Babylón

, Bábel – centrum starověké Babylónie, 90 km na jih od dnešního Bagdádu. Jako malá lokalita založen ve 2. pol. 3. tis. př. n. l., hlavní město říše za Chammurapiho v 18. stol. př. n. l. a za panovníků tzv. chaldejské dynastie v novobabylónském období (626 – 538 př. n. l.); tehdy dosáhl Babylón největšího rozsahu (10 km2) a největší výstavnosti. Panovník Nabukadnesar II. nechal vybudovat mnohé chrámy a paláce, renovoval městské (trojité) hradby a Cestu procesí, vedoucí od hlavního chrámu boha Marduka – se stupňovitou 90 m vysokou věží (zikkuratem) – k 12 m vysoké Ištařině bráně se čtyřmi věžemi. Jako kultovní centrum boha Marduka měl Babylón výsadní postavení i v dobách, kdy nebyl sídelním městem dynastie, nebo i po ovládnutí Asyřany, Peršany (538 př. n. l.) a Řeky (331 př. n. l.). Odkryt v roce 1899 – 1917 R. Koldeweyem.

Ottův slovník naučný: Babylón

Babylón, hlavní město starověké Babylónie, rozIožené v naprosté poříčné nížině, na obou březích řeky Eufrátu, kde počínala stoka Arachtu, přímo k Perskému zálivu spějící, znejstarších a největších měst na světě, jehož existence prokázána jest v dobách do let 5000 až 4000 př. Kr. spadajících. V nápisech klínových obsahu profánního sluje Babylón. vždy Kadingirra (brána boží), v semit. znění Bab-íli, z čehož vyvozeno řecké Babulw n (Schrader, KAT2, 127. – 128.). Z původní babylónské výslovnosti vzniklo hebr. Babel, jež dalo podnět k lichému výkladu Gen. 11., 9 (»že tam zmaten jest jazyk vší země«). Již z prvých zpráv o Babylóně zachovaných prosvitá neobyčejný význam náboženský. Babylón byl pokládán za město bohu Marduku posvátné, později i za stálé sídlo jeho, pročež požíval i názvu a významu města posvátného. Královským sídlem původně nebyl, alespoň doposud neobjevilo se jméno krále babylónského, staršího vpádu elamského; avšak náboženská sláva a poloha na místě, kde největší splavná řeka předoasijská křižuje se s pradávnou obchodní cestou od Perského zálivu k ústí Oronta do moře Středozemního vedoucí, dodávaly již za nejstarších dob Babylónu přednosti před jinými městy mesopotamskými. Dle nejstarší, posud neuveřejněné zprávy (dotčené Oppertem v Acad. des inscr. 1884, 29. ún.) byl Babylón před r. 4000 př. Kr. částí říše Sirgullské, božství jeho však již tehdy uctíváno bylo i mimo město, ježto i v Sirgulle péčí králů byl mu zbudován »dům«. Za vpádův elamských kol r. 2300 již jmenuje se v Babylóně vedlé chrámů jiných i slavný chrám I-Sagilla, jemuž mnoho rolníkův úroky bylo povinno. Dle toho jest pravděpodobno, že I-Sagilla byl nejstarším chrámem babylónským, a že tudíž v okolí jeho hledati jest i nejstarší části městské. Za našich dnův identifikuje se I-Sagilla s pahorkem, který podnes Babil sluje. Jako jiné chrámy v Babylónii byla též I-Sagilla budovou několikapatrovou o značné výši, stavěnou do podoby »zigguratů«, v nížině babylónské snadno k účelům obranným i náboženským (Boscawen, Tr. S. Bibl. Arch. V., 303.) vysvětlitelných, což spolu s lichou etymologií slova Babel podalo Židům podnět ke známé pověsti o stavbě babylónské věže. Za elamského panství vzmohla se v Babylóně samostatná dynastie, s jejímž počátkem (kol r. 2220 př. Kr.) nepochybně souvisí epocha zvláštní aery, Pliniem a Simpliciem připomínané (Hommel, Semiten I., 342.). Z této dynastie vzešel mocný král Chammurabi, jenž