Bělehrad

, Beograd – hlavní město Srbska, na soutoku řek Sávy a Dunaje; 1,4 mil. obyvatel (1995). Politické, hospodářské a kulturní středisko. Průmysl strojírenský, chemický, textilní, potravinářský, polygrafický. Dopravní křižovatka; mezinárodní letiště, říční přístav, loděnice. Muzeum, divadlo, galerie. Univerzita (1863, 1975). Archeologické nálezy pozůstatků římských staveb (římský tábor Singidunum), pevnost Kalemegdan (18. stol.). Moderní zástavba.

Ottův slovník naučný: Bělehrad

Bělehrad Srbský leží na stoku Sávy s Dunajem, na posledním výběžku hor srbských naproti rovinám Sremu a Banátu, v malebné poloze s dalekou vyhlídkou. Nad samým stokem leží pevnost; město tvoří pás okolo ní od Sávy k Dunaji. Hlavní život je na straně sávské, kde město nyní obsáhlo i výšiny vrchu Vračaru: tam jest i nádraží nové dráhy. Bělehrad je jako sídlo panovnické střediskem veškerého politického, obchodního i duševního života království Srbského, sídlo krále, metropolity, zástupcův diplomatických i všech centrálních i úřadův. Důležité budovy a ústavy: 6 chrámů pravoslavných, 1 katolický, 1 evangelický, 2 synagogy, 1 džamija, královský palác (konak), od krále Milana znovu zbudovaný, budova »vysoké školy« (s třemi fakultami s nár. knihovnou a museem), škola vojenská, bohoslovecká, gymnasium atd., srbská akademie věd a vedlé ní staré srbské učené družstvo, národní divadlo. Pevnost podnes je vyzbrojena, ale pro moderní válku je zastaralá. Glacis její Kalimejdan je přetvořeno v park s krásnými rozhledy. Obyvatelstva přibývá: r. 1867 25.178, 1884 35.471, 1887 38.313, mezi nimi mnoho cizinců (řemeslníků z Rakouska). V okolí vynikají letohrádek Topčider s parkem a ostrý vrch Avala. – Dějiny. Keltští Skordiskové založili na místě Bělehradu hrad Singidunum, který pod tím jménem trval i jako římské město do VII. století po Kr. Za římské doby hl. městem zdejší provincie (Moesia superior) bylo však Viminacium (u Požarevce); naproti ve Sremu leželo světové město Sirmium (u Mitrovice). V IX. století poprvé se zjevuje nové slov. jméno Bělgrad, srbsky od XV. věku Biograd, a sice jako sídlo velitele bulharského. Po dobytí staré říše Bulharské Bělehrad v XI. a XII. století byl hraniční pevností byzantskou; z těch dob pochází název Alba Graeca, Griechisch Weissenburg. Roku 1124 Uhři pod králem Štěpánem II. zbořili hradby a opevnili kamením jejich protější Zemlin (dnešní Zemun); r. 1154 císař Manuel Komnenos dal opět kamení to nazpět převésti a hradby jím obnoviti. Často se připomíná Bělehrad za doby výprav křížových. Byzantinci válčíce často s Uhry naposledy byli v městě r. 1190. Pak byl Bělehrad za cářův Kalojana a Asěna II. v rukou bulharských, později v XIII., XIV. a XV. stol, nejvíce v uherských (maď. jméno Nándor Fejérvár již 1388). Srbové jej drželi jen časem, hlavně za krále Štěpána Dragutina († 1314), který zde měl údělné panství, za cara Štěpána Dušana a jmenovitě za despoty Štěpána Lazareviće (1389 – 1427), jemuž jej udělil král Sigmund doživotně a jenž zde sám sídlel a mnoho stavěl. V pevnosti zbývá ze středověkých staveb hlavně slavná věž Nebojša. V l. 1427 – 1521 Bělehrad drželi Uhři; roku 1440 a 1456 Turky od něho slavně odrazili. Za tureckého panství byl Bělehrad kupeckým městem se 4 – 5 skvělými karavanseráji a obyvatelstvem srbským i tureckým, s kupci Dubrovčany (bývali tu i za Srbův a Uhrů), Armeny, Židy atd. Po ztrátě Uher stal se Bělehrad důležitou pomezní tvrzí tureckou. Roku 1688 (6. září) dobyla ho vojska rakouská útokem pod velením bavorského kurfiršta Maximiliána Emanuele, ale již 9. řijna 1690 zase ztracen. Princ Eugen Savojský vzal Bělehrad poraziv velikého vezíra v tuhé bitvě před městem dne 16. srpna 1717, načež Rakušané drželi město do míru bělehradského (1. září 1739). Tehdá zbudována pevnost nynější; trosky paláce Eugeniova podnes jsou patrny. Znova dobyli Rakušané Bělehradu pod Laudonem 7. řijna 1789, ale mírem svištovským (1791) zase jej Turkům navrátili. Srbská revoluce (1804) vedla k blokádě města tehdá držaného od t. zv.Dahijův, až je Srbové 30. listop. 1806 nočním přepadením vzali; jen pevnost od Turkův uhájena, ale brzo opuštěna dobrovolně, v březnu 1807. Potom zde bylo sídlo národní vlády srbské, jmenovitě senátu (Karaďordě sám sídlel v Topole) a za další války proti Turkům stála v pevnosti 1811 – 1812 ruská posádka. Když Rusové a Evropa zaměstnáni byli Napoleonem I., Turci Srby přemohli a po útěku vůdcův obsadili prázdný Bělehrad 23. září 1813. Kruté popravy zajatých junáků srbských prováděny před pevností po nepodařeném povstání Hádži-Prodanově r. 1814. Za revoluce Miloše Obrenoviće Bělehrad úmluvou z r. 1815 zůstal Turkům, ale docela v přátelském sousedění se Srby, kteří v podměstích konali i své skupštiny. V pevnosti stála turecká posádka; v městě žili i Srbové i Turci, tito jmenovitě ve čtvrti řečené Dörtjol (znamená 4 cesty = křižovatka). Záhy přeneseny do města i centrální úřady srbské, ale dualismus srbskoturecký nezbytně vedl ke srážkám a třenicím, které za knížete Michaila Obrenoviće dospěly k zjevnému boji. V červnu r. 1862 Turci z děl pevnosti bombardovali město, ale diplomatickým zakročením přinuceni ze svých čtvrtí se vystěhovati a obmeziti se na pevnost samu. Nová napjatá situace vedla roku 1867 k úplnému ústupu Turků ze všech pevností srbských; dne 6. dubna přečten na Kalimejdanu fermán sultánský, poslední velitel Rizá paša odevzdal klíče pevnosti knížeti Michailovi, a ten slavnostně vjel do bran jejích. Odtud nastal rozvoj města, který se urychlil prohlášením Srbska za království a otevřením dráhy bělehradskonišské r. 1884, která od r. 1888 je částí světové dráhy, spojující Cařihrad se Západem. Pro Srbsko má poloha hlavního města na samých hranicích arci jisté politické nevýhody. O Bělehradě viz spisy o Srbsku vůbec, o dějinách jeho Miličeviće, Srbija a články v »Godišnjicį N. Čupića, díl V. KJk.

Související hesla