Bakterie

, pojem dříve užívaný pro všechny prokaryontní mikroorganismy (viz též buňka prokaryontní). V současnosti se doporučuje používat název bakterie pouze pro zástupce nadříše Eubacteria. Bakterie jsou jednobuněčné, všudypřítomné prokaryontické mikroorganismy, velké několik µm (od 0,6 µm u chlamydie do 5 000 µm u spirálně zakřivených bakterií). Tvoří asi polovinu veškeré živé hmoty na Zemi. Mají nejrůznější tvar (nejčastější jsou tyčinky, zakřivené nebo spirálně zakřivené tyčinky či kulovité koky). Jejich dekompoziční úloha ve všech ekosystémech je nezastupitelná; odbourávají odpadní produkty a mrtvá těla a vracejí živiny zpět do koloběhu (např. ročně vrátí asi 50 mld. tun uhlíku). Bez jejich činnosti by na Zemi neexistoval život. Některé druhy jsou patogenní (viz též bakterie patogenní), jiné člověk využívá v procesu klasické kvasné výroby (např. při výrobě sýrů, octa, kysaného zelí apod.) a pro průmyslovou výrobu nejrůznějších látek (např. aminokyselin, antibiotik, vitaminů C, enzymů do pracích prostředků, pro čištění odpadních vod). Bakterie představují významné modelové organismy (nejjednodušší živé soustavy) pro vědecký výzkum. Nejprozkoumanějším organismem na světě je bakterie Escherichia coli.

Ottův slovník naučný: Bakterie

Bakterie (poltívky, plíseň dělná), veliká skupina malinkých, jednobuněčných, kulatých nebo nitkových organismů rostlinných, jež se množí dělením a obyčejně nemají chlorofyllu. Již hollandský učenec Leeuwenhoeck (r. 1680) vyšetřuje zvětšovacími skly kapku stojaté vody, obsah střevní a hmoty z vykotlených zubů, bezpochyby první poznal a pečlivě popsal bakterie, ale pak po více než celé století nestal se v oboru tom žádný pokrok. Teprv Ehrenberg r. 1828 pokouší se dáti novému učení solidnější podklad a roztříditi mikroorganismy až do té doby pozorované. O několik let později Cagniard-Latour a Schwann odkryli pravou povahu kvašení ukázavše, že hlav. činitelem při tomto neobyčejně důležitém pochodu je ferment organisovaný, jakýsi rostlinný útvar, čímž vyvraceli náhled dosud běžný, že běží o pochod čistě lučební; avšak teprve přesvědčivé důkazy geniálního Pasteura zjednaly pravdě té platnost ve světě vědeckém. V létech čtyřicátých nynějšího století počíná snaha uvésti bakterie ve příčinný styk s nakažlivými nemocmi lidí a zvířat. Základem tohoto učení jsou práce Pasteurovy o nemocech bourců a kazu vína a piva; Henle pak r. 1845 přímo tvrdí, že příčinou některých nakažlivých nemocí lidských jsou jakési organismy parasitické. Z let padesátých dlužno uvésti práce Davaina, Pollendra o sněti slezinné a objevení bacilla uhlákového v krvi. Kolem r. 1873 Obermayer odkryl při tyfu zvratném spirillu (spirillum Obermeieri) a r. 1874 Billroth coccobacterium septicum. Již v dřívější době působilo v bakteriologii neblaze učení německého botanika Naegeliho, jenž na základě nečistých pokusů soudil, že existuje pouze jediná základní forma bakterií, a že ostatní tvary jsou pouze různá morfologická stadia téhož druhu. Rovněž nesprávné bylo učení Hallierovo, který tvrdil, že mikroorganismy, totiž kokky, bacilly, bakteriei spirilly, jsou pouze zvláštní formou plísní plesnivinných, a že tato je příčinou různých nakažlivých nemocí. Taktéž Klebsovy nálezy mikroorganismů zdánlivě specifických při celé řadě nemocí nemohly nalézti víry, jelikož experimenty nebyly provedeny cistě a přesně. Teprve Koch zavedl lad do prací výzkumných a postavil základní pravidla badání bakteriologického klada velikou váhu na čistotu kultury, na ustálenost forem, na nález téže formy ve veškerých možných fasích nemoci, a hlavně na experiment, jenž dosavade býval opomíjen anebo neúplně