učinil Babylón hlavním městem vší země. Odtud byl Babylón náboženským, politickým i osvětným středem země až do konečného svého úpadku. Přes to dovídáme se o osudech města samého velmi málo. Assyrský král Tuklátí-Nindar I. (c. 1310 př. Kr.) dobyl Babylóna, což jest prvým známým případem, kde cizinci města dobyli; avšak výboj jeho neměl následků trvalých. Za výbojných dob assyrských toužili sice všichni velicí králové po panství nad Babylónem, avšak veliký náboženský význam města zdržoval činy jejich, tak že neodvažovali se násilností proti posvátnému městu; i velicí výbojci, jako Salmanassar II. a Šamší-Rammán IV., spokojili se úmluvou, dle kteréž obětovali bohu Mardukovi ve hlavním chrámě jeho. Ještě Sargon bohatě dařil chrámy babylónské. Když však vzpoury obyvatelstva proti assyrskému panství se opakovaly, dobyl Sanherib r. 689 Babylóna, povraždil obyvatelstvo, zneuctil chrámy a poklady jejich dal vojínům svým v plen, pobořil hradby i chrámy, jejichž věže do stoky Arachtu byly svrženy, tak že městiště babylónské v močál bylo proměněno. Po jedenácte let byl Babylón pust, až Assarhaddon přikročil k jeho obnově. Babylón nabyl teď tvářnosti zcela jiné. Na místě bývalých hradeb, které dosti těsně město svíraly, založeny dvojí nové hradby, rozsáhlejší i vyšší, zvané Imgur-Bel a Nimit-Bel, chrám I-Sagilla, dle slov Assarhaddonových na světě nejpřednější, znova postaven a obrazy bohů do něho přeneseny, obyvatelstvo znova do města převedeno a majetek jemu navrácen. Obnova tato má v dějinách města význam největší. Bylť především Babylón neobyčejně rozšířen, tak že vyrovnával se již obrovským metropolím assyrským, nad to pak hradby založeny v rozměrech takových, že tehdejšímu válečnictví byly nezdolny. Když pak po r. 626 Babylón učiněn sídlem nové chaldejské dynastie, která uvrhla zkázu na assyrská hlavní města, stal se Babylón i velikostí i mocí i leskem prvým městem v Asii, a sláva jeho pronikla za nedlouho i do evropské Hellady. Doba dynastie Nabopolassarovy jest dobou největší slávy babylónské. Nabopolassar jal se znova stavěti – obě hradby kolem města, ovšem jich nedokončil; ale veliký příkop, město celé vně hradeb obepínající a na obou stranách důkladně vyzděný, pak obezdění obou břehův eufrátských nábřežími a úprava stoky Arachtu jsou dílem jeho. Obnovil i palác královský. V rozměrech mnohem větších podjal se zvelebení města syn jeho Nebukadnezar, jenž chtěl učiniti Babylón městem na světě nejskvělejším. Především opravena a vyzdobena I-Sagilla s nádherou neslýchanou a ziggurat její obnoven. Celá řada chrámů jiných, v nichž uctívána byla božstva Rammán, Nábu, Gula atd., zbudována v městě. Vedlé dosavadních hradeb založena na východní straně nová hradba, neobyčejně vysoká, s četnými branami a s hlubokým příkopem, pro jehož snadné naplňování zařízen obrovský vodojem sipparský. Starý královský palác zbourán, městiště jeho navezeno a na místě takto zvýšeném zbudován nový, nádherný a spolu i daleko viditelný palác. Jiný palác, mnohem větší, zbudován nepochybně na jižní straně paláce staršího, a sice dle Nebukadnezarova nápisu v báječně krátké době 15 dnů (Flemming, Die grosse Steinplatteninschrift Nebukadnezars, Gotinky, 1883). Dle svědectví Béróssova (frg. 14) zbudoval Nebukadnezar slavné »visuté zahrady« (kremastoi khpoi) k libosti své choti