Barská konfederace

, ozbrojený svaz polské šlechty uzavřený v letech 1768 – 72 v Baru na Ukrajině na obranu šlechtických privilegií, katolictví a polské nezávislosti. Programem byl návrat do poměrů za vlády Augusta III., sesazení krále Stanislava II. Augusta Poniatowského. 1770 se podařilo krále sesadit, ale v roce 1772 byla barská konfederace poražena ruským intervenčním zásahem. Byla předehrou prvního dělení Polska.

Ottův slovník naučný: Barská konfederace

Barská konfederace. Svoboda svědomí stala se zvláště v 2. polovicí minulého století heslem vzdělané Evropy, a utlačená dosud vyznání hlásila se všude k rovnému právu. I v Polsku byli nekatolíci: z 13 mill. obyv. král. Polského hlásilo se pouze 7 mill. Poláků a Litvanů k víře katolické; Rusové přijali z části unii (11/2 mill.), z části zůstali pravoslavnými (2 mill.), Němci téměř všickni hlásili se k vyznání protestantskému (1 mill.); konečně bylo v Polsku mimo některá již jen slabě zastoupená vyznání (zbytky Českých bratří) 11/2 mill. židů. Dle zákonů polských z let 1717, 1733 a 1736 bylo však v Polsku pouze náboženství katolické oprávněným, nekatolíci zůstávali bez práva a při všeobecném hnutí v Evropě hledali zastání u cizích mocností. Když pak zvolen byl Stanislav August Poniatowski za krále, hlásili se nekatolíci na sněmě korunovačním (1764) o rovné právo podporováni jsouce vyslanci ruským, pruským, anglickým a dánským; ale žádost jejich byla zamítnuta. Cizí mocnosti odvolávaly se podporujíce nekatolíky na mír olivský (1660) a mír moskevský (1686), jimiž byla zaručena svoboda víry a tudíž jaksi i postavena pod ochranu práva mezinárodního, i bylo tudíž zřejmo, že Polsko v úplném úpadku se nalézající nesprostí se tak snadno této palčivé otázky. Již r. 1765 dostavili se ku králi polskému zástupcové protestantů i pravoslavných s novou žádostí o práva, a na sněmě r. 1766 podaly zmíněné čtyři mocnosti, k nimž připojilo se i Hollandsko, nové deklarace ve prospěch nekatolíků; než i tentokráte zamítnuta žádost nekatolíků i cizích mocností. Odmítavé toto jednání sněmu mělo však za následek, že právě vlivem cizích mocností, a v přední řadě Ruska, vládnoucí strana Czartoryských padla a protivná strana vedením knížete Karla Radziwiłła dostala se k veslu, za cenu arci svobody vyznání, kteráž po mnohých obtížích prohlášena jest konfederací radomskou i sněmem konfederačním r. 1767. Průběh a výsledek konfederace radomské neuspokojil největší části šlechty polské, a sice nejen ve příčině náboženské, ale i ve příčině garancie ruské; příkré jednání knížete Repnina a důstojníků ruských situaci jen zhoršilo. Obecné téměř rozjitření myslí vypuklo pak v živý plamen, kde protivy nejvíce se stýkaly, totiž na Malé Rusi. Na Podolí hr. Krasiński a Puławski pobouřili šlechtu, zmocnili se pohraničného městečka Baru a zde prohlásili v únoru 1768 konfederaci odtud zvanou barská konfederaceskou karská konfederací na obranu svaté víry římskokatolické a tudíž i zrušení svobody náboženské, a rovněž i na zrušení garancie ruské. Podobné konfederace pak utvořeny ještě během měsíce března v Haliči, v Lublínsku, Krakovsku a Poznaňsku. B. k. slavena bývá od dějepisců polských jakožto hnutí čistě národní, ideální, směřující k obnovení staré slávy Řeči Pospolité polské; jak málo však důvěřovali konfederáti v sílu vlastní, o tom svědčí nejlépe, že prostřednictvím biskupa kameneckého vyjednávali o pomoc ve Vídni, v Berlíně, v Paříži, ano i v Cařihradě. Do Varšavy stihla zvěsť o nové konfederaci dne 8. března, a za obecného zmatku usnesl se senát dne 23. bř. požádati císařovnu ruskou, jako ochranitelku svobody práv a zákonů polských, aby poskytla Polsku vojenské pomoci proti konfederaci, a na základě té žádosti vydal vyslanec ruský ustupujícímu právě vojsku ruskému rozkaz, aby společně s vojskem polským obrátilo se proti konfederaci. Vojenské tažení proti konfederaci zahájeno jest energicky: generál Krečetnikov porazil konfederáty v Podolí, vzal Bar (20. čna) a přinutil konfederáty ustoupiti na půdu tureckou; o něco později dobyt Lublín a rozehnána konfederace haličská; konfederáti poznaňští postoupili pod Rydzińským až k Toruni, hlavnímu sídlu protestantství v Polsku, ale rozehnáni jsou plukovníkem