prováděn. – Ačkoliv bakterie jsou útvary velmi jednoduché, přece jest mezi nimi několik různých forem, i rozeznáváme následující: I. Mikrokokky (tab. I. A.), bakterie kulovité, sferobakterie (Cohn), monady starých autorů, nejjednodušší forma mezi baktemi, těliska kulatá, lesklá, někdy lehce ellipsoidní nebo kopíčkovitá, buď ojediněle nebo po dvou se vyskytující (diplococcus) nebo v lineární řady řetízkovitě sestavená (streptococcus, torula); po čtyřech sestavena zovou se tetragenes a sarcina, tvoří-li nepravidelné hromádky, slují stafylokokky. Hromádky, v nichž jednotlivá individua spojena jsou hmotou slizovitou, nazval Cohn zooglea. Nejpěkněji vidíme tuto zoogleu při tvaru Leuconostoc mesenteroides. II. Tvary tyčinkovité, když délka více méně převládá nad tloušťkou, zoveme bacilly. Dříve se v této skupině rozlišovaly vlastně dva tvary, a to bakterie, mikrobakterie (Cohn) velmi kratičké, a bacilly, desmobakterie (Cohn), je-li délka dvakrát, třikrát větší šířky. Bacilly mohou býti úplně válcovité, nebo buď jednou buď na obou koncích naduřelé, nebo více tvaru vřetenovitého (clostridium). Často shledáváme je spojeny v delší nitky, a tento stav zove se leptothrix. U některých druhů jsou bacilly a nitky pravidelně vlnovitě zohýbány nebo šroubovitě vinuty, a tento stav zove se spirillum a spirochaete; není-li zakřivení příliš vyznačené, jest to vibrio; vzácnější tvary, jež vrkočovitě kolem sebe se proplétají, slují spirulina. Pak nalézáme ještě skupinu bakterií, kteráž v několika formách se jeví; jsou to pleomorfní bakterie, ku kterýmž patří na př. cladothrix atd. – Rozměry bakterií jsou dosti rozdílné; velká čásť mikrokokků nedosahuje více než 0,5 – 1 μm v průměru, naproti tomu některé spirilly jsou až 0,2 μm dlouhé. Dlouho pokládána nepohyblivost za význačnou vlastnost bakterií, avšak dnes známo nám, že přemnohé z nich jsou nadány dosti čilým pohybem vlastním, což zdá se býti podmíněno zvláštními bičíkovými výběžky (cilie), jež při některých bakterieích postihnouti lze fotografiemi a zvláštním způsobem barvení. Každá bakterie skládá se jako jiné buňky ze blány (membrany) buněčné a z obsahu protoplasmatického. Blána skládá se jednak z cellulosy, jednak z látky albuminoidní, zv. mycoproteinem (Nęcki). Přemnohé bakterie mají zevní obal, jejž používáním různých barviv velmi pěkně objeviti lze. Protoplasma buněčné jest obyčejně úplně průhledno a klade zásadám i kyselinám značný odpor: většinou jest bezbarvé, pouze některé druhy obsahují chlorofyll, a některé hnilobné bakterie t. zv. bakteriopurpurin. Některé bakterie chovají v sobě kapičky tuků, jiné zrníčka síry (Beggiatoa), a ve mnohých jodem lze dokázati škrobovinu. Jader dosud nedokázáno. Při odumírání a zvrhlosti buněk kalí se protoplasma a stává se zrnitým. Jest pochopitelno, že zvláště zajímavá jest otázka o původu bakterií, jež všude se nalézají v obrovském počtu ve vzduchu, ve vodě, na povrchu země, ba i uvnitř organismů živočišných (mimo krev zdravých osob) a rostlinných, kdež rodí a množí se do nekonečna. Dnešním dnem již rozhodnuta definitivně otázka, před léty živě přetřásaná, zda vznikají bakterie z prvků jim úplně podobných jistým způsobem rozmnožování (homogenesis), či zda mohou povstati z látek minerálních neb organických (generatio spontanea, heterogenesis). Všechny bizarrní theorie o vzniku bakterií rozplynuly se v niveč pokusy Pasteurovými, a každá snaha dokazující, že mohou bakterie povstati bez zárodků ve hmotách živočišných anebo rostlinných, ukázala se býti marnou. – Za vhodných podmínek množí se bakterie, jedny zvolna, jiné rychle. Cohn počítá, že, má-li jistý kokkus zapotřebí jedné hodiny, aby se