Balada


1. hudba a) forma středověké francouzské milostné písně (ballade); b) od 16. století v lidové hudbě píseň epického charakteru; c) v období hudebního romantismu umělá písňová kompozice (F. Schubert, K. Loewe);
2. literatura lyrickoepická báseň chmurného obsahu, končící osudovou katastrofou; v raném středověku folklorní píseň s milostným obsahem, později v lidové baladě převážila fatální tragika a nadpřirozené síly. Lidová balada někdy parodována osvícenci (burleskní balada), romantismus v ní naopak nacházel vzor skutečné poezie (J. G. Herder, J. W. Goethe, J. C. F. Schiller, F. L. Čelakovský, K. J. Erben). Svébytnou formou je balada francouzská, lyrická básnická forma s omezeným počtem rýmů, složená ze tří stejně dlouhých slok a závěrečného poslání v rozsahu poloviny sloky. K virtuózní dokonalosti tuto formu propracoval F. Villon v 15. století; z moderních básníků psali francouzskou baladu T. Banville, J. Vrchlický, V. Nezval.

Ottův slovník naučný: Balada

Ballada, název básní lyrických a lyrickoepických, jež v obsahu i formě valně se měnily za různých dob rozmanitých literatur. Poprvé se naskytá jm. ballada v poesii provençalské XII. stol. označujíc písně zpěvné k tanci, odkudž i jméno její (balada od provenç. balar = tančiti). Od Provençalů přijala ballada du Italie již ve XIII. stol.; ital. ballata neb canzona da ballo jest opět zpěvná báseň k tanci, obsahu namnoze milostného, a pěstována se zdarem Dantem, Petrarkou a j. Erótickou byla také příbuzná franc. ballade, kvetší od XIII. až do XVII. stol.; skládá se obyčejně ze tří strof sedmi- až dvanáctiřádkových a z kratšího čtyř- až šestiřádkového envoi, t. j. strofy průvodné, a vyznačuje se společným rýmem ve všech strofách se vracejícím. Ballada této podstaty a formy trvá ve franc. literatuře až do XVII. stol. Odtud ponenáhlu mizí, stává se posměchem literární satiry (na př. u Molièra), a novější franc. Ballady nemají s touto historickou balladou leč jméno společné, jsouce úplně moderními, na př. V. Huga »Odes et ballades«. Zcela rozdílny od zmíněných ballad románských jsou národní ballads anglické a skotské, ač dle nich jsou zvány. Opěvajíce různé příběhy historické a milostné ve formě epické, lyricky dojímající, bujejí v angl. poesii prostonárodní až po dobu Shakespearovu; pak téměř zapomenuty byvše, docházejí slušné pozornosti teprve v XVIII. stol. se vzbuzenou účastí pro básnictví prostonárodní vůbec. Hojné sbírky jich, z nichž vyniká Percyho (»Reliques of ancient English poetry«, Londýn, 1765) a novější i úplnější Hazlittova (»Remains of the early popular poetry of England«, Londýn, 1854 – 1856 ve 4 sv.), docházejí hojné obliby, pilně čteny, studovány a napodobeny téměř ve všech literaturách evropských. Národové ostatní neznali před XVIII. stol. jména ballady; písně však téhož druhu nacházíme všude v poesii prostonárodní i umělé, ovšem dle individuality národní s rozmanitými odstíny; jsoutě v podstatě balladami mnohé písně německé ve XIV. až XVII. stol., anglickoskotským nejblíže stojíce duchem i formou, dále písně švédské národní (v. »Altschwedische Balladen, Märchen etc.