Berlioz Hector

, francouzský skladatel a dirigent; představitel novoromantismu. Od roku 1842 podnikl řadu koncertních cest po Evropě, 1846 navštívil Prahu. Vytvořil osobitou koncepci programní hudby, zejm. symfonie, jejíž formu sjednotil pomocí stálé hudební myšlenky (idée fixe). Rozšířil zvukové a barevné možnosti symfonického orchestru. Řada jeho děl má monumentální formu a mimořádný provozovací aparát (Rekviem, Symfonie smuteční a triumfální, Te Deum). Autor předeher (Král Lear, Římský karneval), programních symfonií (Fantastická symfonie, Lelio, Harold v Itálii, Romeo a Julie), oratoria (Faustovo prokletí), oper (Trójané, Benvenuto Cellini), sborů a písní (cyklus Letní noci). Napsal nauku o instrumentaci, Paměti a Večery v orchestru.

Ottův slovník naučný: Berlioz Hector

Berlioz Hector, hud. skladatel francouzský (* 1803 v Côte-Saint-André – † 1869 v Paříži), nejzajímavější, zajisté epochální zjev na obzoru hudebního umění novofrancouzského, skladatel a spisovatel nejvýše duchaplný, »virtuos na orchestr« (jak Schumann jej nazval). Po přání svého otce určen původně pro studia lékařská. Opustiv však záhy proti vůli otcově universitu přestoupil na konservatoř pařížskou, kdež učiteli jeho byli Lesueur a Reicha. Než ani zde dlouho nevytrval, poněvadž těkavé a bouřlivé povaze Berliově přísné, systematické studium nepříliš hovělo, nýbrž oddal se studiím soukromým, jimž věnoval několik let plných bídy a trpkého strádání. Z té doby pochází proslulá jeho Symphonie fantastique. Teprve r. 1830 získal kantátou La dernière nuit de Sardanapale římskou cenu akademie krásných umění, jíž umožněno mu navštíviti Italii za dalším vzděláním. Vrátiv se roku 1832 do Paříže zahájil rozsáhlou svoji činnost literární v různých listech a časopisech pařížských (jmenovitě v »Journal des Débats« a v »Gazette musicale«) vystupuje tu s energií smělou jako tvůrce a zastánce nového směru v hudbě instrumentální, hudby obsahové čili programní, jemuž trvalé zjednati půdy bylo předním úkolem všech reformátorských ideí Berliových. Horlivého a mocného přívržence v těchto svých snahách nalezl Berlioz ve Fr. Lisztovi, jenž novému stilu v Německu neunavně dráhu raziti pomáhal. Roku 1839 stal se Berlioz bibliotékářem konservatoře pařížské; v létech následujících procestoval Belgii, Německo, Anglii, Rakousko a Rusko provozuje při tom v samostatných koncertech díla svá ve Vídni, Londýně a jiných hlavních městech. Od r. 1856, kdy jmenován byl členem francouzské akademie, neopustil Paříže až do své smrti. – Berlioz byl povahou výstřední, vulkanickou. Díla jeho rozdělila hudební svět ve dva protivné tábory, v neohrožené, nadšené obdivovatele a zaryté, nevražící odpůrce hudby programní. Za živobytí svého těšil se Berlioz pohříchu úspěchům svých děl měrou praskrovnou; byltě předsudek proti všemu novotářství příliš zakořeněn, aby tak vznešené snahy opravné při valně porušeném a zhýčkaném vkusu tehdejší doby rázem mohly proniknouti. Nedostižnou, v pravdě geniální jest Berliova vynalézavost překvapujících effektův instrumentálních; v tom spočívá jedna z neocenitelných jeho zásluh, že vlastně jest tvůrcem moderní instrumentace. Výsledky hlubokých svých studií theoretických a vzácných zkušeností v této příčině uložil ve svém díle Traité ď instrumentation (1844). Z děl jeho uvedeny buďtež vedlé již vytčených: symfonie La retour à la vie (1832); Harold en Italie (1834); Requiem (1837); dramatická symfonie se sborem Roméo et Juliette (1839); Symhonie funèbr; dramatická legenda La damnation de Faust (1846); biblická trilogie L'enfance de Christ (1854); ballada Sara la Baigneuse (pro 3 sbory s orchestrem); kantáta Le cinq Mai (v paměť úmrtí Napoleonova); ouvertury Král Lear; Les Francs-juges; Carnaval romain; opery Benvenuto Cellini (1838); Les Troyens; Béatrice et Bénédict (komická opera); oratorium Le temple universel a j. Ze zpisů stůjtež zde ještě Voyage musical en Allemagne et en Italie (1845); Les soirées d'orchestre (1853). Str.

Související hesla