Bělinskij Vissarion Grigorjevič

, ruský literární kritik a publicista. Pod vlivem Hegelových idejí zpočátku prosazoval v literárněkritické tvorbě tzv. smíření se skutečností, vycházející ze závažnosti absolutních a nadčasových estetických principů. Poté propagoval ideu „reálného" umění, opírající se o materiální interpretaci společenského a historického vývoje. Stal se literárním teoretikem tzv. naturální školy a zároveň vystupoval jako politický mluvčí revolučního demokratického hnutí. V polemice s N. V. Gogolem hájil radikální transformaci ruské společnosti (Dopis Gogolovi), zároveň však pokládal Gogolovo dílo za zakladatelské z hlediska dalšího rozvoje ruské prózy. Autor studií o A. S. Puškinovi a M. J. Lermontovovi a populárních kritických přehledů soudobé literární tvorby (česky Spisy 1 – 5, výbory Kritické články, Vybrané stati).

Ottův slovník naučný: Bělinskij Vissarion Grigorjevič

Bělinskij Visarion Grigorjevič (* 1811 – † 1848) byl synem okresního lékaře v Čembaru (gub. Penza), ale dle vlastních slov ze své rodiny nevynesl ani jedné příjemné vzpomínky na své mládí. Odbyv okresní školu v Čembaru přišel r. 1825 na 4třídní gymnasium v Penze, kde sice velmi mnoho četl a věděl, ale školní učení zanedbával, tak že byl v posledním roku vyškrtnut, »protože nechodil do školy«. Prostřednictvím mocných známých vstoupil r. 1829 na universitu moskevskou, ale i tam málo dbal o formálnosti fakulty, tak že r. 1832 vystoupil s vysvědčením »slabých schopností a nedbalostį. Avšak universita měla silný, blahodárný vliv na rozvoj nadaného jinocha, neboť tamější fakulta filosofická byla střediskem propagandy učení Schellingova, a při ní se utvořil zvláštní kroužek studentů, z nichž už tehdy nejvíce vynikali: K. Aksakov, M. Katkov, N. V. Stankevič a V. G. Bělinskij Na večerech u Stankeviče mladí romantikové čítali básnická díla (Puškina, Žukovského, Gogola a Lermontova; Shakespeara, Göthea, Schillera a Hofmanna) a vedli o nich živé rozhovory kritické. Vlivem Hofmannovy povídky »Seltsame Leiden eines Theater-Directors« všichni si náruživě oblíbili divadlo, jež bylo jedinou jejich zábavou v nejlepším smysle. Takovým způsobem Bělinskij, jenž už v gymnasiu začal psáti verše, vzdělal a vytříbil svého ducha kritického, tak že roku 1832 na svém vlastním dramatu se přesvědčil, že není rozeným básníkem. Vystoupiv z university Bělinskij potloukal se v kroužku svých dřívějších soudruhův a trpěl největší bídu, až na podzim r. 1834 svým prvním článkem Literaturnyja mečtanija v »Teleskopě« Naděždina vystoupil na jeviště činnosti literární. Ta se u něho dělí na tři doby: 1834 – 36 účastenství v »Teleskopě« pod vlivem filosofie Schellingovy; 1838 – 1841, kde se stal přívržencem pravého křídla školy Hegelovské a redaktorem »Moskevského Nabljudateljæ; 1841 – 48, kde ponenáhlu přešel do levého tábora Hegelovců jako spolupracovník »Otečestvennych zapise▽ a od r. 1847 »Sovremennikæ. V první době si získal Bělinskij největší zásluhu zvláště svým prvním kritickým oceněním Gogola v »Teleskopě« (1835), kde hájil jeho reálnou poesii života a skutečnosti. Po zaniknutí »Teleskopæ r. 1836 Bělinskij po dvě léta nevystupoval na veřejnost, obíraje se filosofií Hegelovou v kroužku