Benátsko

, italsky Veneto – kraj v severovýchodní Itálii u Jaderského moře; 18 391 km2, 4,5 mil. obyvatel (1999), správní středisko Benátky (292 000 obyvatel, 1998). Povrch je převážně nížinatý, na sever zasahují Dolomity (až 3 342 m n. m.). Ploché pobřeží, místy s lagunami a močály. Dolní toky řek Pádu a Adiže. – Pěstuje se kukuřice, pšenice, cukrová třtina, ovoce, vinná réva. Průmysl hutnický a chemický (Marghera), potravinářský, textilní. Hustá dopravní síť. Intenzívní cestovní ruch (v historických městech, na pobřeží východně od Benátek a v horách). – Do roku 1797 v držení Benátčanů, poté součást Rakouska, od roku 1815 Lombardsko-benátského království. Od roku 1866 součást Itálie.

Ottův slovník naučný: Benátsko

Benátsko (compartimento Veneto), bývalá republika a čásť bývalého rakouského království Lombardskobenátského, hraničí na sev. s Tyroly a Korutany, na sev. vých. s Gradiskou a Goricí, na jihu sahá ku Padu a na západě k jezeru Gardskému. Po hranicích rakouskobenátských postupují jižní Alpy Vápencové, na nichž vyvěrají řeky: Tagliamento, Livenza, Piave, Bachiglione a Frasine. Za nízkými, ale úrodnými vrchy euganskými přechází vysočina v nížinu benátskou, oplývající bohatstvím a úrodností; pěstuje se tu se zdarem pšenice, rýže, kukuřice, oves, víno a strom morušový. Krajiny horské jsou málo úrodný, vynikají jen svými tučnými pastvinami alpskými, rozsáhlými lesy a velikými lomy mramorovými; kovů jest nedostatek, značnější výtěžek jen v provincii bellunské. Benátsko zaujímá nyní 23.464 km2 s 3,055.441 obyv. (1888) a rozděluje se na 8 provincií: Udine, Belluno, Treviso, Vicenza, Verona, Padua, Rovigo a Benátky (Venezia). Provincie benátská zaujímá skoro celé pobřeží mořské, podél něhož táhnou se dlouhé písčiny, zvané »lidį (z lat. litus). Řeky alpské přinášejí s sebou mnoho nánosu, který na místech, kde se stýká proudění mořské od severovýchodu přicházející s prouděním řekami způsobeným, ke dnu klesá a tvoří podélné písčiny znenáhla nad hladinu mořskou vynikající. Mezi těmito »lidį a pevninou povstaly z nánosu mělké bažiny a přečetné ostrůvky, mezi nimiž se proplítají průplavy vody splavné. Jsou to známé laguny, které na sever od Benátek zaneseny jsou nánosem řek již tou měrou, že se »lidį spojily s pevninou a tvoří nyní pobřeží bažinaté a nezdravé; u Benátek zachovány jsou jen tím, že Benátčané odvedli horské bystřiny, zvláště Brentu, od původního směru na jih do průplavu de Pontelungo, ústícího do moře jižně od Chioggie. »Lidį, uzavírající město Benátky, jsou na třech místech proraženy (Porto di Lido, di Malamocco, di Chioggia), tak že průchody těmi, jež pevnými tvrzemi jsou hájeny, mohou lodi do lagun benátských vnikati. Benátčané tuto přirozenou písčitou hradbu svou upevnili ještě umělou, kamennou hrází, 10 m vysokou a asi 15 m širokou. ital. zv. murazzi. Provincie sama rozdělena jest v sedm okresů (distriktů): Chioggia, Dolo, Mestre, Murano, Portogruaro, San Dona di Piave a Benátky město. Obyvatelstvo na pevnině živí se polním hospodářstvím, zvláště pěstováním vína, rýže a stromů morušových; v dědinách na pobřeží a u Chioggie rybářstvím, ve vlastních Benátkách a ve větších městech průmyslem a obchodem. Zvláště proslaven byl průmysl sklářský, jenž za dob republiky měl pověst světovou. V dobách pozdějších