Amytě médské. Babylón takto zvelebený zůstavil Nebukadnezar svým nástupcům, z nichž však jediný Neriglissar pokračoval v duchu jeho. Kýros ujav se města úmluvou choval se šetrně k němu a učinil Babylón jedním z hlavních měst své říše. Také Kambysés, zdá se, častěji v Babylóně přebýval; za to obyvatelstvo přidrželo se jeho a teprve po smrti uznalo uchvatitele Gaumátu. Když však Gaumáta byl zabit, povstali Babylóňané proti Dareiovi I., a jakýsi Nidintubel vydávaje se za syna Nabonnédova prohlásil se za krále a nazval se Nebukadnezarem. Avšak Peršané dvojí bitvou porazili samozvance, načež po krátkém obléhání Babylón se vzdal (r. 521 př. Kr.). Když však Dareios dal říši své nové rozdělení v satrapie, povstal opět Babylón maje vůdcem Armena Arachu, který s názvem královským přijal opět jméno Nebukadnezar. Tehdy prodlilo se obležení za dlouhé měsíce (Hdt. III., 152. – 153., kdež toliko místo Zópyra a vybajené zásluhy jeho klásti dlužno s nápisem behistunským perského knížete Intaferna), až konečně město vzato a přísně ztrestáno; zejména slavné hradby na hojných místech strženy (514). Odtud počíná nenáhlý úpadek města. O Dareiovi praví se, že oloupil chrámy o poklady jejich, Xerxés vzal zlatou sochu boha Marduka-Bela z I-Sagilly a chrám zpustošil, jenž odtud zvolna měnil se v ssutiny. Na krátko zastavena byla zkáza Babylóna Alexandrem Vel., jenž z Indie se navrátiv učinil Babylón hlavním městem obrovské své říše i sídlem královským. Již r. 330 rozkázal Alexander, aby ssutiny I-Sagilly byly odstraněny a nová nádherná stavba ze základů zbudována. Avšak za pobytu jeho v Indii práce vedena liknavě, načež náhlá smrť králova zmařila podnik veškeren. Ve starém paláci královském (v paláci Semiramidině dle Arrhiána) onemocněl Alexander, v paláci Nebukadnezarově zemřel. Seleukos Nikátor založiv nad Tigridem nové velkoměsto Seleukeii převedl do něho čásť obyvatelstva babylónského, hradeb však a I-Sagilly se nedotekl (Paus. I., 16., 3.). Antiochos I. Sótér dle nápisu nedávno objeveného (Oppert v Rev. d'Assyr. I., 102.), r. 266 podnikl opravu I-Sagilly, odtud však úpadek města i památek jeho pokračoval rychle a neodvratně. Poslední ránu zasadil Babylónu náměstek parthského krále Fraata II., jménem Euhémeros (kol r. 130 před Kr.), který z nepřízně jakési čásť obyvatelstva do Médie odvlekl a jádro města s četnými chrámy spálil (Diod. XXXIV., 21.). S počátku II. stol. po Kr. bylo již město celé v ssutinách, načež při stavbě Kufy a později Bagdadu i největší díl zbývajících potud trosek byl odstraněn. Za našich dob prvý Rich (1818) probadal zbytky babylónské, načež následovali Layard, Rawlinson, Oppert a nejnověji Rassam. Výzkumy jejich položen základ k babylónské topografii a shledáno spolu, že popis Hérodotův (I., 178. – 183.) odporuje skutečnosti. Zakládáť se na chybné představě, že Babylón rozkládal se na obou březích řeky, kteráž představa patrna jest i v popisech Diodórově (II., 7. – 10., což místo Niniva k Babylónu sluší odnášeti) a Filostratově (Apoll. Tyan. I., 25.); odtud i nový spor, byl-li Hérodot v Babylóně (proti Sayce, Herodotos. Londýn, 1884, a Tiele, Bab. Ass. Gesch.; pro Croiset, Rev. des étud. grecI., 154. – 162. a Delattre, L'exactitude et la critique en histoire. Brussel, 1889). Dnes zachovaly se trosky babylónské ve třech skupinách na