Autonomie

, relativní samostatnost vzhledem k okolí, možnost sám sobě ustanovovat zákony, právo na svobodnou správu. Z řeckého autonomia (autos sám a nomos zákon); 1. filozofie mravní autonomie; přesvědčení o oprávněnosti člověka stanovovat si sám mravní zákony nezávisle na společnosti, schopnost nezávisle rozpoznat, co je mravně závazné. Otázka, zda a do jaké míry je autonomie možná, souvisí s filozofickým problémem svobody. Původně politický termín získal filozofický rozměr v novověku (R. Descartes, I. Kant, jenž považoval autonomii za základní princip mravnosti), zatímco v antice a ve středověku byl kladen důraz na sounáležitost a svázanost člověka s obecným řádem bytí. V současné, zejména postmoderní filozofii se možnost mravní autonomie podrobuje revizi, zpochybňována je představa o mravní „dospělosti“ a nezávislosti člověka. Opak heteronomie;
2. politologie a) ve smyslu autonomie státu (viz též svrchovanost) nebo regionu (oblasti) oprávnění k samostatné legislativní, exekutivní (správní) nebo soudní činnosti. V případě satelitního státu nebo protektorátu je stupeň faktické či mezinárodním právem garantované autonomie vyjádřen v míře dozoru, který nad ní vykonává mocnější vnější autorita. Autonomie etnických, národnostních nebo náboženských menšin má obvykle podobu regionální samosprávy v rámci určitého státu; b) ve smyslu autonomie institucí znamená autonomie oprávnění instituce vytvářet svůj vlastní statut (stanovy a interní směrnice) nebo rozhodovat nezávisle na hierarchicky nadřízených nebo jiných vlivných institucích (např. autonomie České národní banky nebo autonomie univerzit).

Ottův slovník naučný: Autonomie

Autonomie (řec.), svézákonnost, stav, v němž kdo se spravuje zákony vlastními. Ve smysle filosof. autonomie (též autologie) v tom záleží, že člověk ve všem počínání má se říditi jen svým rozumem a svědomím, má tedy býti svým vlastním zákonodárcem. Autonomie v právu státním. Ačkoliv kmen slova nám označuje jakousi samostatnost příslušných útvarů lidstva v ohledu zákonodárství, užívá se přec – a to obyčejně – slova autonomie též k naznačení jakési samostatnosti jejich v oboru správy, a v tomto smysle pak ovšem jest autonomie totožna se samosprávou. Dlužno tedy rozeznávati: 1. Autonomii co do zákonodárství, kteráž záleží v tom, že jisté skupiny společenské uvnitř státu pravidelně territoriálně omezené (na př. provincie nebo státy dílčí ve státu složeném) požívají práva, že zákony buď všechny nebo zákony jistého druhu, pokud mají míti platnost pro obor neb obvod skupiny, nemohou přijíti k místu, leč za šetření zvláštních náležitostí, k tomu konci předepsaných. Tyto náležitosti pozůstávají obyčejně v přivolení sboru složeného ze zástupců skupiny, o niž jde při skupinách territoriálních tedy v přivolení sněmu provincie, neboli zastupitelstva státu dílčího. Z toho zároveň patrno, že, je-li forma státu přesně absolutistickou, nemůže býti řeči o pravé autonomii v zákonodárství, poněvadž zde stačí projevení vůle vladařovy, by k místu přišly zákony vůbec, tudíž i zákony pro jednotlivé části státu; vytčení zvláštních náležitostí druhu naznačeného může pak záležeti nanejvýše ve zvláštním upravení vyhlášky vydaných zákonů. 