toto odvětví průmyslu pokleslo a teprve nejnověji nabylo opět větší důležitosti. Hlavní sídlo průmyslu toho byl a jest ostrov a město Murano; vyráběny jsou skleněné perly, bústky (šmelc), skleněná mosaika, smaltové zboží, zrcadlové sklo, výrobky ze skla křišťálového a lesklého (aventurino); předměty ty vyvážejí se hlavně do Anglie, Francie a do Terstu, odkud zasílají se do zámořských osad jako důležitý předmět obchodní v průměrné roční ceně 5 – 10 mill. lir. Průmyslem tím zaměstnává se 4000 – 5000 dělníků. Krajkářství, které založením školy krajkářské a znamenité sbírky starých vzorů po dlouholetém úpadku znovu jest vzkříšeno, zaměstnává v Benátkách a okolí asi 2500 dělnic. Mezi závody průmyslovými v hlavním městě sluší vytknouti továrny na výrobky zlatnické, stříbrnické, ozdobné, provaznické a potřeby lodní; značná jest výroba mýdla, lučebnin, umělých květin, usní, sukna a zboží hedvábného. Hedvábnictví kvete v celém compartimentu benátském; středisko jeho jest město Udine. Obchod byl světový, zvláště námořní, poklesl však zároveň se slávou republiky a soutěží Terstu. Otevřením železnic, zvláště brennerské, obchod na pevninu počíná znovu zkvétati; tím, jakož i plavbou skrze průplav Suezský zveleben i obchod námořní. R. 1885 dovezeno bylo do Benátek zboží v ceně 251,318.472 fr. a vyvezeno v ceně 202,031.663 fr. Téhož roku připluly sem 2732 lodi; vlastních námořních lodí má Benátsko 274. Hlavním městem Benátska jsou Benátky. Bka. – Dějiny. Ostrovy Venetské nebo Benátské nabyly důležitosti v dějinách teprve po vpádu Longobardů do Italie (568). Tehdy utíkalo se na ně obyvatelstvo vyplašené z blízké pevniny italské, z Veronska a z Furlanska, a jako arcibiskup milánský před barbary se uchýlil do Janova, tak patriarcha aquilejský se přestěhoval na ostrov Grado. Následkem toho ostrovy ty počaly vzkvétati, vedlé rybářství vzmáhal se tam i průmysl a obchod, obyvatelstvo bohatlo a mohutnělo. Když pak za krále longobardského Agilulfa zvolen byl opět patriarcha v Aquileji (606), Venetové zvolili sobě patriarchu zvláštního, jenž podržel sídlo své na Gradě a vykonával vrchní moc i nad biskupy dalmatskými. Politicky ostrovy Benátské podřízeny byly místodržiteli císaře byzantského, totiž exarchovi ravennskému, pod jehož vyšší mocí soudy a jiné záležitosti spravovali tribunové nad jednotlivými okresy jak na ostrovech, tak na pobřeží. Avšak závislosti Venetů na exarchovi ponenáhlu ubývalo, ježto neměl dosti prostředkův, aby jim vydatně pomáhal proti Longobardům. Od těchto Venetové sami si musili pomáhati, zrovna tak jako někdy Římané, a jako těmto papež, tak jim i ve věcech světských autoritou byl patriarcha. Ale poněvadž živlové světští ve Venecii daleko mocnější byli nežli v Římě (Řím podobal se chrámu, Benátky podobaly se lodi), patriarcha ustoupiti musil dukovi neboli dožovi. První dože benátský, Paulucius Anafestus, zvolen byl r. 697, bezpochyby následkem rozbrojů s exarchem ravennským, i potvrzen od císaře byzantského, jehožto vrchní moc Venetové nad sebou uznávali dosti ochotně, činíce tak ovšem hlavně z příčin obchodních. Ano, chytří kupci a průmyslníci tito podrobovali se ještě po některou dobu i jakéž takéž autoritě exarchy ravennského, ze které teprve se vytrhli, když on v Italii jal se prováděti dekrety císaře Lva