Balbín Bohuslav

, český historik a básník. V roce 1636 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, 1654 vysvěcen na kněze. Shromáždil rozsáhlý vlastivědný materiál dějepisné, etnografické a zeměpisné povahy, který zpracoval v encyklopedickém díle Miscellania historica regni Bohemiae (Rozmanitosti z historie Království českého), jež ovlivnilo první generaci českých obrozenců; podobný vliv mělo dílo Dissertatio apologetica pro lingua slavonica praepusque bohemica (Obrana jazyka slovanského, zvláště pak českého). Legendistickou tvorbu věnoval kultu Panny Marie, kultu Jana Nepomuckého a Kristiánově legendě.

Ottův slovník naučný: Balbín Bohuslav

Balbín Bohuslav, kněz řádu tov. Jež., velezasloužilý spisovatel a neohrožený obhájce národa českého, nar. v Hradci Králové 3. pros. 1621 (srv. Č. Mus. 1888, str. 468.) a proto někdy ke jménu svému připisoval »Reginohradecensis«. Otec jeho Lukáš, byl král. purkrabím panství pardubského, jehož zámku uhájil proti stavům povstalým; přestěhovav se do Hradce Král. zemřel tam již r. 1622. Matka Balbínova, Zuzanka Vodičková, prodavši dům v Hradci jesuitům na stavbu kolleje (1636) přestěhovala se do Častolovic, kde zemřela r. 1644. Hlavními podporovateli rodiny zchudlé byli pan Mikuláš st. ze Schönfeldtu a pan Ota z Oppersdorfu na Častolovicích. Balbín v dětském věku těžce churavěl, a že z nemoci vyváznuv napotom požíval zdraví pevného, považovalo se za následek, že obětován byl P. Marii nejprve v Krupce a potom v Staré Boleslavi; odtud vysvětluje se též z části horoucí jeho pobožnost k této světici. Záhy jako hoch vychovávaný pod dozorem matky a jiné paní výtečné, báby své, Doroty Vilemovské z Petrovic, znamenité jevil schopnosti a chuť k učení, obzvláštní maje zalíbení v dějinách, jakož kroniku Hájkovu přečetl několikráte, ještě než mu bylo sedm let. Studia započal při gymnasiu v Broumově (1631), v nichž po roce pokračoval v Jičíně v konviktě slavného Valdštejna, jenž jej při křtu na rukou držel; po záhubě Valdštejnově studoval v Praze a konečně v Olomouci v konviktě jesuitském, kdež jej řádu tov. Jež. získal prefekt tamější P. Mikuláš Lancicius čili Lęczycki, k němuž Balbín po všecek život další choval úctu i lásku zbožnou. V čas prázdnin býval nejvíce v Častolovicích, kdež pana Otu z Oppersdorfu, vášnivého lovce i ptáčníka, doprovázeti musil na všech jeho vycházkách, i nočních, což pro chápavého mladíka vedlé utužení zdraví mělo výhodu, že poznal přírodu a s ní spřátelil se důkladně. Odbyv dvouročního noviciátu v Brně, v Kladsku pak roku opakovacího studií human. roku 1639, nastoupil v Praze filosofii, již dokončil v kolleji sv. Klimenta r. 1642. Hned potom, když dozorce studií v Čechách, Španěl P. Rodr. Arriaga, podnikl rozsáhlou cestu po zemi České, Balbín k rozkazu představených doprovázel jej a způsobem tímto poznal značnou čásť vlasti své a všude nasbíral hojnost látky všeliké k budoucím pracím učeným. Vyučovav několik let na školách řádu studoval bohosloví v Praze; tuť pak o korunovaci Ferd. IV. na krále českého (1646) první vydal spis svůj tiskem Legatio Apollinis coelestis ad universitatem Pragensem etc., roku 1648 účastnil se obrany Prahy proti Švédům, r. 1650 