Balzac Honoré de

, francouzský romanopisec; zakladatel moderního románu. Po úvodních dobrodružných, tzv. černých románech napsal historický román Šuani, který se stal součástí rozsáhlého románového cyklu Lidská komedie, komplexně zobrazujícího mašinérii společnosti, kde o všech mravních hodnotách rozhodují peníze. V předmluvě k Lidské komedii, jež se stala manifestem realismu, se odvolává na nové vědecké objevy, které výrazně ovlivnily tvář světa; lidská společnost je rozdělena podle prostředí, které formuje povahu každého jedince. Základem Lidské komedie, dělené na jednotlivé studie, je trilogie Otec Goriot, Ztracené iluze a Lesk a bída kurtizán. Na její hlavní příběhy volně navazují další romány zaměřené na pozdější životní etapy hlavních hrdinů. Balzakovo dílo výstižně zachycuje společnost v celé její souvislosti a dává nahlédnout do její vnitřní logiky a skrytého smyslu. Další romány: Evženie Grandetová, Šagrénová kůže, Venkované, Venkovský lékař, Hledání absolutna, Lilie v údolí, Stará panna, Temná událost, Historie třinácti, Dívka se zlatýma očima a jiné.

Ottův slovník naučný: Balzac Honoré de

de Balzac Honoré, věhlasný románopisec franc., zakladatel moderní školy realistické v písemnictví franc. a jeden z největších tvůrčích duchů novějších literatur (* 20. kv. 1799 v Toursu – † v Paříži 20. srpna 1850). Nedostatečné vzdělání školní nahrazoval B. pilným studiem privátním. Juž jako pomocník v notářské kanceláři, kde dlouho nevydržel, začal býti literárně činným, – uveřejnilť pod různými pseudonymy řadu románů – avšak úspěchy jeho byly tak nepatrné, že brzy vzdal se sotva nastoupené dráhy literární a založil si knihkupectví. Když však i o toto přišel, začal znovu ucházeti se o přízeň obecenstva řadou románů, z nichž čtyřsvazkový román Le dernier Chouan, ou la Bretagne en 1800 (1829) obrátil k němu všeobecnou pozornost, která od té doby rostla měrou úžasnou. Avšak vyrovnala se jí též neslýchaná pilnost a plodnost spisovatele, který v románech, povídkách, studiích a skizzách jal se portraitovati veškerý život soudobý ve všech jeho vrstvách a vztazích a stavech shledávaje balvan po balvanu k velké cyklické stavbě La Comédie humaine, objímající celou společnost a analysující bezohledně současného člověka. Imposantní tato řada románových skladeb, v nichž se potkává realistická drobnomalba s nejvyšším poetickým vzletem, v nichž přísná, až vědecky suchá analysa lidského srdce a všech jeho hnutí nepřekáží dramaticky silným a úchvatným momentům, byť i nebyla dovedena ke konci, který si vytkl spisovatel, zůstane jedním z největších pomníků lidského ducha, zbudovaných železnou vůlí a neúprosnou energií jednotlivce zmítaného nestejným často vlastní vinou zaviněným osudem. Skoro až do posledních let svého života nedovedl B. udržeti v rovnováze své příjmy a vydání, ačkoliv bral v době, kdy stál na vrcholu své pověsti, velké sumy za díla svá. Privátní život jeho, plný nejbizarrnějších anekdot, je sám hotovým románem, kde přepych a strádání, cesty a hluboké studie, klášternická pilnost a všestranné užívání života ruce si podávají. Ovšem mohla tyto všecky změny osudu i divné střídání způsobu životního s produkcí tak velkolepou podstoupiti a snésti pouze fysická soustava tak athletická, jakou se až do posledního roku žití svého honosil B. Velká jeho sbírka románová rozpadá se přirozeně v pět cyklův povídek a dvě řady studií, v nichž líčí jednotlivé vrstvy společenské své doby, a to v scény ze života soukromého, venkovského, pařížského, politického, vojenského a maloměstského, k nimž druží se studie filosofické i analytické. Z dlouhé řady románů a povídek uznána jsou všestranně za nejlepší tato díla: Madame Firmiani; Le lys dans la valléé; La dernière incarnation de Vautrin; Les Chouans; Le medicin decampagne; La femme de trente ans; La recherchè de l'absolu; Maître Cornelius; Eugenie Grandet; Le père Goriot; Grandeur et décadence de César Birotteau; La peau de chagrin; Louis Lambert a skoro všecky menší studie filosofické, z nichž některé jsou poetická a analytická arcidíla. Vedlé románů pokusil se B. s menším zdarem též v dramatě. Z pokusů jeho měl jediné Mercadet ou le faiseur úspěch seriosnější. Zvłáštností v cyklu jeho děl jsou tak zvané Contes drolatiques, v nichž mistrným napodobením staré frančiny přiblížil se autor a v nejednom předstihl staré mistry francouzské prosy a spolu ukázal, jak hluboce vniknul v díla, řeč a dobu