Isaurika stran obrazův. Od časů těch obec jejich závislá byla přímo na císaři, to jest, byla de facto samostatná, poněvadž císař nižádným řádem s to nebyl, aby v končinách tak vzdálených konal nadvládu skutečnou. Na utváření se dalších dějin benátských působily najmě protiva mezi dožem a patriarchou, jižto se neshodovali o meze obapolných práv svých v řízení správy obecné, a protiva mezi císařstvím Západním a Východním, mezi Franky a Byzantiny. Patriarcha podpory hledal u Frankův a dože v Byzancii. Když pak mezi císařem Karlem Velikým a kaisarem nebo basileem byzantským Nikeforem vypukla válka, syn Karlův Pipin pokusil se dobyti Venecie, však nadarmo. Za těch bouřlivých dob obyvatelstvo venetské k snazší obraně a větší bezpečnosti soustředilo se na Rialtě (Rivus altus) a ostrovech sousedních, kdež počalo se i nádherněji stavěti, a tak povstalo tam veliké a krásné město, Benátky. Tehdy také patriarcha (Fortunatus) od dože (Obeleria) zbaven moci politické i obmezen celkem na věci duchovní. Domácí příběhy republiky Benátské záležely potom nejvíce ve snahách jednotlivých dožův, aby dosáhli dědičného panství, a v odporu občanstva proti tomu, jenžto činěn a podněcován byl především od bohatých rodin kupeckých, ze kterých ponenáhlu vyvinula se benátská šlechta, pověstná pýchou a nádherou. Mezi císařstvím Východním a Západním, mezi Germany, Romany, Slovany a Byzantiny postaveni jsouce uprostřed, Benátčané počínali sobě nad míru důmyslně, dobré se sousedy vůle si hledíce, anatě hlavní píle a práce jejich obrácena byla k obchodu a plavbě po moři Jaderském a Středozemním. Město jejich stalo se také tržištěm světovým, kdež stýkali se kupci z krajin nejvzdálenějších, kdež zboží nejrůznější se prodávalo a kupovalo, i otroci a eunuchové, neboť Benátčané se neštítili výdělku nižádného. R. 828 za panování dože Justiniána Participatia plavci benátští přivezli z Alexandrie ostatky sv. Marka. Světci tomuto postaven velkolepý chrám, i učinili ho patronem obce benátské a ctili ho podobně, jako předkové naši ctili sv. Václava. Pod ochranou sv. Marka Benátčané provozovali obchod, konali plavby, vedli války, sv. Marek byl symbolem státu jejich a všeho v něm pořádku. Při obchodu a plavbě Benátčané mívali časté překážky od loupeživých Nerečanův a rovněž i od Chorvatův, i musili také nepřátelům těm nezřídka dávati roční poplatky. Dože Petr Urseolus II. vypravil se konečně r. 995 proti Chorvatům a Nerečanům a zvítěziv stavil loupeže jejich a zmocnil se ostrovův a měst římských v Dalmacii (Zadru, Splita, Trogira a j.), dav si k nim uděliti právo od císaře byzantského. Bylo to první rozšíření panství benátského přes meze starodávného skrovného území jeho, i byl to značný krok ke hlavnímu tehdy cíli benátské politiky, k opanování moře Jaderského. Úspěchy tyto popouzely rod Petra Urseola II. ke snažení o panství dědičné, k jehož dostoupení přispěti měly také svazky příbuzenské s cizími rody panovnickými. Avšak snahy tyto v niveč uvedeny a rod Urseolův vypověděn z Benátek. Moc dožův obmezena potom dosazením dvou stálých rad, bez jejichž svolení nesměli ničeho důležitého před se bráti, a mimo to svoláváním vzácnějších občanů k poradám (consiglio dei pregadi, rada pozvaných), které ponenáhlu v obyčej vešly vedlé řidčejšího již shromáždění celé obce (arrengo). Nepřátelství s Chorvaty a Nerečany po spojení koruny Zvonimírovy s korunou sv. Štěpána v zápětí mělo nepřátelství s králi uherskými. Avšak nepřítel daleko horší republice sv. Marka povstal v Normanech sicilských a jihoitalských. Tito, zmocnivše se posledních zbytků panství byzantského na poloostrově Apenninském, hleděli dobyti také ostrovův a krajin řeckých na protější straně moře Jaderského. Avšak, kdyby záměry tyto se byly vydařily, kdyby Normané vskutku se byli pány stali průlivu Otrantského, Benátčané byli by v moři Jaderském musili zakrněti. Proto hleděli nebezpečenství takové odvrátiti a pomáhali tudy Řekům hájiti ostrovův a krajin ohrožených, začež císař Alexius Komnenus jim ve své říši propůjčil velikých svobod a výsad (1082). Dože jejich Vitale Falieri jmenován vévodou chorvatským a dalmatským, t. j. císař postoupil mu domnělých práv svých k zemím těmto (1084), k čemuž přidána ještě čásť Istrie dotud Řekům náleževší s městy Puljí, Terstem a Koprem. Když pak za nedlouho potom nastaly války křižácké, Benátčané, hledíce k nim hlavně se stanoviska praktického, využívali jich k rozmnožování svého panství a bohatství. Především razili nové cesty obchodu svému v zemích východních, a nabývali v nově založených státech křesťanských (v Syrii) podobných svobod a výsad, jako prve v říši Byzantské. S císaři německými Benátčané celkem měli přátelství. Avšak, když Bedřich Barbarossa, zničiv Milán, v sousedství jejich založil panství, jež se jim nebezpečným vidělo pro budoucnost, spojili se s protivníkem jeho, papežem Alexandrem III.. a podporovali proti němu města lombardská. R. 1177 císař a papež sešli se v Benátkách a zjednali tam spolu mír. Uvnitř republika toho času zmítána byla spory mezi stranami, pokusy dožův o rozšíření moci a j. Za sporů těchto vyvíjela se ústava benátská, jež koncem XII. století jeví se nám v těchto asi rysech. Republice vévodí dože na doživotí zvolený, vedlé něhož stojí 6 státních rad, zřízených jednak aby mu pomáhali, jednak aby obmezovali moc jeho. Radové spolu s dožem tvoří sbor řečený signoria. Vedlé signorie spatřujeme 40členný sbor řečený quarantia, jenž koná soudy a zároveň prostředkuje mezi signorií a velikou radou (consiglio maggiore), složenou ze 480 notablů (po 80 z každé ze 6 městských čtvrtí). Quarantia rokuje o návrzích, jež signoria předložiti hodlá veliké radě, a podobným sborem prostředkovacím jest pak i dotčená svrchu »rada pozvaných«. Tato skládá se z mužů v obci obzvláště vážených a mocných, ze znalců najmě věcí obchodních a finančních, jejichžto mínění a souhlas ovšem padá na váhu. Shromáždění lidu svolává se zřídka, a to jenom, aby vyslechlo, o čem sborové vládní se uradili, aneb aby zákonům a snesením obzvláště důležitým dodalo potvrzení. Co ve veliké radě bylo schváleno, prováděli a vykonávali buď dože, buď signoria, buď náčelníci (capi) quarantie. Tito byli tři, i byli později stálými členy signorie. K největší moci přivedl republiku Benátskou dože Jindřich Dandolo, jehožto hlavně působením čtvrtá výprava křižácká místo do Palestiny obrátila se k Cařihradu. Tehdy Benátčané opanovali příhodné sobě ostrovy Korfu, Kandii a mnohé jiné v moři Iónském a Aegejském, též pobřeží po částkách přetržených od Albanie kolem až k Macedonii, zvláště pak Peloponnés téměř