vysvěcen byl na kněze a zároveň povýšen byl na mistra svobod. umění čili filosofie. Jak asi hodil by se ke správě duchovní, zvláště pak ke práci missionářské, dva s ním představení učinili pokusy, a sice r. 1650 v Rychnově a r. 1651 v okolí žamberském; ačkoli pak Balbín do 1500 mužův církvi získal, představení neshledávajíce při něm horlivosti jiných missionářův tehdejších vykázali mu obor učitelský, k němuž měl způsobilost vynikající. Vyučoval 13 let (v Kladsku, Praze, Hradci Jindř., Brně, Krumlově a Jičíně) až do r. 1662 a byl učitelem výborným, kterýž netoliko svědomitě k tomu přihlížel, aby žáci v předmětech prospívali jak nejlépe, nýbrž také zvláště při výkladech dějin horlivě se vynasnažoval, aby mládeži vštípil trvalou lásku k vlasti a národu, což v dobách nejtužšího tehdáž útisku národa našeho tím větší bylo zásluhou. Všeho času, jenž mu zbýval po práci učitelské, užil, aby vlasti sloužil také pérem; vedlé povinnosti k Bohu neznal povinnosti světější než sloužiti vlasti a národu, a to tím horlivěji, čím zřejměji k úplnému vyhlazení celého národa českého směřovalo usilování nepřátel jeho i cizích i domácích. Proto všecku píli a všecky schopnosti své vynaložil, aby o národě svém, tak těžce ohroženém, alespoň na písmě zachoval a tak potomstvu odkázal všecky zprávy důležité. Sám ve smyslu tom pracuje až do unavení také ještě jiné vybízel ke práci podobné, i to obzvláště výtečného Tomáše Pešinu, jejž vlasti a národu získal a pohnul, aby Moravu vybral si za předmět prací týchž, jimiž Balbín sám posloužiti chtěl zemi České. Každého pracovníka poctivého na roli národní Balbín vysoce si vážil, zapomínaje v tom i rozdílu náboženského, jenž jinak přetěžce u něho padal na váhu. Pavla Stránského, pro víru z vlasti vystěhovalého, »Respublica Bojemæ byla mu spisem váženým, jehož sám dovolává se často ve spisech svých, se samým jeho spisovatelem navzájem přátelské zasílali si vzkazy, jichž prostředníkem byl slavný lékař Marek Marků (Marcus Marci), k němuž Balbín lnul úctou a vděčností zvláště od té doby, co jej r. 1655 v kolleji Klimentově vyléčil z nebezpečné nemoci. Vřelý cit vlastenecký, s nímž Balbín nikde se neskrýval, způsobil mu nejednu nesnáz a byl snad příčinou. že ani v řádu nebyl vyznamenán hodnostmi vyššími, po nichž ostatně nikdy netoužil; opravdové utrpení, ba mučennictví způsobil mu cit ten při vydávání díla Epitome rerum Bohem. Obšírný a důkladný spis ten schválen byv obojí censurou z části již byl vytištěn, když r. 1670 na Balbína svezla se pravá bouře pronásledování. Nejv. purkrabí pražský, hrabě Bern. Ignác z Martinic, kterýž Balbínovi nebyl nakloněn již z ohledův rodinných i osobních, zastavil vytištění spisu, kterýž, jak udávali donašeči, z ohledův i národních i politických, ano i dynastických, byl prý velice závadný, pročež poslán byl ke prozkoumání až i do Říma samému generálovi řádu, jakož i do Vídně samému císaři Leopoldovi I., kdežto Balbín za trest poslán byl z Prahy na vyhnanství do Klatov. Nabyv takto prázdně bezděčné vyhověl tam (v l. 1672 – 73) často opakovanému přání naléhavému přátel některých, obzvláště Tom. Pešiny, a sepsal důkladnou obranu jazyka českého. Spis tento, vzor horoucnosti vlastenecké