Rabelaisovu. Ovšem nejsou sujety těchto povídek právě mravné, ale jednak stará frančina, které zde s velkou znalostí a finessou užito, a pak božská, pouze velkého umělce hodná naivnost, s jakou B. choulostivé látky projednává, převedou spisovatele i čtenáře přes nejhorší úskalí a povznášejí místy i skabrésní anekdoty v říši čistého umění. Méně to lze tvrditi o jeho pověstném díle Physiologie du mariage, v němž B. ukázal cestu pozdější škole naturalistické a byl při veškerých jejích brutálnostech posud sotva překonán. B. jest asi vedlé Goetha největším znalcem srdce ženského v literaturách moderních. O tom svědčí nejen geniální jeho román La femme de trente ans (vydaný v r. 1831), nýbrž i skoro každá črta z velkého cyklu jeho. Ačkoliv B. znal veškerý současný život do podrobna, přece nejraději a s největším úspěchem se pohyboval v kruzích měšťáckých, kterým dodával na venek rázu aristokratického, v jádru však vystihnul celou jejich omezenost a bezedné, malicherné šosáctví. Líčení jeho poměrů společenských objímá dobu Ludvíka Filipa až k době revoluce únorové. Není pochyby, že by se byl brzy mohutný genius B-ův akkommodoval novým poměrům, avšak ani ne rok po sňatku s polskou kněžnou Evelinou Hanskou, kdy konečně mohl vplouti v přístav blahobytu a neodvislosti, zemřel po šesti měsících skoro náhle vadou srdeční. Jak ohromný byl B-ův vliv na literaturu, ukázalo se o dvacet let později, kdy vzrostla zatím celá nová generace studiem jeho děl odkojená, která prohlásila jej přímo za svého otce a za východiště nového směru literárního, generace, ve které jsou spisovatelé, již se jmenují Daudet, bratří Goncourtové, Zola a Bourget. Ovšem jest duševní příbuznost jmenovaných s B-em celkem různá, a u některých jen zásadní, nicméně to hlavní, co jest příznakem veškerého tvoření B-ova, analysa, stalo se vůdčím heslem všem románopiscům nové doby. Mohlť zajisté pouze způsob pojímání života a charakterův býti u B-a vzorem, nikdy jeho stil, který při veškeré geniálnosti B-ově jest spíše nestejný, pracný, těžkopádný a bizarrní než klassicky průhledný a čistý. V tomto směru napodobují B-a pouze někteří decadenti franc. prosy (Morèas, Poictevin atd.), kdežto většina spisovatelů tíhne spíš k ryzímu a vypracovanému stilu, kterým vyniknul pravý ve všem protinožec B-ův George Sand. I o čistě ethické stránce románů B-ových různí se náhledy velice. Někteří literární historikové nemohou prominouti mu jeho pessimismus, který všecky pohnutky lidského jednání klade v nejnižší sféry egoismu a osobního prospěchu dělaje pouhou nízkou vášeň, ať smyslnost, ať hrabivost nebo ctižádost, jedinými rozhodujícími pružinami skutkův a činů všech hrdinův a hrdinek. O B-ovi bylo velmi mnoho psáno, anekdotickým směrem nesou se některé práce proslulé paní Girardinové, biografickým vydání jeho životopisu a korrespondence, jež obstarala jeho sestra pí. Laura de Surville, historickým Lovenjoul, »Histoire des oeuvres de H. de B.«, literárním Loménie, Sand, Gautier, nejlépe Taine, Sainte-Beuve, pak Brandes, Zola, Bourget, Lemaître a jiní. Kdo by chtěl poznati celou filosofickou a ethickou hloubku B-ovu, aniž se probírati spoustou jeho děl, tomu stačí výtečné klasobraní, které ze všech jeho spisů ve formě aforismů vybral a s názvem » B. Moraliste« vydal Alphonse Pagès. Zhoštěny románové přítěže a konfrontovány s místy analogickými nejčelnějších franc. moralistů starších, jako La Bruyère, La Rochefoucauld, Vauvenargues a Pascal, ukazují tyto myšlénky B-ovy v celé výši a hloubce pozorovatele neúprosného a myslitele geniálního. Sebraná díla B-ova byla různě vydána; v 45 sv. v létech 1856–59, v 25 i s jeho korrespondencí od 1819 do 1850 v létech 1869–1875, mnohá jednotlivě nepočítaje ani brusselské, frankfurtské i americké patisky. Do češtiny přeloženo mnoho, ale celkem nesoustavně; mnoho je rozptýleno v časopisech, mnoho i pod jinými názvy bez udání jména překladatelova. Z větších románů uvádíme jen »Otec Goriot«, jenž vyšel bez udání překladatele jako příloha »Národních listů« r. 1885, a »Třicetiletá« jako příloha »Hlasu národæ z r. 1886 překladem Jar. Vrchlického. »Plavba Berezinská«, povídka (přel. J. J. Řezníček v Praze, 1844); »Plukovník Chabert. Za opatrovanství« (přeložil Pav. Projsa v Čes. bibl. rod., 1888). Menší filosofické povídky některé uveřejnil Sládkův »Lumír« překladem B. Fridy, »Květy« a jiné denní časopisy přinesly překlady Pavla Projsy, Drahoše a jiných. -cký.

Související hesla