Balet


1. soubor tanečnic a tanečníků se sólisty a choreografem;
2. syntetické umění, spojující složky hudební, dramatické, výtvarné a taneční. Jako samostatný žánr se začal formovat v renesanci (nejprve jako amatérská dvorská zábava v Itálii a ve Francii), jeho počátky však lze nalézt již v kultických tancích starých Egypťanů a v antickém symbolickém tanci. V renesanční Francii byly zavedeny kompoziční konvence; balet se skládal z pěti aktů a dvou vstupů, kdy se čtverylkou naznačoval děj následujících částí. Většina renesančních baletů byla fantastická a lascívní. Za Ludvíka XIV. se z baletu stalo veřejně provozované divadelní představení, poprvé zde tančily ženy. V 18. stol. balet reformoval J. G. Noverrea, který působil ve Francii, v Německu, Itálii, Rakousku, Portugalsku; zavedl dramatický balet a oddělil balet salónní a divadelní. V 19. stol. se centry baletního umění staly Itálie, Francie a Rusko, nejvýznamnějšími tanečnicemi M. Taglionová, F. Elsserová, F. Cerritová. Koncem 19. stol. úpadek baletu jako dramatického žánru vedl k opozici a reformám (I. Duncanová); prosazován moderní výrazový tanec, kladoucí důraz na přirozený pohyb lidského těla; např. Ruský balet S. Ďagileva (S. Ďagileva , M. M. Fokin, V. F. Nižinskij a T. P. Karsavinová). – V současném baletu lze vysledovat dva proudy: neoklasický, často inscenovaný podle původních choreografií, a syntézu klasického baletu s moderním výrazovým tancem, který zahrnuje více žánrů a uplatňuje se i v muzikálu a ve filmu. Nejvýznamnější baletní soubory jsou dnes v USA, Francii, Nizozemsku, Velké Británii a Rusku. K předním choreografům patří G. Balanchine, J. Robbins, M. Béjart, R. V. Zacharov, J. N. Grigorovič, J. Cranko, A. Howardová, R. Petit, J. Kylián a další.