Stankevičově, až r. 1838 od Ševyrjeva převzal redakci »Mosk. Nabljudateijæ. V té době Bělinskij psal nejchatrněji, téměř jen o filosofii Hegelově, tak že i jeho »Nabljudatel« tím zašel r. 1839, načež Bělinskij opět zůstal na holičkách, bez kouska chleba. Proto s radostí přijal pozvání A. A. Krajevského, aby psal kritiky a bibliografii do jeho »Oteč. zapise▽, neboť se tím zbavil bídy a dluhů, a přesídlením do Petrohradu nabyl nového ducha a mravní síly, většího rozhledu a střízlivější kritiky. V té době Bělinskij psal mnoho a důkladně: Menzel, kritik Götheho, Borodinskaja godovščina (výročí), a zvláště výborné charakteristiky Gorja ot uma Gribojedova a »Revizoræ Gogolova, jakož i ocenění spisů Lermontova a básní Kolcova. Od r. 1841 Bělinskij psal nejvíce a nejvyspěleji, nejen jako kritik, ale i co publicista obíraje se vedle literatury i otázkou ženskou a dělnickou, jako: článek Ruská literatur r. 1840 a řada článkův o národní poesii ruské a spisech Puškina 1844, jež obsahují úplné kritické dějiny ruské literatury od Lomonosova do Puškina. V této době Bělinskij pojistil své jméno v literatuře i v obecenstvu. Všecky mladé lepší síly literární skupily se okolo něho, ano všichni spisovatelé následující doby 50 let. Grigorovič, Turgeněv, Gončarov, M. Někrasov, A. Majkov, F. Dostojevskij a j., byli vychováni a povzbuzeni kritikou Bělinského, jež vychovala a vzdělala zároveň celé pokolení a připravila je ke společenským reformám let šedesátých. R. 1846 Bělinskij ochuravěv, strávil léto a podzim na jihu Ruska; navrátiv se do Petrohradu stal se stálým spolupracovníkem nového měsíčníku »Sovremennikæ, jejž založili N. A. Někrasov a J. J. Panajev. Nejlepší jeho článek té doby je Vzgljad na ruskuju literaturu 1847 g.. jenž obsahuje charakteristiku románu, mezi jiným Gončarovy »Obyčejné historie». Vedlé aesthetických theorií a kritických charakteristik důležité místo v celé literární činnosti Bělinského zaujímá jeho polemika, jež se dělí na dvě doby, moskevskou a petrohradskou. Jako spolupracovník časopisů moskevských Bělinskij vedl polemiku nejvíce proti petrohradským publicistům třicátých let, kde v literárním ohledu Moskva vynikala nad pokleslým Petrohradem (»Sever. Pčelæ a »Syn Otečestvæ Greče a Bulgarina i »Bibl. dlja čtenijæ Senkovského). Jako spolupracovník časopisů petrohradských Bělinskij obrátil svou polemiku proti slavjanofilům, kteří se od r. 1841 skupili okolo »Moskviťaninæ. Ale on viděl v nich jen lidi zbloudilé, jinak literárně a občansky poctivé, uznávaje i jistou prospěšnost té strany. Z jara 1847 k radě lékařské a s pomocí svých přátel odebral se do lázní zahraničných, kde se opět zotavil, ale nepříznivým vlivem podnebí petrohradského umřel v květnu 1848 souchotěmi. Sebrané spisy Bělinského vydány poprvé Soldatenkovem a Ščepkinem v Moskvě (1859 – 61) ve 12 dílech, pak častěji; »Sistematičeskij ukazatel k sočinenijam Bělinskagœ sestavil K. Petrov (Petr., 1861). Podrobný životopis Bělinského napsal A. N. Pypin ve »Věstn. Jevr.« 1874, později jako dílo samostatné: »Bělinskij, jego žizň i perepiskæ (Petrohr., 1876, 2 díly). Stručnou biografii vydal též D. Svijažskij (pseud): » Bělinskij, biografičeskij očer▽ (Petrohr., 1860). Kol.

Související hesla