« přeložené do něm. Gottliebem Mohnikem roku 1836) i mnohé prostonárodní písně slovanské, vynikající tu větší epičností (u Srbů aj.), tu větší lyričností, na př. u Čechů: »Osiřelo dítě«, »Rubáš«, »Zakletá dceræ, »Sestra travičkæ, »Heřman a Dorničkæ, »Žárlivec«, »Tři dcery«, »Ďáblova nevěstæ a j. Od této historické, samorostlé, národní ballady třeba lišiti balladu moderní, umělou. Vznik její padá do konce XVIII. stol. a v podstatě jest napodobením ballady skotskoanglické, vzbuzeným hlavně zájmem pro poesii prostonárodní a sbírkou Percyho; vyvolalať tato četné balladisty umělé v Anglii (Scotta, Byrona Coleridge), a v Německu byl to zvláště Herder, jenž theoreticky (v »Deutsch. Museum« 1777: »Von der Ähnlichkeit der mittleren engl. und deutschen Dichtung«) i prakticky (pěknými překlady skotských ballad (v »Stimmen der Völker«) uvedl balladu v nový život. Z jeho následovníků vynikají G. A. Bürger (»Lenore«, »Der wilde Jäger« a j.), Goethe (»Erlkönig« aj.), Schiller, Uhland, Heine, Chamisso, Grün, Geibel, Fontane, Dahn, H. Lange, F. W. Weber a j. (srv. Holzhausen, »Ballade und Romanze von Gleim bis Bürger« v »Zeitschr. f. deutsche Philologie« r. XV., str. 130. a 297.). Vždy hojněji se objevující sbírky národních písní tomuto rozvoji ballady jen napomáhaly. Z literatury angl. a něm. přepěstována umělá ballada k národům ostatním nacházejíc tu v domácích písních prostonárodních hojné látky i nových vzorů. Tak počíná v lit. české, nehledíme-li na příbuzné obsahem písně starší (na př. ballada o »Bočkovi z Kunštátų, popsanou J. Jirečkem v »Sitzungsberichte der k. k. böhm. Gesellschaft der Wissensch.«, 1880, XVII.), umělá ballada napodobením Bürgera a j., u Šeb. Hněvkovského (»Vnislava Bělæ), K. Sud Schneidra (»Jan za chrta dá◁), Jos. Jar. Kaliny (»Kšaft«) a j.; národnějšími balladisty vlivem prostonár. poesie jsou Fr. Lad. Čelakovský (»Toman a lesní pannæ, »Prokop Holý«, »Sňate▽, »Vávræ, Svatební de◁ a j.) a K. J. Erben (»Sirotkovo lůžkœ. »Cizí host«, »Zazděná« aj.). Z ostatních vynikají Samo Chalúpka, J. J. Marek, Fr. Doucha, Vít. Hálek, nejnověji pak J. Neruda, A. Heyduk, Jar. Vrchlický, Mužík, Lad. Quis a j. V poesii polské jsou pěkné ballady od Ad. Mickiewicze (»Alpuharæ, »Šwitež«, »Lilije«, Powrót taty« a j.), Bogd. Zaleského, St. Witwického, Ant. Odyňce a j. U Rusů proslul balladista Vas. Žukovskij jednak zdařilými překlady z Goetha, Schillera, Uhlanda a Southeye, jednak původními básněmi, na př. »Světlanoų. Tato moderní ballada splývajíc ze živlů tak různých a proživši tak pestrou minulost, vymyká se přirozeně z přesné definice vědecké a splývá namnoze se sestrou svojí romancí; i správně tuším charakterisuje Gervinus a Wackernagel rozdíl mezi oběma rázem národní individuality severní-skotské a jižníšpanělské. Historicky pojímány jsou obě básně lyrickoepické, které předvádějíce nám děj z oboru historie, mythu a erótických příběhů v nich samých se vyvíjející, budí v nitru našem jakýs lyrický cit; ballady vynikají po severním původu svém stručnou formou strofickou na způsob písní, rázem pošmurným, často strašidelným, smělým chodem s lyr. skoky, jenž dává více tušiti než popisuje a stupňuje se až ku dramatickému dialogu. Naproti tomu romance, zrodivší se pod jasným nebem jižním, vyznačuje se jasnější náladou, větší plastičností a objektivností, rozvláčnějším a epicky volnějším slohem. Napodobivá poesie umělá jednak přirozeným účinem napodobení, jednak assimilací k poesii prostonárodní a vlastnímu rázu národního ducha stírá namnoze tyto rozdíly. Básníci sami nadpisují balladami básně bližší vlastním romancím a naopak; aesthetika pak kolísajíc buď nerozeznává moderní ballady a romance aneb ustrojuje filosoficky umělé theorie, jsoucí pak v odporu s moderní praxí i historickým vývojem poesie. K. Beneš, O látce národní ballady moravské v Progr. reálky v Prostějově, 1886; Ferdinand Schulz, Česká ballada a romance v »Osvětě«, 1877. Hš.

Související hesla