2. Autonomii co do správy, která záleží v tom, že stát dopřává útvarům společenským, s dostatek osvědčeným, vyřizovati záležitosti správní, v jejich obor spadající. Autonomie v tomto smysle značí nám tudíž důležité obmezení výkonné moci vladařovy, kterýž pak nemůže sám nebo svými orgány předsebráti úkony správní, vyhrazené dotčeným orgánům společenským. Mohouť pak pomocí této samosprávy zájmy občanstva i v oboru výkonu býti přiváděny k platnosti, při čemž na povaze věci ničehož se nemění tím, jsou-li orgány společenské, jimž autonomie jest svěřena, k úřadu svému povolány volbou súčastněných skupin lidu nebo jmenováním se strany vladařovy. Kdežto posléze dotčený způsob došel platnosti ve správě anglické, srovnává se s názory na kontinentě evropském obvyklými spíše volba orgánů samosprávných občanstvem samým; někdy se setkáváme i se soustavou smíšenou, kteráž záleží v tom, že jisté úřady správní jsou složeny z části z orgánů správy zeměpanské neb aspoň z členů zeměpánem povolaných, z části pak ze zástupců volených. Autonomie v oboru správy jest ovšem možnou i v státě absolutistickém; jest však na bíledni, že nemá pak oné důležité garancie, kterou poskytuje nutnost svolení zastupitelstva lidu k jejímu zrušení neb obmezení, jež vždy státi se může toliko na základě zákona. Za všech okolností ovšem vyhrazuje sobě stát rozsáhlý dohled k činnosti útvarů samosprávných, nechť střediskem zájmů těmito útvary zastoupených jest moment místní (obce, okresy, země), anebo jinaké styky věcné (na př. povolání, přesvědčení náboženské a p.). Tento dohled jeví se zejména v tom, že stát si vyhrazuje oproti usnesením a úkonům samosprávných korporací kontrolu právní, t. j. možnost brániti tomu, by tyto korporace nevybočily nikdy z mezí příslušnosti své a nepodnikaly ničeho proti zákonu, jakož i právo sesaditi funkcionáře samosprávné, zeměpánem jmenované, a pokud se týče, rozpustiti sbory, volbou občanstva zřízené. Ano, stát vyhrazuje sobě někdy i positivní vliv na činnost orgánů samosprávných; tento vliv ovšem nemůže, nemá-li býti porušen princip autonomie, nikdy v tom záležeti, aby stát usnesení sboru samosprávného, jemuž nechce přisvědčiti, sám vlastním usnesením nahradil, avšak není závady, aby stát neužil své moci k donucení sborů samosprávných, aby skutečně konaly úkoly jim přikázané, jakož i zachovaly pokolením budoucím prostředky hmotné, jimiž vládnou a kterých třeba k náležitému vykonávání jejich úkolů. – Co pak se týče vzájemného poměru autonomie v oboru zákonodárství a autonomie v oboru správy, jest ovšem přirozeno, když všechny záležitosti, v nichž některý útvar společenský má právo vlastní legislace, i co do správy jemu jsou svěřeny, čímž není vyloučeno, aby pak i některé takové záležitosti, ve kterých útvar nemá vlastní legislace, jemu aspoň co do správy byly svěřeny. Bývá tudíž samospráva širší než autonomie v oboru zákonodárství. Tak jest tomu zejména také dle vyrovnání uherskochorvatského, na jehož základě Chorvatsko-Slavonsko v některých záležitostech má výhradné právo spolupůsobiti svým sněmem při vykonávání moci zákonodárné, požívajíc v těchto věcech též úplné autonomie co do výkonu, kdežto jiné věci sice co do zákonodárství jsou vyhrazeny celé říši Sv.-Štěpánské, co do výkonu však přikázány jsou orgánům autonomní správy chorvatské; zbývající pak záležitosti jsou v obojím směru dotčeném vyhrazeny moci státu Uherského. V zemích předlitavských naproti tomu, pokud jde o poměr jednotlivých zemí k moci říšské, má se věc právě naopak. Zde máme dosti rozsáhlou autonomii jednotlivých zemí v oboru zákonodárství, neboť přísluší sněmům zemským přivoliti ke všem zákonům, které nejsou co do předmětu svého výslovně vyhrazeny zákonodárství říšskému v §. 