rozdělil ve dva, bylo by jich z tohoto jediného individua za tři dny 47 trillionů. Obyčejný způsob rozmnožování bakterií jest dělení, poltění, odkud též název schizomycety (poltivky). Uprostřed každého individua objeví se jemná, s počátku jen stěží viditelná přepážka. Při tom mohou zůstati nová individua pohromadě, a děje-li se dělení pouze v jednom směru, povstanou takým způsobem u kokků útvary řetízkovité (streptococcus), u bacillů dlouhé nitky. U mikrokokků může se díti dělení taktéž ve dvou až ve třech rovinách na sobě kolmo stojících; poslední děje se u sarciny. Mimo tento způsob rozmnožování, jenž dlouho za jediný byl pokládán, pozorováno u některých bakterií za jistých poměrů – zvláště je-li živná půda již skoro vyčerpána – pravé rozplozování čili fruktifikace, tvoření spor (výtrusů). Tvoření spor čili sporulace děje se buďto vnitř (endospory) neb oddělením článku na periferii (arthrospory). Čilý vzrůst a dělení bakterií za určitých podmínek ustává, a v protoplasmatu objevuje se malinké, lesklé zrnéčko, světlo ostře lámající, jež v několika hodinách vyvine se v tělisko podlouhlé neb úplně kulaté, ostře ohraničené, čili v dospělou sporu (endospora), nebo se při arthrosporech přemění jednotlivec aneb čásť jeho (ať kokkus, ať bacillus) v tuto zvláštní, trvalou formu. Protoplasma buňky mateřské mizí pozvolnu, spotřebuje se asi ke vzrůstu spory, až konečně buňka úplně se rozplyne, a spora jest volna. Celkem jsou spory daleko trvanlivější nežli obyčejné buňky, ba některé z nich snesou i var po několik minut a vzdorují mrazu i různým mocně působícím chemickým sloučeninám. V dobré, výživné půdě, při dostatečném množství vody a patřičných živných látek a za příznivé teploty mohou vyklíčiti a vzrůsti v dokonalou buňku, jež jest způsobilá dále se děliti. Bakterie se mohou tedy vyskytovati ve dvojím tvaru: buď jako spory mikrokokkům dosti podobné, nebo jako tyčinky. Při pěstování bakterií na různých živných půdách shledáváme taktéž různosti v zevním tvaru. Forma tedy může se měniti, a do jisté míry jest učení o t. zv. polymorfismu oprávněno, nikoli však ve smysle Naegeliho, dle něhož jediná species v různých generacích tvarem i účinkem rozdílně se chová, průběhem let podmiňujíc buď kysání mléka, bud tvoření kyseliny máselné v kyselém zelí, ztuchnutí vína, hnilobu bílkovin, rozklad močoviny, červené zbarvení látek škrobovitých, tyfus, choleru nebo střídavku. – Jako zevním tvarem a vývojem bakterie blíží se nižším organismům, tak i co do životních podmínek jsou podobny zvláště oněm, jež nemají chlorofyllu. Každý životní pochod závisí na temperatuře okolí, pohybuje se mezi dvěma nejzazšími body zimy a tepla a jest nejčilejším při jistém stupni teploty: také při biologických pochodech bakterií rozeznáváme tedy tři hlavní body teploty: minimum, maximum a optimum. Optimum jest teplota, při níž bakteriím nejlépe svědčí, maximum nejvýšší, minimum nejnižší teplota, při níž bakterie ještě se mohou vyvinovati; co nad maximum nebo pod minimum jest, vede k zastavení jejich činnosti, po případě, když nepříznivá teplota déle trvá, i k smrti. Tak na př. má Bacillus subtilis minimum +6°, maximum + 50°, optimum +30°C.; Bacillus anthracis minim. + 15°, maxim. +43°, optimum + 20 – 25° C., Bacillus tuberculosus minimum + 28°, maximum 42°, optimum +37 – 38° C. Temperaturu pod minimum snášejí bakterie dosti dobře a nehynou na př. při nejprudší zimě, jež u nás panuje. nejsou-li jí dlouho vysazeny, ba některé dle Frische snášejí 1 – 100° C. a bujejí dále, když teplota k bodu tání se vrátila. Za to však oproti teplu bakterie daleko citlivější jsou: asi při + 80° C. ustává život vegetujících