veškerý. Místo ztracených čtvrtí měst v Syrii, dobytých časem od Saracenů, dostala se pod bezprostřední panství jejich velká čásť města Cařihradu (1204). Obchod jejich razil sobě tudy cestu do moře Černého. V zemích dobytých vznikaly všudež osady benátské, zřízené po republikánsku dle vzoru města panujícího, a mnohé ostrovy a krajiny dostaly se šlechticům benátským aneb i řeckým v léno od republiky za určité povinnosti. Držením takovýchto lén, zastáváním výnosných úřadů v osadách a j. mnohé rodiny benátské dospěly k veliké moci, kterou jiní, starší rodové, jestliže neužívali týchže prostředků, konečně byli zastíněni. Mezi touto novější a starší šlechtou byl od té doby zápas o vliv ve státě, který naposledy vzal rozhodný obrat důležitými událostmi zahraničnými. Císařství Latinské, jež byli Benátčané a křižáci r. 1204 založili v Cařihradě, vyvráceno r. 1261 od nového cís. řeckého Michaela Palaeologa. K tomuto vítězství Řekům dopomohli hlavně Janované, i vstoupili tudy v nové říši Byzantské na místo Benátčanů, jež připravili zejména o důležitý obchod s krajinami černomořskými. Z toho mezi oběma republikami se roznítily kruté války. Tehdy Benátky moc svou zachránily hlavně přičiněním novějších oněch rodin šlechtických, které proto na ten čas ze vděčné náklonnosti lidu dosáhly nejvíce míst v úřadech a ve velké radě obecní. Okolnosti této využily pak rodiny dotčené v čas války s Janovem r. 1296 ku provedení zákona známého pod jménem serratura del consiglio, jímžto všecka místa v radě a v úřadech státních, radou obsazovaných, vyhrazeno jenom jim anebo rodům, kterými by sami později doplňovali svůj počet. Tím šlechtici vyloučení ovšem byli nespokojeni a strojili proti vládě pikle a vzpoury. Následkem toho zřízen sbor desíti státních inquisitorů (consiglio dei dieci) i opatřen mocí diktátorskou k ráznému a bezohlednému potlačování pokusův o podvrácení strany panující, kteréžto vycházely od lidu, od šlechty nespokojené a od dožův (Marino Falieri). Sbor tento, s počátku mimořádný, r. 1335 prohlášen za stálý. Za dože Františka Dandola Benátčané ve válce s vládcem veronským, Martinem de la Scala, dobyli Trevisa (1338) i rozšířili tudy ponejprv meze území svého na pevnině. Úspěch tento dodal jim chuti, dobývati měst a krajův italských i dále, kteroužto politikou zároveň také náhrady hledali za ztráty, jež později na Východě trpěli od Turků. Nepřítelem obzvláště nebezpečným byl jim Ludvík, král uherský, jenžto r. 1358 jim odňal města dalmatská, a později se proti nim jednotil s Carrarou, vládcem padovským, a s Janovany. Tito vedením Petra Dorie porazili loďstvo benátské u Pulje a sklíčili pak Benátky se strany mořské (1379). Darmo poddávali se Benátčané k míru, král uherský nechtěl jinak povoliti, než aby se mu zavázali k ročnímu poplatku a podnikli tudy vrchní panství jeho asi tak, jako města dalmatská. Tehdy odhodlali se k zoufalé obraně a spravivše si loďstvo, udeřili proti všemu nadání na Janovany ve přístavě Chioggijském i dobyli slavného vítězství (1380). Roku potomního zjednán mír v Turině, ale Benátčané ztratili Terst, jenžto se mezi tím od nich byl odtrhl a r. 1382 se poddal Habsburgům. Počátkem XV. stol. nepřátelé Benátčanů, Carrarové paduánští, jali se mocně dorážeti na milánské Visconty, potomky mocného vévody Jana