Ottův slovník naučný: Balet

Ballet jest tanec divadelní, jejž tak zoveme na rozdíl od tanců společenských, jejichž jediným účelem jest zábava tancechtivých. Vzhledem k těmto representuje ballet vyšší umění taneční, jehož účelem jest buditi pocity krásna. V této podobě jest ballet scénickým představením mimických pohybů ve spojení s charakteristickou hudbou. Jdeme-li po stopách formy té až k šedému dávnověku, shledáváme ji před sochami bohů, kdež obětní tance obsahovaly pantomimická představení s průvodem hudebním. Takovéto pantomimy při výkonech bohoslužebných pocházejí z Orientu, vyskytují se u všech národův asijských, velkého pak rozkvětu došly v Egyptě, kdež kněží kolem oltáře bohů prováděli chorovody vážných rhythmů, naznačujíce uměle sestrojenými pohyby běh nebeských těles nebo scény z báje o Isidě a Osiridovi. Po Egypťanech zdědili Řekové mimický, symbolický tanec a povznesli jej na vysoký stupeň dokonalosti. V podobě již silně raffinované zjevují se balletní pantomimy starých Římanů, kteří užívali tance ku představení celých dějů. Zachoval se popis starořímského balletního představení pořádaného na poctu cís. Augusta jakožto vítěze u Actia v nádherném divadle na Martově poli u Říma zvláště zřízeném, a na oči nám staví následující program: »Trachiňanky« dle Sofoklea upravené jako tragický ballet tančený od Pylada, dále »Lédu s labutí« představuje Bathyllus a na závěrek velký válečný tanec s vojenskými evolucemi. Představení samo mělo následující průběh. Na znamení zvonkem klesla opona v podobě vějíře, pištci a cymbalisté na povel svého hégemona (kapelníka) spustili předehru. Po té Pylades vyšel na jeviště, aby tančil Héraklea. Byl to tanečník nad jiné vynikající, jejž tragická Musa posvětila nejvroucnějším polibkem na pravého básníka – jak podotýká Lucian. Déianeira chce si pojistiti věrnost svého manžela a svedena dvojatým výrokem orakula podá svému choti osudný oděv. A to bylo právě nejvděčnější místo pro Pylada. Hrozný účinek palčivého jedu na mohutnou postavu rekovu, jenž mukami sterými zmítán zuřil po jevišti a jedovatý šat se sebe trhal, bol srdce milenou ženou zrazeného – vše to uměl Pylades znamenitě zobraziti. Následovalo intermezzo »Léda s labutí«. Druhý tanečník, Bathyllus, o němž Juvenal praví »tot linguae quot membræ, vynikal tím, že uměl svaly lícní, ruce, nohy až do špiček prstův udržeti ve chvějném pohybu. Sotva že se obecenstvo vzpamatovalo ze sladkého opojení, začalo číslo závěrečné, válečný tanec »Dionysova výprava proti lndům«. Úplně vyzbrojení tanečníci a růžemi ověnčené bakchantky v průhledných oděvech prováděli při ohlušujícím hřmotu hudby zápasy ozdobně upravené. Luxus v dekoracích a kostumech byl prý báječný. Tanec, který v době antické povznesl se na stupeň umění, ve středověku klesl; až počátkem století XVI. v Italii a na to ve Francii znova slavil své vzkříšení. Byl předchůdcem nové formy hudby dramatické: opery. Byl s ní po nějakou dobu v pevném svazku, až koncem XVIII. století postavil se na vlastní nohy. Ženy tu nesměly v ballech spolupůsobiti, teprve Beauchamps, první balletní mistr za Ludvíka XIV., zkusil to s dívkami a zvítězil. Rozeznáváme dle látky ballet historický, mythologický, fantastický, allegorický a komický. Dobrý ballet žádá rovněž jako dobré drama dle promyšleného plánu založenou exposici, zauzlení a rozuzlení. Hudba musí se pojiti k myšlénce základní i k podrobnostem s touže určitostí jako v opeře; s mluvou zvuků má býti mluva posunů v tak dokonalé shodě jako slovo s hudbou v opeře. Největší mistři nepohrdali touto zajímavou formou, jak dosvědčují toho druhu skladby od Glucka, jenž napsal ballet »Don Jua◁, Méhula, Cherubiniho, Aubera; ano i Beethoven komponoval dva ballety. Většinou však byl ponechán ballet obyčejným tanečním komponistům, kteří na místě výrazné, ušlechtilé hudby zavedli v balletu surové zvuky cirkusové. Znamenitou výjimkou jest tu za naší doby vynikající francouzský skladatel Delibes, jehož rozkošné ballety »Sylviæ a »Coppeliæ bleskem se rozšířily po všech velkých jevištích evropských, a zdá se, že výpravný ballet ušlechtilého rázu stane se důstojnějším dědicem vyžilé operetty. U nás ve starších dobách býval ballet oblíbenou zábavou urozených pánů, kteří se neostýchali v něm spolupůsobiti, jak je zjevno ze zápisků Václava Březana, jenž píše o schůzce Viléma z Rosenberka s arcikníž. Ferdinandem v Plzni r. 1555: »V outerý nebyl žádný turnaj. Než hned po večeři byl mumraj, a v tom mumraji bylo osm osob. Jich čtyři byly připraveny co bohyně, majíce na tváři larvy a vlasy dlouhé, žluté, a na hlavě věnce zelené z pušpánu, a sukně tykytové bílé a při nich rukávy z kůže žluté a nohavice též žluté, a měly v pravé ruce střely bílé a v levé okrouhlé terče postříbřené, a druhé čtyři měly na sobě z telecích koží čepice a v larvách též u věncích pušpánových a připraveny byly k vodním mužům nápodobny. Kabáty na sobě měli žluté, tak přistrojeni, co by nazí byłi a pluderhozy z telecích koží chlupaté a na nohách punčochy zelené, a svíce zelené v rukou nesli připravené, co by nochtlicht byl; když ji vystrčil rukou nahoru, vyšel z ní oheň. I šli jsou spolu, bohyně po pravé straně a vodní muži po levé, a tancem vlaským šli; když přišli před fraucimor, poklonili se; potom šly samy čtyři bohyně a přinesly nevěstě munšanc; podruhé šly k panně Lukšánce, také munšanc přinesly; potom odešly k paní z Waldšteina; i potom šli ti čtyři muži vodní, a přinesli panně Filippině munšanc, a ty čtyři bohyně stály; a když po munšanci bylo, šly s pannami k tanci; potom vodní muži i bohyně samé vlaské tance tancovali... a bohyně čtyři byly jsou JMt. arcikníže, pan Jaroslav Smiřický, pan Zajíc, pan Proškovský...« V novější době hlavně působením balletního mistra Národn. divadla, p. Bergra, uvedena byla k nám na jeviště všecka vynikající balletní díla současná. Z našich skladatelů chápou se balletní formy zvláště Kovařovic, Anger a Káan z Albéstu; i možno doufati, že se časem dočkáme vývoje českého balletu rázu samostatného. Může se tak státi pouze na základě národních našich tanců, jichž má zvláště národ český bohatství nevyčerpatelné. Ný.

Související hesla