forem, spory však snášejí dobře 105° až 130° C. Zajímavo jest, že bakterie suchému teplu mnohem déle odolávají než vlhkému, z čehož vysvětluje se prakticky velmi důležitá desinfekční moc vodních par přehřátých. – Vedlé tepla potřebují bakterie jistého množství látek, jež jsou základem všeho života organického, především dostatečného množství vody. Náhlé i pozvolné vyschnutí zastaví veškeré životní pochody bakterií; ovšem i zde pozorujeme u jednotlivých druhů veliké rozdíly. Spory odolávají dlouho vyschnutí a udržují si způsobilost vyklíčiti za příznivých poměrů. Velmi důležité i rozmanité jest chování bakterií proti kyslíku a jest základem Pasteurova rozdělení bakterií na aérobie a anaérobie. Ony potřebují ke vzrůstu a žití při dostatečném množství látek výživných neobmezeného přístupu vzduchu, kdežto anaérobiím daří se při vydatné stravě i bez kyslíku, a volný přístup vzduchu zabraňuje jejich vegetaci nebo ji úplně zamezuje. Jsou ovšem některé tvary, jež jako aérobie i přísné anaérobie žíti mohou, při čemž mnohdy v životních úkonech jeví se jisté rozdíly. Vysoký atmosférický tlak jest bakteriím bez výjimky škodlivý. Z pevných látek, z nichž bakterie berou svou spotřebu dusíku a jež k jejich výživě jsou nevyhnutelně potřebné, náležejí jedny do říše organické, jiné do anorganické. Jest pochopitelno, že valná většina bakterií bez chlorofyllu jest odkázána na hotové sloučeniny dusíkaté, jelikož samy nemohou assimilovati kys. uhličitou. Z říše organické hodí se k výživným látkám nejlépe bílkoviny, cukr hroznový, leucin, vinan ammonatý, jantaran ammonatý, asparagin, octan ammonatý; z anorganické fosforečnan draselnatý, vápenatý a hořečnatý, chlorid vápenatý a j. Mimo tyto látky výživné důležita jest také reakce výživné půdy. Starší zkušenosti učí, že se bakteriím nejlépe daří v ústředí, jež reaguje buď neutrálně nebo slabě alkalicky nebo zcela slaboučce kysele, a že silná kyselá reakce jim škodí; naproti tomu plísně prospívají při reakci kyselé. Světla není bakteriím nezbytně třeba a také o jeho účinku na ty které formy málo jest známo; snad jen na skrovný počet bakterií chlorofyll obsahujících může světlo jeviti jakýsi vliv. Také účinek proudu elektrického na bakterie byl zkoumán, a shledány zajímavé odchylky ve vzrůstu. – Uvážíme-li, že bakterie následkem svého neobyčejně čilého rozmnožování spotřebují dosti značné množství organických sloučenin, poznáváme, že jsou s to, aby způsobily důležité změny na substrátu, z něhož berou svou potravu. Bakterie dělíme dle toho, žijí-li na živých nebo mrtvých předmětech, ve dvě veliké skupiny: parasity zoveme bakterie, jež na živých tvorech se usidlují a z nich přijímají svou potravu, saprofyty pak ony, jež se vyživují na předmětech již odumřelých. Rozdělení to však nelze naskrze provésti, nebo víme, že mnohé parasitické tvary mohou žíti jako saprofyty a naopak. Saprofyty (bakterie fermentativní) liší se od parasitů způsobem života a zvláštním specifickým účinkem na předměty, na nichž žijí. Jejich hlavní účinek spočívá v rozkládání složitých látek chemických v jednodušší. Rozklad tento jest chemicky po většině oxydace buď úplná čili zpráchnivění a vývin konečných produktů, totiž kys. uhličité a vody, nebo neúplná, která sluje též kvašením oxydačním. Jisté formy způsobují kvašení, jiné hnilobu, při čemž konečné produkty jsou hlavně plyny páchnoucí, a konečně některé zavádějí pochody redukční. Vitalistická theorie kvašení náleží k nejdůležitějším vymoženostem bakteriologie. Z uvedených pochodů stůjtež zde některé nejdůležitější příklady. Micrococcus ureae (Pasteurem objevený) zavádí v moči člověka a masožravců déle stojící, rozklad