levém břehu řeky. Nejsevernější, Babil zvaná, skládá se z beztvárných pahorkův, ukrývajících v sobě zbytky všelikých zdí cihlových, namnoze v pravých úhlech se křižujících. Jižněji zdvihá se pahorek el Chasr a nejjižněji pahorek Amrán, jež oba dotýkají se levého břehu eufrátského. Od nich východněji postupuje řada pahorků souvislých a téměř přímku směrem poledníkovým tvořících, které slují dnes Červené vrchy. Podobou pravého úhlu. vrcholkem k východu obráceného, šíří se nízká, hlinitá hráz, vzniklá větráním zdí z cihel na slunci sušených, která pokládá se za zbytek městské hradby vnitřní. Na pravém břehu lze toliko sledovati násep hlinitý, těsně k řece přiléhající, patrný to zbytek někdejší hradby pobřežní. Jiný násep směru opět pravoúhlého pokládá se za zbytek opevnění západního. Trosky babilské pokládají se téměř obecně za zbytek I-Sagilly, která u spisovatelů řeckých slula chrámem Belovým. Roku 1884 objevil v Babile Rassam zbytky různých chodeb a vodovodu, v nichž spatřují se visuté zahrady Nebukadnezarovy, které tudíž činily jižní čásť starého královského paláce. I-Sagilla (dle shledání Tieleova) skládala se z několika větších i menších budov, obklíčených velikou ohradou. Chrám sám měl podobu paláce a uprostřed něho zdvihal se ziggurat, dle Strabóna (p. 738) 177 m vysoký. Se zigguratem spojena byla hlavní svatyně I-Kua, jejíž stěny vyloženy byly třpytnými drahokamy; zvláštní síň, šubat zvaná, dle domnění kněží obydlí boha samého, ozdobena byla zlatem, křišťálem a alabastrem. Při bráně palácové byla menší svatyně Bab-chilibu, obydlí choti bohovy, a u protější brány svatyně I-zida, kdež uctíván byl syn božských manželů. Nejdůležitější však částí chrámu bylo »nejsvětější« (parakku), kdež o novém roce shromaždovali prý se všichni bohové i bohyně kol otce svého (Tiele, Zeitschrift für Assyriol. II., 179.) V pahorku el Chasru odkopány jsou zbytky obrovské budovy, dotud na některých místech s třemi řadami oken, v níž poznává se nový palác Nebukadnezarův. Pahorek Amrán ukrývá v sobě zbytky jiného slavného chrámu, původem rovněž prastarého a Nebukadnezarem obnoveného, jenž zván byl I-Timianki (Delitzsch, Wo lag das Paradies?, 216.). Jiných zbytků na levém břehu není. Patrně kupily se domy občanské, lehčeji stavěné, kolem okresu palácův a chrámů, stopy jejich však průběhem dob mnohem dříve zanikly. Od dob Nebukadnezarových i pravý břeh do města pojat a spojen kamenným mostem, jehož hořejší, dřevěnou čásť bylo lze rozebrati; zbytků dnes rovněž není. Pahorek Birs-Nimrud a ssutiny jeho, které Oppert pokládal za »babylónskou věž«, nenáležel nikdy k Babylónu, nýbrž k Borsippě. Hradby stály ještě za dob Pausaniových (VIII., 33., 3.). Dle Strabóna měly délky 365 stadií (64,4 km), zabíralo tudíž město 256 km2 plochy, v čemž ovšem byla veliká čásť půdy nezastavěné, osévané nebo k pastvě dobytka za obležení určené. Obrovská výše věží i zdí (dle Strabóna 70 a 50 loket) zjednala hradbám babylónským místo mezi sedmi divy světa. Srovn. Rich, Narrative of a journey to the site of Babylon; Layard, Niniveh and Babylon; Oppert, Expédition en Mesopotamie; týž, Babylone et les Babyloniens; Brüll, Die Topographie vonBabylon, Cášský progr. 1878; Tiele, Bab. Ass. Geschichte. O nejnovějších výkopech Rassamových pojednává Osvěta, 1888, 726 – 729. Pšk.

Související hesla