Galeazza. Tito povolali Benátčany na pomoc a postoupili jim za to Verony, Vicenze, Bassana, Belluna a j. (1405). Roku pak následujícího Benátčané dobyli Padovy a Carrary odvedli do vězení, kdež je později dali zardousiti. R. 1409 nabyli opět Zadru a, využívajíce slabosti krále Sigmunda, r. 1412 dobyli Šibeníka a r. 1420 Splita, Trogira a Kotora, tak že zase byli pány Dalmacie. Téhož roku také opanovali Skader. R. 1421 patriarcha aquilejský musil jim odstoupiti Furlansko. Když pak Viscontové milánští, příliš se vzmáhajíce, nebezpečnými se stali sousedům, způsobena na ně liga, jejímiž členy ovšem byli také Benátčané. Benátčané měli tehdy ve službách svých výtečného vojevůdce Carmagnolu, i zmocnili se r. 1426 Brescie a r. 1428 Bergama. Zasahujíce takto do záležitostí italských, zanedbávali válku s Turky. Sultán Muhammed II. dobyl Negroponte a velké části Moree (1470), načež udeřil na Skader (1471), a Turci konali potom útoky přes moře až do Furlanska. Mírem r. 1479 Benátčané musili sultánovi postoupiti Skadru, než podrželi ostatek Moree a Albanie. Roku 1483 opanovány ostrovy Zante a Kefalonia, roku 1484 získáno Rovigo, r. 1489 ostrov Cypr a roku 1503 papeži vzata Romagna. Papež (Julius II.) zjednal tudíž proti republice výbojné spolek, řečený liga Cambrajská. Z nebezpečenství tohoto Benátčané se vytrhli svou chytrostí a vytrvalostí, tak že ztratili toliko něco málo měst a krajů (na příklad Cremonu, Romagni a j.). Pohříchu nebylo jim lze vybaviti se také z pohromy, jež tou dobou na ně přikvačila jednak objevením cesty do Indie od Portugalcův a jednak objevením Ameriky od Španělů, následkem čehož moře Středozemní přestalo býti střediskem obchodu světového. Republice sv. Marka odňata tím síla životní, a zároveň ji Turci hubili a nákaza mravní rozrývala. Šlechta benátská bývala druhdy čilá, chrabrá, vlastenecká, bývala nadšena ideály, avšak prodlením času vzmáhaly se v ní všeliké nectnosti a neřesti. Sháněla se především po penězích a po rozkoších, a proto neštítila se prostředku nižádného k dosažení cíle toho (nejpřednější hodnostáři na př. drželi herny). Pokolení, z něhož pošli mužové povahy v pravdě starořímské, jako dože Antonio Venier, jenž vlastního syna pro cizoložství na doživotí odsoudil do vězení, nebo šlechetný a vlastenecký dože Francesco Foscari a j. p., ponenáhlu vymíralo a místo jeho zaujali slabci a sobci, sprostí násilníci a pleticháři. Benátčané pomáhali císaři Karlu V. proti Turkům a mírem r. 1540 ztratili několik měst a ostrovů v moři Aegejském. R. 1570 sultán Selim odňal jim Cypr, následkem čehož proti němu spolek učinili s papežem a s králem španělským (Filipem II.) a súčastnili se vítězné bitvy u Lepanta (1571). Ve válce s Turky v l. 1645 – 69 přišli o Kandii. R. 1683, po porážce Turkův u Vídně, spolčili se s císařem a vyrvali moslimům několik měst a krajin, načež v míru karlovickém obdrželi Moreu (1699). Tuto ztratili však už r. 1718 mírem učiněným v Požarevci, od doby té však válkám a zápletkám evropským pečlivě se vvhýbali. Tehdy obec jejich už jenom živořila. Šlechta byla vysílena, lid pak zubožený a po drahně věkův od pánů na oprati držený vlasti a sobě pomoci nedovedl. Za okolností takovýchto r. 1796 stanul na hranicích benátských Napoleon. Podával republice sv. Marka přátelství, avšak aristokraté