i národní, vylíčiv bývalou moc a slávu národa českého směle odkrývá i ostře tepe vlastizrádné snahy nepřátel a odřezancův domácích na úplné vyhubení národa českého a končí vroucí modlitbou, aby »Svatý Vácslav nedal zahynouti nám i budoucím«. Horoucí lásku k vlasti dostatečně objasňuje výrok jeho v obraně té, »že kdo proti vlasti brojí a ji zrazuje, většího dopouští se zločinu, než kdyby zavraždil vlastní svou mateř«. Tiskem vydal jej Fr. Mart. Pelcl r. 1775 pod titulem »Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemicæ (překl. český Em. Tonnera v »Matici Lidų r. 1869). V tísni té Balbína, jenž klidně snášeje osud trpký jen někdy přátelům si postěžoval, že »psáti lže neuvykl a pravdy nesmí«, ujímali se někteří přátelé i bývalí žáci jeho, obzvláště pak Frant. Oldřich hrabě Vchynský, president nad appellacemi, až konečně věc spravedlivá zvítězila; neboť v Římě nic neshledáno závadného ve spise zabaveném, ve Vídni pak sám knihovník císaře Leop. I., učený Petr Lambecius, jemuž císař spis ku prozkoumání svěřil, vydal o něm úsudek nejpochvalnější dokládaje, že zasluhuje, aby s vydáním jeho se neodkládalo. A tak Balbín, jenž mezitím přestěhoval se z Klatov do Opavy, opět směl vrátiti se do Prahy, kdež konečně r. 1677 vyšla jeho Epitome rerum Boh. Odtud stále přebýval v Praze v kolleji klimentské a neunavně pracoval o vydávání spisů svých i tehdáž ještě, když r. 1683 raněn byv mrtvicí a psáti nemoha, musil užívati pomoci písařův, jimž diktoval z hojných zápiskův svých, až konečně dne 28. list. 1688 okolo 8. hod. večerní smrť položila meze činnosti jeho neunavné. Nazejtří mrtvola pochována jest v kryptě kostela sv. Salvatora. V dlouhé nemoci těšil se heslem: »In silentio et spe fortitudo meæ (mlče a doufaje jsem statečný). Balbín bez odporu náleží k nejzdárnějším a nejzasloužilejším synům národa českého a není výrokem přepjatým, že nejvíce k tomu přispěl, že cit národní a vědomí politické v lidu českém nepodlehly úplně dlouhotrvalému útisku po bitvě bělohorské; v tom smysle účinkoval živým slovem jako učitel a pak spisy svými, kteréž vedlé svrchu dotčené »Republiky« Stránského v dobách nejsmutnějších hlavním byly pramenem poznání bývalé slávy a moci české a nejvydatnější posilou uvědomělosti národní a politické. Spisy Balbínovy, v nichž ve všech zračí se důkladná vzdělanost mnohostranná, tvoří skoro malou knihovnu, a ačkoli v mnohém ohledu již dávno nevyhovují požadavkům soudnosti vědecké, přece v největší části nemalou mají cenu i nikdy jí nepozbudou obsahujíce ze všech oborův věcí domácích tolik podrobností a zpráv zajímavých, že stály by za vydání v překladě českém, mimo jediný psány jsouce vesměs latině, což pochopiti se dá uvážením poměrův tehdejších, zvláště při řeholnících. Pro žáky své sepsal a vydal mimo jiné Verisimilia humaniorum disciplinarum (1666), Quaesita oratoria (1677) i Auxilia poëtices, básně své, namnoze velmi zajímavé, vydal r. 1663 pod titulem Examen Melissaeum. Z obzvláštní úcty a vděčnosti k P. Marii vydal popis a dějiny tří předních míst jí zasvěcených v zemích koruny České, a sice ve Vartě (ve Slezsku) Diva Vartensis r. 1655, v Tuřanech na Moravě r. 1658 Diva Turzanensis a na Sv. Hoře u