močoviny v uhličitan ammonatý; týž účinek jeví ještě mimo to jiné bakterie Micrococcus nitrificans (nalezený Van Tieghemem) působí nitrifikaci látek, totiž oxydaci sloučenin ammonatých v dusičnany. V roztoku živné půdy, jež obsahuje jisté množství alkoholu a jest kyselá, vyvijí se při teplotě 30 – 40° na vzduchu ocet, totiž alkohol oxyduje na kyselinu octovou. Zároveň se tekutina zkalí a pokryje na povrchu jemným bezbarvým povlakem, jejž tvoří mikroorganismus zvaný dle Pasteura Mycoderma aceti. Kvašení zvané slizové, totiž rozklad látek cukerných ve víně, pivě a zvláště ve šťavách řepy v cukrovarech, při čemž tvoří se kys. uhličitá a jakýsi sliz, jenž na spodině se usazuje, podmíněno jest hlavně mikroorganismem, zv. Leuconostoc mesenterioides, jejž Cienkowski studoval. Týž bývá hostem v cukrovarech velice obávaným, a jest to mikrokokkus v řetízky spojený, obklopený rosolovinou nejasně ohraničenou. Kvašení zv. mléčné jest výsledkem činnosti několika různých bakterií. Horalé na Kavkazu vyrábějí nápoj šumící, příjemně nakyslý, alkohol obsahující, zvaný kefir, v nové době jako lék proslulý, a to zvláštním, umělým způsobem, přidávajíce do čerstvého mléka zrna kefírová, jež skládají se z mikroorganismů Dispora caucasica zvaných, které ve mléce jednak působí kvašení mléčné, jednak alkoholové. Podobá se však, že při tom činny jsou i jiné bakterie Bacillus amylobacter, jenž jest příkladem anaérobia velice rozšířeného, zavádí kvašení máselné. Příkladem redukce jest účinek tvarů Cladothrix dichotoma a Crenothrix Khüniana, jež působí redukci železa a vyskytují se ve vodách ve způsobě hnědých povlaků. Tyto skládají se po většině z kolonií jemných, hnědých nitek, jež ve své protoplasmě obsahují částečky železa. – Hniloba látek bílkovitých a klihovitých jest pochodem velice složitým, při němž účastní se mnoho různých bakterií, avšak dosud neznáme ani všech druhů hnilobu působících, tím méně pak specifické jejich účinky. Se stanoviska lékařského zajímava jest hlavně druhá veliká skupina bakterií, jež v jiných tvorech nebo na nich žijíce a z nich svou výživu berouce slovou parasity. Parasity dělíme 1) na přesně obligátní parasity, již po celou dobu svého života potřebují předmětů živoucích a na látkách neživých vegetovati nemohou, 2) na obligátní parasity, již v některých formách svého vývoje mohou žíti jako saprofyty a proto se též nazývají fakultativními saprofyty a 3) na fakultativní parasity, již ve všech dobách svého trvání vyvinují se na půdách živých i na neživých. – Jakým způsobem vlastně bakterie pathogenní v organimu způsobují nemoc, o tom bylo od objevení prvních mikroorganismů chorobonosných více náhledů. Leží na bíledni, že, když bakterie vniknou do živého těla člověčího nebo zvířecího, účinkují zde předně čistě mechanicky na tkaň po způsobu jiných chemicky indifferentních tělísek, jež nejsou schopna vzrůstu. Ovšem v tom případě mohly by jen tenkráte škoditi organismu, kdyby proudění krve a šťáv jimi značně bylo stíženo nebo úplně zamezeno, jakož se neděje skoro u žádné nemoci baktemi podmíněné. Kdyby bakterie působily pouze jako nerozpustná, neorganisovaná tělíska, nemohli bychom si nikdy vysvětliti horečku, záněty a příznaky otravě svědčící. Bakterie jsou v těle živém ovšem tělesy cizími, avšak, což důležito, živými, jež živí se na úkor krve a tkáně, s níž se stýkají. Mohli bychom si tedy účinek bakterií prostě tím vysvětliti, že krev a tkaň zbavují jistých látek, jež k zachování organismu jsou nezbytně potřebny. Ačkoliv tato domněnka dosti se podobá pravdě, musíme se dovolávati přece ještě jiných okolností, jež by nám vysvětlily podstatu nemoci. Jako účinek