11. základního zákona státního o zastupitelstvu říše ze dne 21. prosince 1867; autonomie v oboru správy však obmezuje se na správu fondův a ústavů zemských, jakož i na záležitosti, které jsou upraveny zřízeními obecními jednotlivých zemí, a ve kterých rozhodují jakožto nejvyšší instance správní výborové zemští, ovšem s výhradou státní kontroly právní, kterou vykonávají oproti nižším instancím zeměpanští úřadové správní a oproti zemským výborům správní dvůr soudní. Zde setkáváme se tudíž s anomalií, že mnohé záležitosti, které, jako na př. zemědělské, bez odporu vyhrazeny jsou zákonodárství zemskému, přece co do výkonu sluší před orgány moci centrální, tedy autonomie jednotlivých zemí v oboru správy zde jest mnohem obmezenější nežli autonomie v oboru legislace. Nižší útvary místní samosprávy (obce, okresy), jakož i skupiny společenské, na základě věcných zájmů zřízené (na př. komory obchodní a živnostenské, společnosti náboženské, společenstva živnostenská a pod.) nemají v Rakousku vůbec autonomie co do zákonodárství, jsouce obmezeny toliko na obstarávání funkcí správních, přikázaných jim zákony říšskými a zemskými. Orgány skládající se z části ze živlů samosprávných, z části ze zřízenců správy zeměpanské, máme v Předlitavsku pro dohled na školy národní, měšťanské a střední; ovšem jsou tyto orgány (místní, okresní, zemské školní rady) podřízeny centrálnímu ministerstvu vyučování, ve kterém živel samosprávný nijak není zastoupen. – Autonomie v právu církevním přisouzena jest všem korporacím církevním, totiž kapitolám, pak klášterům a bratrstvům v ten smysl, že mohou jednak vnitřní poměry své upravovati vlastními předpisy (statuty), jednak že mohou i záležitosti své správy samy obstarávati, sejíti se k poradám, učiniti usnesení, zříditi úředníky a služebníky, užívati vlastní pečeti atd. K platnosti statutu vyhledává se jednak šetření formy zákonem ustanovené, jednak šetření hmotných mezí zákona. V posléze dotčeném směru zejména jest předepsáno, že statut nesmí odporovati ani právu obecnému (ius commune), ani oprávněním církevní vrchnosti (ius superiorum), aniž právům, kterých ti kteří jednotlivci již dříve nabyli (ius quaesitum). Pžk. Autonomie v územích práva německého nabyla záhy již ve středověku značné důležitosti. V nedokonalém ústrojí státním nabyli totiž pánové jednotlivých území se svými stavy, pánové měst, jakož i města sama svými magistráty nebo za spolupůsobení celé obce, dále pánové lén, cechy, církevní korporace, náčelníci vysokých rodin šlechtických a jiní oprávnění, stanoviti sobě pravidla (stanovy) pro vnitřní své poměry právní, v přední řadě tedy pro vzájemné právní poměry členů svých. Oprávnění to šířilo se při neustálém seslabování ústřední moci panovničí zejména tím způsobem, že takové stanovy musili uznávati ne pouze členové autonomních korporací, nýbrž i osoby mimo ně stojící, kdykoliv šlo o poměr jejich ke členům těchto korporací. Vývojem moderním moci státní autonomie ovšem obmezena; nejdříve učiněna platnost autonomních stanov závislou na potvrzení státní moci, dále tím, že některým kruhům právo autonomie vůbec jest odňato. Příslušíť nyní v obvodu platnosti práva německého právo to pouze některým korporacím, zejména obcím, které jsou tudíž oprávněny stanoviti normy, na jejichž zachování závisí soukromoprávní nároky naproti nim. Vysoké šlechtě, jakož i rodinám, jež náležely k říšskému rytířstvu, přiznána ještě čl. 14. akty spolku německého ze dne 8. června 1815 autonomie, pokud se týče jejich statkův i poměrů rodinných, kteréž ustanovení není zrušeno ani mírem pražským (1866), kterým spolek německý zrušen. Srov. Hermann, De autonomia iuris germanici fontes (Jena, 1859); Stobbe, Deutsches Privatrecht I. §. 19. a n. – l.

Související hesla