Benátská škola


1. hudba a) hudební skladatelé (A. Willaert, G. Zarlino, C. Merulo, A. a G. Gabrieli, C. Monteverdi) působící v 16. a zač. 17. stol. v Benátkách; střediskem byl chrám sv. Marka. Převažovala varhanní, madrigalová a motetová tvorba; b) operní skladatelé 17. – 1. pol. 18. stol. (F. Cavalli, P. A. Cesti, A. Stradella, A. Caldara, A. Vivaldi); 2. malířství malířská škola působící v Benátkách od počátku 15. stol. Vyznačovala se smyslem pro barvu; senzualismus a kolorismus dominovaly nad problémy kresby, plastické modelace a prostorové výstavby díla. Vůdčími osobnostmi 15. stol. byli bratři Giovanni a Gentile Belliniové. Z dílny Giovanna vyšli největší mistři benátské vrcholné renesance Giorgione, Tizian a Palma il Vecchio. Tizian dále rozvinul benátský kolorismus tak, že umožnil dosáhnout na obraze výraznější plastičnosti a prostorovosti. V 16. stol. byli hlavními představiteli benátské školy P. Veronese a Tintoretto. Až v 18. stol. pokračovala koloristická tradice benátské školy v dílech G. B. Tiepola, F. Guardiho a B. Bellota. Závěr benátské malby představují žánry G. Piazzetty, Pietra F alky Longhiho (1702 – 1785), dekorace Marka Ricciho a pastely Rosalby Carrierové (1675 – 1757).