fermentativních a hnilobných bakterií se neobmezuje pouze na vyčerpávání půdy výživné, tak na základě novějších výzkumů třeba se domnívati, že i pathogenní bakterie zavádějí rozklad organických látek a že jsou způsobilé vyráběti zvláštní chemické látky pro organismus jedovaté a škodlivé. Mezi produkty pathogenních bakterií prvé místo mají t. zv. ptomainy a toxiny, jedy podobné alkaloidům rostlinným, jejichž chemická skladba a fysiologické účinky ovšem ještě daleko nejsou objasněny. – Již při vypočítávání biologických vlastností poznali jsme různá hlediště, dle nichž badatelé snažili se bakterie rozděliti. Poněvadž dosud naše známosti o životě a vývoji bakterií nejsou dostatečny, a proto nemožno je přirozeně rozděliti, doporoučí se z příčiny praktické míti při rozdělování na mysli známky zevního tvaru. Uvádíme zde rozdělení Baumgartenovo (dle nejnovější jeho knihy »Path. mykologie«): Skupina I. Druhy poměrně jednotvárné (monomorfní). – 1. třída: Kokky, bakterie, jež tvoří kulaté vegetativní formy. Podřadí a): Diplokokky, buňky po dělení zůstávající po 2 pohromadě; podřadí b): Streptokokky, buňky, které zůstávají po 4, 6, 8 i více jednotlivcích pohromadě tvoříce řetízky vinuté; podřadí c) Merismopodia (Zopf), Merista (Hüppe); dělení děje se střídavě ve dvou na sobě kolmých směrech a 4 individua zůstávají v »tetradách« pohromadě; podřadí d) Kokky paketové (sarcina); dělení děje se střídavě ve třech rozměrech prostorových a 8 jednotlivců zůstává pohromadě ve způsobě kostky; podřadí e) Mikrokokky (hromádkové kokky), kokky podvojným dělením povstalé, jež tvoří houfce a hromádky kulaté nebo nepravidelné, někdy hroznovité (stafylokokky). – 2. třída: Bacilly, tyčinkovité formy vegetativní; délka i tloušťka různých druhů je velmi rozmanitá; dělí se vždy jen v jednom směru a tvoří buď nitky nebo vlákna různě zkroucená. U mnohých druhů pozorováno endogenní tvoření spor. 1. Bacillus jest tyčinkovitý tvar bakterií, u nichž délka značně převládá nad šířkou. V době, kdy hlavní důraz byl kladen na zevní tvar při studiu bakterií, činil se rozdíl mezi krátkými tyčinkami – bacterium – a tyčinkami, jejichž podélný průměr dvakrát až třikrát je větší šířky – bacillus. Bacterium termo nazván jest Cohnem tyčinkovitý, velmi čile pohyblivý druh bakterií, jenž považován za příčinu hniloby, avšak novější vyšetření ukázalo, že popis Cohnův, Ewartův a j. hodí se na veliké množství nyní známých bakterií a bacterium termo jest hromadným pojmenováním směsice bakterií, jež nemají dle pokusův Eidamových žádného vztahu ke hnilobě, a proto název »bacterium termœ vymizí z učebnic a prací bakteriologických. – 3. třída: Spirilly jsou vždy šroubových, vegetativních tvarů. Jedno individuum jest pouze krátkým oddílem šroubovitého závitku a má na praeparátu často tvar prosté, zahnuté tyčinky (commabacillus). Jako podřadí uvádějí se vibriony, spirilly a spirochaety. – Skupina lI. Mnohotvárné druhy (pleomorfní). – 1. třída: Spiruliny (Hüppe), Proteus (Hauser). Vegetativní buňky mají tvar buď tyčinek nebo šroubů; na vhodných půdách vyrůstají nedlouhé, přímé nebo vlnitě zprohýbané, částečně i šroubovitě vinuté nitky; tyto tvoří zhusta kličky a bičovité pletence. – 2. třída: Leprotricheae (Zopf); vegetativní buňky tvoří formy tyčinek a šroubů, a spojením jednotlivců vznikají přímé, vlnité, šroubovité nitky, které tím, že jeden konec se upevňuje na jistém místě živné půdy, ukazují rozdíl mezi basí a hrotem. Na volných koncích nitek odlučují se kulovité útvary, jež asi mají význam arthrospor; mohou-li se tyto kuličky děliti nebo chovají-li se jako pravé kokky, jest posud nejisto. U některých druhů této třídy (Crenothrix) tvoří