Příbrami Diva S. Montis r. 1665 (vydal také po česku). Vedlé vypsání zázrakův vyskytuje se i v knihách těchto velké množství zpráv důležitých a zajímavých. Ostatní spisy Balbínovy táhnou se nejvíce k dějinám domácím, tak politickým jako i kulturním. Jsou to: Vita venerab. Arnesti (Život arcibisk. Arnošta z Pardubic r. 1664); Origines Comit. de Guttenstein (Původ hrabat z Guttenštejna); Epitome rerum Bohemicarum seu historia Boleslaviensis (Výtah dějin českých čili historie boleslavská, r. 1677). Nejznamenitějším a nejobšírnějším dílem jeho jsou Miscellanea historica regni Bohemiae (Směs rozprav o dějinách českých), jež počala vycházeti r. 1679. Celé dílo rozvrženo bylo na dvě »dekády«, t. j. na dva díly po 10 knihách, zůstalo však nedokončeno, neboť za živobytí jeho vyšlo dekády první knih jen osm, totiž 1. Liber naturalis (o přirozené povaze země České), 2. popularis (o obyvatelích), 3. chorographicus (místopis), 4. hagiographicus čili Bohemia sancta (o svatých), 5. parochialis čili sacerdotalis (o farách a záduší), 6. episcopalis (o arcibisk. pražsk.), 7. regalis (o panovnících českých, vyd. po druhé r. 1735) a 8. epistolaris (sbírka listin státoprávních); dekády druhé vyšly knihy dvě i věnovány jsou rodopisu šlechty české (z větší části po druhé vydal je vlastními přídavky rozhojněné jes. J. Diesbach r. 1770). Dekády první kniha 9. vyšla teprve skoro sto let po Balbínově smrti pod tit. Bohemia docta (Čechy učené), a sice dvakráte; vydaliť ji P. Candidus a S. Theresia r. 1777, mnoho však správněji Raf. Ungar ve třech dílech v l. 1776 – 1780 Taktéž i druhé dekády kniha Liber curialis seu de magistratibus et officiis curialibus regm Bohemiae (Kniha o soudech a úřadech zemských království Českého) vyšla dlouho po smrti spisovatelově; vydalť ji r. 1793 Jos. Ant. Riegger. O znamenitém spise Balbínově, sepsaném k obraně jazyka českého, již svrchu byla řeč, i nadepsán jest De regni Bohemiae felici quondam, nunc calamitoso statu, ac praecipue de Bohemicae seu Slavicae linguae in Bohemia authoritate, deque ejus abolendae noxiis consiliis atiisque rebus huc spectantibus brevis sed accurata tractatio. Ad clariss. virum T. Cz. (t. j. O šťastném kdysi, nyní pak žalostném stavu králov. Českého, obzvláště pak o jazyka českého čili slovanského v Čechách váženosti, jakož i o škodlivých záměrech na jeho vyhubení a jiných věcech k tomu se táhnoucích rozprava krátká, ale přesná. Slovutnému muži Tomáši z Čechorodu). Ze spisu toho také poznává se, jak živé u Balbína bylo vědomí slovanské. Rukopis nachází se v universitní knihovně pražské. Poslední, jak se zdá, prací, kterouž ještě dokončil a do tisku vypravil, byla Vita vener. P. Nicolai Lancicii (Život důst. otce Mik. Łęczyckého), k němuž po všecek čas lnul láskou i úctou nejoddanější. Co do povahy osobní Balbín byl vzor roztomilosti, ke každému skromný, přívětivý, úslužný a dobrotivý, v kruhu přátelském veselý, vtipný a žertovný. Podobizen jeho zachovalo se několik; mimo jiné také museum národní má zdařilý obraz olejový. Také první svazek Ungarovy »Boh. doctæ má podobiznu jeho. Literatura: J. Jireček, Rukověť; Svět. 1888 (od F.Menčíka); Č. Mus. 1887 (od Jos. Šimka). Tr

Související hesla