Belgická revoluce 1830

, povstání v jižních (belgických) provinciích Spojeného království nizozemského proti severní (tj. nizozemské) nadvládě, jímž vyvrcholila nespokojenost se sjednocením země z roku 1814. Autoritativní kroky krále Viléma I., zavádění holandštiny jako jediného státního jazyka, zvýhodňování severních provincií na úkor jihu a náboženské rozpory prohlubovaly vnitropolitické napětí. Pod dojmem červencové revoluce 1830 v Paříži pak propuklo bruselské povstání; 24. 9. byla vytvořena prozatímní belgická vláda a později zvolen Národní kongres, který 18. 11. 1830 slavnostně vyhlásil belgickou státní samostatnost a přijal ústavu. 20. 12. 1830 potvrdili na londýnské konferenci 1827 – 1832 zástupci pěti evropských mocností (Velké Británie, Francie, Ruska, Rakouska a Pruska) nezávislost a věčnou neutralitu Belgie. 17. 7. 1831 se ujal vlády nový belgický král Leopold I. Sasko-koburský. 19. 5. 1839 byla v Londýně podepsána mírová smlouva, která definitivně ukončila válečný stav mezi Nizozemskem a Belgií.