Barák Josef

, český novinář a politik. Obohacoval český liberalismus reflexemi dělnické otázky. Působil jako organizátor českého národního života od 60. let 19. stol.; vyvíjel rozsáhlou osvětovou činnost. Podílel se na založení Sokola a Umělecké besedy, 1858 redigoval almanach Máj. Publikoval v Prager Morgenpost, Času, Hlasu, Svobodě, Dělnických listech, byl dlouholetým redaktorem Národních listů (od roku 1874 odpovědný redaktor). Názorově měl nejblíže k J. Nerudovi.

Ottův slovník naučný: Barák Josef

Barák Josef, spisovatel český, narozený 26. ledna 1833 v Praze, vstoupil r. 1845 na gymnasium u Piaristů v Praze. Jarý ruch národní let 1848 a 1849 probudil ovšem i v šestnáctiletém Barákovi horoucnost citu českého. Procestovav po skončených studiích gymnasijních pěšky čásť Bavor a Rakous počal Barák roku 1854 na universitě pražské poslouchati přednášky historické a národohospodářské s tím pevným úmyslem, že po příkladě Karla Havlíčka věnuje se publicistice české. Spřáteliv se na universitě s Hálkem, Nerudou, Heydukem, Rud. Mayerem, Boh. Jandou (Cidlinským), J. V. Fričem, Barák s nimi zakládal novou naši literární školu, tak zv. epigonů, jejímž prvním činem pospolitým bylo psané album básnických prací podané Barákem Václavu Hankovi k oslavě 40leté památky nalezení Rukopisu. Barák pokoušeje se na poli lyriky jako novellistiky, v básnických prvotinách svých (v Mikovcově »Lumírų) zamlouval se lehkostí dikce a hloubkou citovou. Za úplného nedostatku neodvislých českých novin musil Barák k vůli své průpravě žurnalistické r. 1857 uchýliti se k něm. denníku »Prager Morgenpost«, který tehdá za redakce Oheralovy jediný byl poněkud přístupnějším snahám našim; tam psával Barák úvahy o nejnovějších zjevech českého písemnictví a o českých hrách divadelních. Tou dobou zvolen Barák předsedou Akademického čtenářského spolku a tu již objevil se nevšední jeho talent k řízení a zvelebování života spolkového, jenž byl Barákovým pravým živlem. Redakcí Barákovou vydal r. 1858 dotčený kruh »epigonů« první ročník almanachu »Maje« věnovaného památce K H. Máchy a vřele vítaného potěšeným obecenstvem. Rok na to počal Neruda vydávati své »Obrazy životæ, do kterých Barák přispěl celou řadou básní lyrických, z nichž zejména písně »Mrtvé lásce« a »Písně přátelské« budily pozornost. Kromě toho psal (častěji pod pseudonymem Jaroslav Zásmucký) do Zvonařova »Daliboræ, do »Českoslovanské Pokladnice později do »Rodinné kroniky a j. Vedlé této činnosti literární podjal se Barák úlohy za tehdejších poměrů pro národní naši věc rozhodně důležité: pořádání českých besed (v létech 1858 a 1859 v sále Konviktském v Praze), kteréž se staly střediskem uvědomělých národovců českých a Slovanů v Praze meškajících oživujíce pokleslého ducha národního vždy v širších a širších kruzích měšťanstva pražského. Postihla také policie absolutismu důležitost těchto zábav, a ředitel její Paümann obral sobě proto Baráka za terč své zvláštní pozornosti, až Barák večer před sv. Janem, když lid odcházeje s nábřeží od obvyklého ohňostroje zpíval »Kde domov můj« a »Hej Slované« a Paümannovi provolal: pereat ! zatčen a po 8denní vazbě k nařízení místodržitele Mecséryho internován do Kouřimě, kde měl žíti pod přísnou dohlídkou na vlastní útraty. Po některé době internován do Št. Hradce, pak do Ehrenhausen u Mariboru. Chudý Barák byl by musil zahynouti hlady, kdyby mu nebyl šlechetný Jindřich Fügner v čas skytl pomoc; konečně po půlletém vyhnanství dovolen mu návrat do vlasti, ale nikoliv do Prahy, nýbrž do Hradce Král., kdež opět chován pod přísnou policejní dohlídkou až do vánoc r. 1860, kdy nastoupil nový místodržitel hrabě Forgach, u něhož dr. Brauner s prospěchem za Baráka zakročil. Za své internace přeložil Barák Schillerovu veselohru »Der Parasit« a Moliérovu veselohru: »Le cocu imaginaire«. Barák stal se po návratu svém stálým spolupracovníkem »Časų, později »Hlasų a spolu ihned zase bývalým buditelem ruchu národního ve spolecnosti české. Týden co týden pořádal nyní v sále Konviktském roztomilé deklamatorní, pěvecké a hudební zábavy, které měly svůj ryze český ráz, eleganci i srdečnost, které nahrazovaly české divadlo, jehož posud nebylo, a staly se vzorem všech besed, které potom i po celém venkově pořádáním Barákovýn budily uvědomělost a nadšení vlastenecké po celém národě. K tomu konci sestavil též r. 1862 s Přerhofem a Vilímkem pod názvem »Besední▽ výbor vážných i žertovných deklamací a pod názvem »Hlahol« sbírku vlasteneckých písní, i přikročil pak ku pořádání slavností národních na počest Karla Havlíčka (v Borové), Nejedlého (na hradě Točníku), K. H. Máchy (v Litoměřicích), Hanky (v Hořiněvsi), Tyla (v Kutné Hoře), Rubeše (ve Skutči), slavnosti ku poctě Havlíčkově v Praze, při níž byl tah ve prospěch osiřelé Zdeňky Havlíčkovy; taktéž byl platně činným při zakládání »Sokolæ, »Umělecké besedy« a »Hlaholų. Za polského povstání Barák účinně pomáhal věci polské, až chvátaje na bojiště byl 7. května 1863 v Krakově zatčen, šest neděl na Wawelu vězněn a vyšetřován. Ač nebylo lze dokázati mu viny jakés, poslán nicméně s nuceným průvodem zpět do Čech, kdež bylo jej zatím na Mladoboleslavsku více obcí vyznamenalo čestným občanstvím. – Roku 1864 stal se Barák tajemníkem prozatímného král. zemského českého divadla v Praze a roku následujícího tajemníkem městského divadla v Plzni, odkudž zavdal podnět k uspořádáni velkého bazáru ve prospěch zbudování Národního divadla v Praze. V létě r. 1866 navrátil se do Prahy, chtěje si zde založiti list demokratickonárodní; v tom propukla však válka, Prusové obsadili Prahu a zakázali vycházení všech českých novin, leč by se jim jmenoval osobou svou odpovědný tlumočník. Majitelé pražských listů požádali Baráka, který vskutku také obětovně podnikl choulostivou úlohu, odepřev ovšem pruskému veliteli jakoukoliv přísahu. Též divadlo české bývalo by musilo po čas okkupace zůstati zavřeno, kdyby Barák nebyl vůči pruskému velitelství převzal zodpovědnost za provozované hry. Tu pak ihned provozovány vládou rakouskou zapověděné dosud kusy: Tylův »Jan Hus« a »Žižkova smrť.« Od r. 1867 počal Barák vydávati demokr. opposiční týdenník »Svobodæ, v němž co nejostřeji vystupoval proti vládě Beustově a Giskrově bojuje rozhodně za státní právo české. Zejména Barákem samým pořádané »Kukátkœ bylo originálním a poutavým zjevem v publicistice české. Jakkoliv vláda na tři měsíce list mu potlačila, Barák ihned založil nový »Pravdų a pokračoval neohroženě ve svém boji nedbaje množících se processův trestních, které končily vždy odsouzením. Tak odsouzen po jednoroční činnosti Barák na půldruhého roku do těžkého žaláře, do kterého uvržen jest počátkem července r. 1868. Přestál svůj trest pospolitě s řadou jiných českých redaktorů nejprve v novoměstské, pak ve sv.-václavské trestnici s myslí neoblomnou, ač zdraví jeho trpělo. Vyšed 6. ledna 1870 z vězení ujal se znovu redakce »Svobody«, spolu jal se vydávati Ottovu bibliotéku prostonárodních přednášek o názvu »Osvěta lidų. Velikou pozornost vzbudil r. 1870 v srpnu svou řečí slavnostní, proslovenou na táboře lidu na bojišti lipanském k oslavě Prokopa Velikého. Neustávaje obcovati s kruhy studentstva českého, radou i skutkem vždy mu obětavě pomáhal; tak zejména při zakládání knihoven v krajích němectvím ohrožených, při zakládání spolku ku podpoře studujících na školách středních a j. Barák od r. 1871 věnoval činnost svou tolikéž měrou nemalou dělnictvu českému vydávaje mu jeho »Dělnické Listy«, aby je vedl ve směru národním, prostém všeho kosmopolitického socialismu. Koncem roku 1873 bylo se mu rozloučiti se »Svobodoų, již byl ze skrovných svých prostředků držel do posledních sil, i vstoupil do redakce »Národ. Listů«, jejichž redaktorem odpovědným zůstal od r. 1874 až do konce svých dnův. Vedlé toho věnoval se buzení uvědomělosti národní a politické v lidu pražském jako venkovském, jež sobě za cíl životní kladl. Bez počtu jest přednášek, které v těch létech měl ve vlasteneckých spolcích po všech krajích, ba i do ciziny zajížděl povzbuzovati slovem vlasteneckým krajany naše zahraničné. Jeho ochota a obětovnost v ohledu tom stala se příslovnou. V přednáškách svých vždy pečlivě připravovaných slovy nelíčenými předváděl lidu vzorné charaktery buď z heroických dob českých dějin aneb z času našeho probuzení literárního. Výmluvnost jeho, plynoucí ze srdce, šla opět k srdci a dostupovala někdy úchvatných momentův. Doživ se 25letého jubilea své činnosti literární, při čemž přese vše odmítání vší chystané pocty veřejné dostalo se mu se strany vlasteneckých spolků, jakož i studenstva českého přehojných důkazův úcty a lásky, Barák 4. července r. 1883 již churav účastnil se druhé pouti do Kostnice, kdež měl ohnivou řeč, prý jednu z nejvzletnějších, jaké kdy od něho slyšeny. Namáhavou cestou choroba jeho zhoršila se tak vážně, že ulehl, až po čtyřměsíčním utrpení brightickou nemocí zachvácen dne 15. listop. 1883 k večeru v Praze zemřel. Nesmírné účastenství obecenstva o pohřbu jeho vydávalo důkaz o neobyčejné popularitě, jaké Barák pro svou ryzí povahu a účinnou mysl vlasteneckou v lidu požíval. Ze sbírek veřejných pořídila mu beseda »Sladkovský« pěkný náhrobní pomník na hřbitově Olšanském (práce Strachovského). Přednášky Barákovy vyšly po smrti jeho ve zvláštní sbírce. Též životopis Barákův z péra Otakara Jedličky, v Roudnici, 1883. KT.

Související hesla