se kolem nitek pouzdra, v nichž se usazovati mohou železité soli. Podřadí: Leptothrix, Beggiatoa, Crenothrix, Phragmidiothrix. – 3. třída: Cladotricheae (Zopf). Vegetativní buňky náležejí taktéž ke tvarům tyčinek a šroubů. Podobají se velmi třídě 2., pouze v tom záleží morfologický rozdíl, že nitky Cladotricheí se rozvětvují. – Buďtež zde ještě uvedeny některé tvary bakterií. Choroboplodné bakterie: Staphylococcus pyogenes aureus, albus a citreus, Micrococcus tenuis a Streptococcus pyogenes způsobují processy hnisavé nebo celkové onemocnění septické; Streptococcus erysipelatis budí růži; Gonococcus Neisseri kapavku; Baccillus anthracis sněť slezinnou; Bac. maligního oedemu progressivní gangraenosní emphysem vaziva podkožního; B. typhi abdominalis tyf. břišní. B. pneumoniae Friedländer a B. pneumoniae Fränkel (Pasteur) zánět plic; B. tubereulosis tuberkulosu plic; B. leprae malomocenství; B. mallei ozhřivku; B. diphtheriae Löffler difterii (záškrt); B. Lustgarten snad příjici; B. Rhinoscleromi rhinosklerom; B. tetani křeče po poranění vzniklé; b. třaskavé sněti sněť třaskavou u bravu (Rauschbrand); B. rouget du porc růži (červenku) prasat; jiné pak hlavně na zvířata pathogenní bakterie jsou: B. murisepticus (Septikaemie) myši; B. cuniculicida (Septikaemie) králíků; B. cholerae gallinarum (Choler des poules, cholera kur); B. septicus agrigenus ze zemč.; B. crassus sputigenus; B. pseudopneumonicus; B. cavicida; B. anytocus perniciosus, B. Neapolitanus Emmerich; B. alvei atd. Ze řady spirill musíme vytknouti předem: Spirillum cholerae asiaticae (Commabacillus, Koch), způsobující choleru asijskou, a Spirillum (Spirochaete) Obermeieri, způsobující tyf zvratný (tyfus recurrens). Spirillum Finkler-Prior (Vibrio) a Spir. tyrogenum (Deneke) nesouvisí se žádným onemocněním. Z neškodných (nepathogenních) uvádíme jen některé. Pěkné barevné pokrývky tvořící jsou: Micrococcus naematodes (červený pot); Micrococcus luteus, aurantiacus, chlorinus, roseus, fulvus. B. prodigiosus tvoří červené skvrny (krvácení hostií); B. pyoeyaneus způsobuje zelený hnis; B. eyaneus zmodrání mléka; ve vodě se nalézají B. violaceus a fuscus; B. indicus ruber tvoří cihlovitě červené povlaky; pak mnohá sarcina tvoří žluté kolonie a konečně Spirillum rubrum červené ssedliny: barevné tyto kolonie vznikají jen většinou, má-li vzduch přístup. K těmto chromogenním řadí se bakterie, které způsobují světélkování masa: Micrococcus Pflügeri a Bac. Fischer, kterýžto poslední způsobuje i světélkování moře. Důležitější jsou bakterie jevící účinky chemické, a to různá kvašení a hniloby; způsobujíť: Bacillus aceticus kvašení octové; Bacillus acidi lactici (několik druhů) kvašení mléčné; Bac. amylobakter (několik druhů) kvašení máselné; Micrococcus viscosus kvašení manitové (slizovatění vína, mléka); Leuconostoc mesenteroides kvašení dextrinové (obávaný host v cukrovarech a lihovarech, jenž v krátké době zničí všecku šťávu cukerní); rozklad močanu způsobují: Micococcus ureae liquefaciens a non liquefaciens i Bacillus ureae (dle Leubeho několik druhů). Konečně příčinou hniloby jest Bacillus putrificus coli, B. saprogenes I., II., III.; B. coprogenes foetidus; Proteus mirabilis, vulgaris, Zenkeri; B. pyogenes foetidus, Micrococcus foetidus, B Milleri, B. fiuorescens liquefaciens; B. fluorescens putridus, B. janthinus a mnohé jiné, kteréž dosud čistě vypěstovány nebyly. Z ostatních, docela neškodných bakterií uvádíme: Bac. subtilis (Heubacillus), tvar snad nejrozšířenější; pak bacilly na bramborech se tvořící Bac. mesentericus vulgatus, liodermos, mesentericus fuscus, bac. megaterium de Bary. Hva.

Související hesla