nedůvěřovali jakobínům a spoléhali na Rakousko. Když pak Napoleon, nad Rakušany zvítěziv, Benátčanům r. 1797 vypověděl válku, poslední dože Luigi Manin a veliká rada vzdali se vlády. Francouzi vtrhli do města, do něhož dotud žádný nepřítel si byl nevynutil přístupu, i zavedena vláda demokratická, prohlášena rovnost všech stavův a »zlatá knihæ, v níž rodové šlechtičtí byli zaznamenáni, spálena za jásotu lidu obecného. Avšak radost demokratů dlouho netrvala, anoť v krátce potom Benátsko mírem v Campo Formio (1797) učiněným prohlášeno rakouskou provincií. V lednu 1798 opustilo vojsko francouzské hlavní město a odneslo s sebou skoro všecky poklady umělecké, načež Rakušané uvázali se v panství nad městem, přijavše přísahu věrnosti a poslušnosti. Zároveň s hlavním městem připadlo Rakousku území benátské, benátská Istrie a Dalmacie. Mírem prešpurským (1805) musilo však Rakousko postoupiti tyto nabyté země nově utvořenému království Italskému, od něhož po míru vídeňském (1809) departementy Passerino (hl.. m. Udine) a Istrie (hl. m. Capo d'Istria) přidány jsou ku provinciím illyrským. Za války spojenců proti Napoleonovi obsadilo vojsko rakouské pod Bellegardem a Nugentem poznovu celé Benátsko, které mírem pařížským (1814) a ustanovením kongressu vídeňského poznovu Rakousku připadlo a 7. dubna 1815 s Lombardií bylo spojeno ve království Lombardskobenátské. Náměstkem císařovým jmenován byl v království tom bratr císařův, arcikníže Rainer, který snažil se, by získal lásku a důvěru lidu benátského; ale všecka snaha byla marna, i když r. 1830 prohlášen byl přistav svobodným. Spolky karbonářské rozšiřovaly myšlénku o sjednocení Italie; čekáno jen na vhodnou příležitost. Ta nastala r. 1848. Benátčané vzbouřili se po příkladu Miláňanův a j. proti Rakousku. Lid zmocnil se 22. března arsenálu, vláda rakouská svržena a druhého dne potom provolána republika sv. Marka. Advokát Daniel Manin stal se předsedou ministerstva. Shromáždění národní však, jež sestoupilo se 3. čce, prohlásilo, že Benátsko se připojí k Sardinsku, jehožto panovník, Karel Albert. byl proti Rakousku vytáhl do pole, chtě sjednotiti Italii. Následkem toho Manin vzdal se vlády a v čelo nového ministerstva postaven Castelli. Avšak, když vojsko sardinské od Rakušanů poraženo bylo u Custozzy (25. čce) a potom ještě u Milána (3. srpna), strana republikánská v Benátkách nabyla opět vrchu a Manin jmenován diktátorem. Proti tomu za nedlouho počali se bouřiti živlové výstřední, Maninovi spíláno tyrannův, inkvisitorův a j., i musil 3. března 1849 diktatury se vzdáti, zvolen však za předsedu nového ministerstva. Když pak král sardinský Karel Albert od Radeckého poražen byl u Novary (23. března 1849), gen. Haynau počátkem dubna vyzval Benátčany, aby se vzdali. Shromáždění národní to odepřelo. Město tedy sklíčeno obležením, a hladem a cholerou konečně donuceno vzdáti se vítězi novarskému (23. srpna 1849), načež poslední samostatnosti benátské představitel, Daniel Manin, odešel do Francie umřít ve vyhnanství. Za války i. 1859 Benátčané kojili se nadějí, že spojeni budou s Italií, než naděje ta se nesplnila. Teprve roku 1866, po bitvě u Hradce Králové, Rakousko vzdalo se Benátska, i odstoupilo je císaři Napoleonovi III., jenžto je pak odevzdal králi italskému. Šra.

Související hesla