Ottův slovník naučný: Benátská škola

Benátská škola malířská jest obvyklé pojmenování skupiny malířů, kteří se vyvinuli a působili v Benátkách a okrsku benátském. Umění jejich má zvláštní individuální a místní ráz, jímž liší se od ostatních směrův uměleckých. K rozvoji tohoto rázu přispěly stejně zvláštní povaha lidu a kraje, podivuhodná poloha města, jistá ostrovní uzavřenost při všech rozsáhlých stycích, jež světový obchod podmiňoval, dále též zúmyslně zachovávaná a celková malebnost vyplývající právě z této polohy působením zářivého a zároveň zamlženého ovzduší. Malířství benátské vyvíjí se dosti pozdě. Ještě počátkem XV. stol. nevyšinuje se nad řemeslnou prostřednost, jak dosvědčují díla malířů Jacobella del Fiore (činný asi 1400 – 1439) a Jacobella de Bonomo, kteří celkem pokračují v šlepějích mistrů XIV. st. Teprve činnost dvou cizích mistrů Gentila da Fabriano a Veroňana Vittora Pisana, kteří kol. r. 1419 povoláni byli do Benátek k výzdobě paláce dožů, zavdává podnět k čilejšímu ruchu. Vliv jejich působil jak na Jacopa Belliniho, tak na Antonia da Murano, jenž se stal zakladatelem dílny muránské. V ní působil nějaký čas (asi 1440 až 1447) rodilý Němec Johannes Alamanus a mladší bratr Antoniův Bartolommeo Vivarini (činný 1450 – 1499). a z ní vyšli též Alvise Vivarini (činný 1464 – 1503), Andrea da Murano i Carlo Crivelli, který svým dalším působením a povahou svou druží se k mistrům paduanským. Dvě z charakteristických vlastností školy benátské, smysl pro individualitu a živou barvitost, jeví již tito starší mistři benátští a muránští, třeba že nedosahují v obou směrech plné harmonie. K dosažení této přispěl částečně zevnější prostředek technický, olejomalba, která hlavně působením cizího mistra Antonella da Messina (od roku 1473 v Benátkách činného) zde vzkvétala rychleji než kde jinde v Italii. Okolnost, že vlhký vzduch mořský nesvědčil malbě al fresco, působila spolu k rozšíření nové techniky, která zde dospěla na výši dokonalosti. Na této výši nacházejí se již dva velicí mistři XV. století, bratři Bellini, Gentile (as od r. 1450 – 1507) a Giovanni (1450 – 1516), synové Jacopovi. Oba zahajují dva různé směry malířství benátského lišíce se obsahem; cílem Gentilovým jest obšírné líčení dějů na základě bystrého, realistického pozorování, kdežto Giovanni v obrazech klidné nálady spojuje vřelost citu s poetickým vzletem. Nádhera a harmonie barev, společná jejich vlastnost, působila i na stoupence starší školy, kteří, jako Luigi Vivarini, k olejomalbě zřídka sahali. Ku Gentilovi pojí se především mistr slovanského původu Vittore Carpaccio (č. 1480 – 1519), jenž ve velkých cyklech líčí legendární děje způsobem nádherným a mile naivním, pak mistři druhého a třetího řádu, většinou následovníci Carpaccia, jako Giovanni Mansueti, Lazzaro Sebastiani a Marco Marziale. Ke stoupencům Giovanna, vyšlým jednak z jeho dílny, jednak z učení Luigia Vivariniho, patří Cima da Conegliano (č. 1489 – 1508) a Marco Basaiti (č. 1490 – 1521). Zajímavé jsou styky benátských mistrů s Německem; jistý severní vliv jeví se na př. u Marka Marziala, kdežto naopak umění benátské působí na malířství německé hlavně prostřednictvím Jacopa de Barbaris. Ze školy Giovanna Belliniho vyšli největší benátští mistři XVI. stol. s velmistrem Tizianem Vecelliem da Cadore (* 1477 – † 1576) v čele. Kdežto tento mistr dožil se vysokého stáří, bylo působení druha jeho Giorgia Barbarelliho, zvaného Giorgione (1478 – † 1511), osudně krátké, a i třetí v trojici mistrů benátských, Giacomo Palma, zvaný Palma Vecchio (* kol. 1480 – † 1528) zemřel uprostřed vývoje své činnosti. Některé vlastnosti Giovanna Belliniho stupňují se u Giorgiona, u něhož působí kouzelný tmel koloritu, zvláštní jímavý půvab postav a luzná nálada krajiny. Vedlé skupin svatých, zvaných santa conversazione, vyvinuje se genrový »novellistický obraz«, ať tak díme »konversace světská«. Oproti snědému, blouznivému typu mužskému u Giorgiona stojí světlý, rozmarný zjev ženský u Palmy, benátská kráska, plných tvarů, se zářivými a zlatoskvoucími vlasy. Kolorit jeho jest pestřejší, veselejší, při tom však měkký a ladný. I obrazy náboženského obsahu nabývají u Palmy jakéhosi světského rázu, jmenovitě ve skupinách svatých, oplývajících plastickými krásami. Jako v ohnisku slučují se všecky živly malířství benátského v dlouholeté, nad míru plodné činnosti Tizianově. Universální, ve všem velkolepý tento mistr přivádí do umění benátského i jistou dramatickou sílu, jemu před tím cizí, a vzlet vyšinující se nad dosavadní klid. Malba oltářní jest stejně jeho polem jako malba náladová a novellistická; v podobizně dostupuje nedostižné výše a zároveň jest virtuosem v umění dekorativním prováděje rozsáhlé malby stěnové a nástropní, a sice na plátně olejomalbou, jež Benátčanům nahrazuje fresco. Všichni vrstevníci podléhají jeho kouzlu nebo vlivu jeho dvou uvedených současníků. Lorenzo Lotto (* 1480 – † 1554), mistr zajímavý, valně světa zkušený, osobní přítel Palmův, sleduje šlepěje Giorgionovy u dosažení nejvyššího půvabu, ač ne vždy bez jakési raffinovanosti. Jiný, Paris Bordone, pojí se úže k Tizianovi, rovněž i někteří drobnější mistři, jako celá rodina Vecelliů a rodina Bonifaziů. K žákům Tizianovým patří též dva mistři významní pro malířství benátské 2. polovice XVI. stol.: Jacopo Robusti, zvaný Tintoretto (1518 – 94), a Jacopo Bassano da Ponte (* 1510 – † 1592). Nad oba vyniká vysoko mistr ze sousední Verony pocházející, ale působením a povahou svou ke škole benátské se družící: Paolo Caliari, zvaný Veronese (* 1528 – † 1588). Kdežto ostatní školy vlaské v 2. pol. XVI. stol. značně poklesly, stojí škola benátská Tizianem, jenž do pozdního věku zachoval svou pružnost, a těmito mistry na své výši. V úžasné virtuositě a plodnosti nemají mistři ti sobě rovných, než nelze upříti, že vlastnosti ty, jmenovitě u Tintoretta, vystupují v před na úkor vnitřní ceny umělecké. Skvělý kolorit jest stále jejich přední vlastností, ač rovněž u Tintoretta často svou šířkou a hlubokým zastíněním nepůsobí sympathicky, kdežto naopak u Veronesa povznáší se ke skvoucí a šumné nádheře. Obšírné a klidné líčení děje, jakéž u Gentila Belliniho a Carpaccia se spatřuje, přivádí Veronese v obrovských svých komposicích na nejvyšší stupeň, v němž zároveň dosahuje nejvyššího výrazu aristokratický zjev a přepych současných Benátčanů. Zároveň dovršuje se genrový a novellistický směr školy benátské spolu se živlem krajinářským v obrazech Jacopa Bassana a jeho rodiny. I v XVII. stol. jest škola benátská bohata vynikajícími talenty, ale jsou to již poslední záblesky hynoucího umění: Jacopo Palma Giovine (* 1544 – † kol 1628) upadá namnoze v šlepějích Tintorettových v manýru; ostatní, jako Alessandro Varotari, zvaný Padovanino (* 1590 – † 1650), hledí aspoň dostihnouti předností Veronesových. Posledním velikým a při tom originálním mistrem jest G. B. Tiepolo (* 1693 – † 1770) ve svých obrovských barvoskvoucích komposicích, v nichž vrcholí perspektivický směr doby. Z posledních dob školy benátské vynikají ještě virtuosně malované pohledy na město, laguny, kanály a pobřeží; z mistrů pěstujících tento směr sluší uvésti následující: Marco Ricci († 1729), Antonio Canale zvaný Canaletto (* 1697 – † 1768), Bernardo Belotto zvaný taktéž Canaletto (* 1720 – † 1780), jenž přenesl svou působnost do Sas a do Polska, a posléz Francesco Guardi (* 1712 – † 1793), jenž ostav vlasti věren zemřel v Benátkách jako poslední z epigonů školy benátské. Chl.

Související hesla