Drevičem, Krakov dobyt jest po šestinedělním obléhání (16. srpna) plukovníkem Bokem, konfederace litevská, jejíž duší byl odvážný Kossakowski a ku kteréž přistoupil i Karel Radziwiłł, rozprchla se, když vojsko ruské obsadilo Radziwiłłovu pevnost Nieświeź. Navzdor tomuto rozhodnému úspěchu vojenskému nebyla však b. k. zničena: rada její zasedala na půdě turecké pod ochranou tureckou a malé houfce konfederátů potloukaly se po zemi hospodaříce nejhůře na Malé Rusi, kdež pravoslavné obyvatelstvo násilím nuceno od nich k unii. Násilí toto pobouřilo však sedláky ruské, kterýmž postavil se v čelo bývalý kozák Maxim Zalizňak, kterýž sedláky roznítil k ukrutnostem v Lisjance a Humani páchaným na šlechtě polské a židech. Bunt tento »Hajdamaků« arci rozehnán jest vojskem ruským, ale nezůstal bez následků dalekosáhlých, když Hajdamáci porušili hranice turecké. Vysoká Porta, podněcována konfederáty a diplomacií francouzskou, prohlásila přehmat Hajdamáků za porušení hranice se strany ruské, i vypověděla Rusku válku (6. řijna 1768). Válku tureckou vedlo Rusko během r. 1768 a 1769 s nevalným štěstím, a to dodalo konfederaci nové mysli: ve Velkopolsku soustředil konfederáty znova maršálek Malczewski, ale konečně poražen jest ve dvou bitkách od Rusů, a nástupce jeho Zaręba nedovedl napraviti štěstí válečného; do Litvy pak pronikli synové Puławského, zatím v Turecku zajatého, František a Kazimír, ale i oni poraženi jsou společně s maršálkem Pacem, tak že Kazimír Puławský s houfcem konfederátů sotva protloukl se do hor Karpatských. Touž dobou podařilo se biskupu Krasińskému pomocí písemných plnomocenství jednotlivých maršálků sestaviti generální konfederaci v Prešově (později v Těšíně) pod ochranou již dvora vídeňského, tak že zvolen býti mohl generálním maršálkem hr. Michal Krasiński. Když pak tento nechtěl opustiti Multany, kde meškal od počátku konfederace, zvolen za náměstka jeho maršálek Pac. Neočekávané pomoci dostalo se tehdy konfederaci také z Francie, odkudž poslán plukovník Dumouriez s důstojníky francouzskými a peněžitými prostředky, aby konfederáty organisoval a přiměl k ráznému vystoupení proti Rusům, tak aby se poněkud ulehčilo i armádě turecké. Přičiněním plukovníka Dumourieza generální konfederace zvolila si šestičlennou radu za příčinou ústředního rychlého vedení záležitostí, a nově vycvičené vojsko konfederátů mělo se všech stran postupovati k Varšavě. U vědomí blízkého vítězství prohlásili nejprve konfederáti v Moldavě (9. května 1770) a pak i generální rada (9. srpna) sesazení Stanislava Augusta s trůnu, ale úspěch válečný konfederace zmařil mladý gen. ruský Suvorov. Ten porazil dvakráte konfederaci velkopolskou pod vedením Savy, porazil Kazimíra Puławského na Dunajci, a uvolniv si cestu do Krakovska porazil u Lanckrona plukovníka Dumourieza (který pak rozmrzen vrátil se do Francie) a rozehnal i konfederaci litevskou vedenou Ogińským. Vítězství ruská nad Turky během roku 1770 ohromila celou Evropu a bylo přirozeno, že rozehnaná b. k. upadla téměř v zapomenutí; když pak na podzim r. 1771 připadla na zoufalou myšlénku zmocniti se osoby královy, a násilný podnik ten se nepovedl, tu konfederace pozbyla i posledních sympathií. Mezi tím časem vyjednáno mezi dvory berlínským, vídeňským a petrohradským, přičiněním hlavně krále prus. Bedřicha II., první rozdělení Polska, a osud konfederace blížil se rychlému konci. Dobyli sice konfederáti ještě v poslední chvíli (23. ún. 1772) Krakova přičiněním franc. plukovníka Viomenila, ale Krakov vzdal se již 20. dubna Rusům, 5. května vypověděna jest rada konfederace z posledního útulku svého, z Bialy v Těšínsku, vojsko císařské obsadilo pevnůstky konfederátů v Krakovsku, Lanckron (6. čna) a Tyniec (20. čna), a klášter Częstochowa vzdal se Suvorovu, když Kazimír Puławský, snad jediná ideální postava konfederace, tajně ušel do Francie a později do Ameriky, kdež padl v boji za svobodu americkou. Před tím již (10. dubna) rozpustil Zaręba konfederaci velkopolskou, Kossakowski zmizel (13. dub.) beze stopy, a podobně ustoupili i ostatní vůdcové houfců konfederatských s dějiště bez hluku a šumu. B. k. která v nesnášelivosti náboženské vzala svůj původ, přispěla zajisté nemálo k smutnému konci Polska. Pič.