francouzským symbolismem. Po 2. světové válce se v poezii objevila nová vlna nacionalismu – hnutí Jindyworobak, zatímco většina básníků (Kenneth Slessor, 1901 – 1971; Robert David Fitzgerald, 1902 –1987; Alec Derwent Hope, * 1907; J. McAuley, J. Wrightová) čerpala z evropské tradice a hledala místo australské kultury v moderním světě. Světového úspěchu se však dočkala próza: romány P. Whitea, spojující cit pro australskou krajinu a obyvatele s mytologickou symbolikou cesty ke kořenům lidství, a později básnické prózy D. Maloufa. Psychologickou analýzou vynikaly romány Ch. Steadové, satirický obraz odcizené společnosti podávají romány Shirley Hazzardové (* 1931). Drama se rozvíjelo v díle J. Hibberda, ovlivněném B. Brechtem a absurdním divadlem; centrem zájmu však byl běžný život Australanů, jeho poezie, krutost i prázdnota (R. Lawler, D. Williamson). Od 60. let vychází autobiografická a společenskokritická próza a poezie domorodců, tzv. australských Křováků (C. Johnson, * 1939; N. Mudrooroo), Papuánců (Vincent Eri, * 1936) i těch, kteří hledají své zapomenuté domorodé kořeny (S. Morganová).