Autorita

, všeobecně a přirozeně respektovaná vážnost, vlivnost a význam jedince, instituce, vynikajícího odborníka. Ve sféře moci a rozhodování je autorita spojována s mírou a rozsahem vlivu a práv na rozhodování. Může být založena na věku, na vzdělání, na formální pozici. Německá filozofka H. Arendtová považuje autoritu za právo rozhodovat, nikoliv moc rozhodovat; podle německého sociologa M. Webera existují tři v historii se postupně proměňující typy autority: a) charismatická (autorita vůdce); b) tradiční (autorita tradic a zvyků); c) legální (autorita racionálních normativních pravidel).

Ottův slovník naučný: Autorita

Autorita (lat. auctoritas, původnost, vážnost, moc) jest mocnost, v přeneseném smysle osoba, ke které nejvyšší vážnost chováme a jí se tedy bezděky podvolujeme. Vážnost, ano úcta jest právě charakteristickou známkou naší představy o autoritě. Tak jsou autoritami otec, učitel, kněz, odborník ve svém odboru, spisovatel, učenec, vůdce, vladař, Bůh; ale i osoby hromadné: spolek jakožto celek, »stranæ, zastupitelstvo politické (sněm), národ, církev, společnost lidská, – i mocnosti a idee, jimž právě z této vážnosti prýští se veliká moc, na příklad idea státu, úřadové, zákon světský i mravní, čest stavu, veřejné mínění, právo, řád světový, jejž předpokládáme a pod. Obyčejně se míní, že mezi autoritou a osobní samostatností stává nutně spor, což jest omyl. Samostatná mysl, rozum zralý a osvícený pochopuje autoritu, její nezbytnost ve společnosti i psychologický podklad její v člověku, a že jednotlivý věhlas neobejde se bez autority na žádném poli, ani na vědeckém. Jako úcta z prsou lidských tak i autorita se světa jest nevyhladitelna; bez ní by nebylo možným ani vychování, ani vedení plemene, aniž rodina a státní život. Autorita a samostatnost nejsou pojmy sporné, které se na vzájem uničují, nýbrž pojmy různé, na něčem třetím sjednatelné. Poměr mezi nimi jest asi takový jako mezi citem a rozumem. Mezi těmi sice též může vzniknouti rozpor, ale známo, jak se ten odklizuje, a že netřeba k tomu konci jednu nebo druhou stranu annullovati. Jako člověk dovede vyrovnati v sobě konflikty mezi citem a rozumem, tak zejména i učenec mezi autoritou a samostatným badáním. Rozřešení každého sporu podobného předpokládá však zevrubnou znalost skutečného případu (species facti) a nemůže býti odbyto všeobecným vzorcem. Jakousi střední cestu podlé starého předpisu Aristotelova považují i zde mnozí za dostatečné vodítko životosprávy: ne výlučně jedno nebo druhé (aut-aut), nýbrž souborně jedno i druhé (et-et) a vždy dle pravé míry; člověk obojího jest potřeben.

Související hesla